Náhlá rozhodnutí

Otec nikdy mnoho řečí nenadělal. Vyjadřoval se poměrně stručně, anebo nehovořil s matkou vůbec. Takový stav nazývala matka "tichou domácností", což poměrně vystihovalo situaci. Otec býval ve svých rozhodnutích velmi důsledný, a tak se stávalo, že nepromluvil třeba týden. Někdy to šlo tak daleko, že odmítal i potravu.

Matka se pochopitelně snažila jeho rozhodnutí změnit, ale většinou nemívala úspěch. Ale jednou v noci ho přistihla, jak se tajně plíží do kuchyně, kde pak tiše jí zbytky od večeře. Stál tam prý bos, jen v pyžamu, a chutnalo mu. Taková věc ženu vždycky potěší a myslím, že i matka měla tehdy radost, že otci chutná.

Od té doby mu nechávala jídlo v kuchyni vždycky, když spolu nehovořili. Myslím, že při tom měla hezký pocit, jako by sypala ptáčkům. Otec pak v noci, když byl přesvědčen, že ho nikdo nevidí, šel ke krmítku, a ráno opět hrdě odmítl mávnutím ruky snídani. 

Několikrát se rozhodl, že nás opustí. Matka byla v takových chvílích zcela klidná, což jsme nemohli my ostatní dost dobře pochopit. Mysleli jsme si, že prchá někam do hor, kde bude žít zcela sám, opuštěn, stranou lidí, ale matka byla

vždy jiného názoru. 

"Je v nejbližší kavárně," říkala vždycky a ukázalo se, že měla pravdu. 

Někdy se rodiče domlouvali naším prostřednictvím. Seděli třeba oba v pokoji a najednou mi matka řekla: "Řekni svému otci, že je opět rozbité rádio!" 

Vyřídil jsem otci vzkaz a převzal jsem od něho odpověď. 

"Vyřiď matce, že mne to nijak nepřekvapuje!"

Matka sice samozřejmě slyšela, co otec řekl, ale počkala si na mou zprávu. Teprve pak mne požádala, abych se otce zeptal, co měl vlastně svou poznámkou na mysli. 

Otec mi předal toto poselství: "Když někdo s rádiem neumí zacházet, musí ho rozbít!" Vyřídil jsem to pochopitelně matce, která mě málem nenechala domluvit a už zas telegrafovala zpátky, že zná otce rodin, dobré, milé otce, kteří vždy opraví rádio, aby tak zajistili svým ženám a dětem nerušený poslech. Otec poslal matce jakýsi seznam. Šlo o všechny rozbité předměty za posledního půl roku. Na závěr připojil své zničené nervy.

Někdy však bylo třeba vyřizovat vzkazy na delší vzdálenost. Běhali jsme z kuchyně přes halu do pokoje a zase zpátky, a když jednou došlo k tomu, že se bratr Michael příliš po cestě vyčerpal, vytvořili jsme s ostatními sourozenci jakousi štafetu a zprávy jsme si vzájemně předávali. 

Prakticky by to vypadalo asi takhle: 

Bratr se objevil ve dveřích kuchyně a řekl mi: "Nedá se s ním žít!" 

Kývl jsem na znamení, že jsem zprávu převzal, a předal jsem ji u dveří do pokoje sestře, která zas běžela k Janovi a ten předal zprávu adresátovi a převzal zároveň odpověď. Zejména jemu se hra moc líbila a velice se rozčílil, když jsme ho jednou omylem vynechali. Někdy šlo jen o poznámky nebo dokonce citoslovce a docházelo při tom i k nedorozuměním. Bratr ke mně přiběhl a vykřikl "Hamba!" načež se obrátil a zas běžel zpátky do kuchyně, zatímco já stál zcela zmaten v hale, nevěda, co si počít. Zavolal jsem tedy bratra, který se vrátil a řekl "Hamba! Fuj!", a tu se mi rozsvítilo a honem jsem řekl "Hamba! Fuj!" sestře, která řekla "Hamba! Fuj!" Janovi a ten to sdělil otci. Vzápětí se sestra vrátila a pravila: "Že se nestydíš..." 

Podivil jsem se, že bych se měl stydět, ale ukázalo se, že jde o zprávu, a tak jsem ji honem předal bratrovi, který se ovšem také divil, ale když jsem mu to vysvětlil, hned se vydal na cestu k matce, která narychlo sestavila odpověď do této úvahy: "Měla jsem zůstat svobodná, já hloupá!" Okamžitě jsem řekl sestře, co jsem převzal, a ta to dala dál Janovi, který spěchal k otci a řekl: "Měla jsem zůstat svobodná, já hloupá!" 

Někdy šlo o stejné zprávy, které šly od jednoho ke druhému, a člověk si musel dát velký pozor, aby to nějak nepopletl. 
Otec poslal třeba matce telegram: "Máš nevychované děti," a vzápětí přišla od matky odpověď: "Ty máš nevychované děti," takže Jan volal na Elišku, že to už tu bylo, a ta mu odpověděla: "Mlč a vyřizuj!"

Jindy to vypadalo jako mezi úředníky banky, kterým se porouchal telefon a kteří si předávali důležité zprávy jako kurýři. "Potřebuje sto korun," hlásil mi udýchaný Michael. Řekl jsem to sestře, která to poslala dál a za okamžik mi sdělovala: "Cha cha cha ..." Udiveně jsem sledoval její počínání, ale když udělala ještě jednou "Cha cha cha", zasmál jsem se stejným způsobem na Michaela a ten na matku. Brzy jsme dosáhli takové dokonalosti v předávání zpráv, že jsme dokázali bez jediné chybičky vysílat i data a letopočty a později dokonce i podrobné účty s množstvím nejrůznějších údajů. 

Vzpomínám si například pyšně na jednu zprávu, kterou jsme si předávali o velikonocích a která vyžadovala ode všech velké soustředění. Zněla takto: "Vajíčka šest korun, máslo osm, maso čtyřicet, ovoce dvanáct, prací prostředky čtyři koruny, olej sedm, boty dětské dvacet tři, telefon osmdesát, elektřina, plyn za kvartál čtyři sta, učební pomůcky čtyřicet a nemám ani halíř!" Myslím si, že by nám tenkrát leckterá telefonistka či sekretářka mohla závidět. 
Také matka se občas rozhodla, že nás opustí.

Nejdřív jsme z toho byli dost nervózní, ale když se to několikrát opakovalo, zvykli jsme si a vždy jsme jen přihlíželi, jak si balí věci. Brala obvykle tašku, do níž uložila několik rodinných fotografií, které ještě na zadní straně pečlivě popsala a označila, například: táta, Eliška, Jan, Michael, Ivan, Kateřina - léto 1966. Pak většinou znervózněla a vzala si s sebou nějaký účet za elektřinu nebo vosk na lyže, protože chtěla odejít co nejrychleji. Proto brala s sebou, co jí namátkou přišlo do ruky.

Myslím si, že kdyby byla někdy chtěla odejít v klidu, musela by nejprve udělat podrobné seznamy věcí, které by nalepila do kufrů, aby si věci třeba s někým, kdo také odešel od rodiny, nepopletla. Pak řekla "Sbohem!", a když se někdo z nás zeptal, kam jde, odpověděla, že ještě neví, že nemá ponětí, ale že půjde někam daleko od nás a bude žít sama kdesi v ústraní a v klidu. Myslím, že byli i takoví mezi námi, kteří jí trochu záviděli a kteří by docela ochotně šli s ní, ale každý nedá najevo, co si zrovna myslí. Pak se matka naposledy podívala po bytě a odešla. Vracela se většinou tak za půl až tři čtvrtě hodiny, takže nebyla zřejmě daleko, ale nikdo z nás nebyl nikdy natolik netaktní, aby se jí ptal, kde byla.

Také my ostatní jsme občas "odcházeli" a bratr Jan si obvykle nebral žádné kufry, ba dokonce se ani příliš nestrojil. Jednou vyběhl z domu opět jen ve spodním prádle, a když se vrátil, vyprávěl nám, že potkal v křoví, kde se skryl, pana doktora Kubičku, což byl psychiatr, který bydlel o dvě patra výš.

Ptali jsme se tenkrát, co dělal pan doktor v těch místech. Bratr řekl, že pan doktor byl taky jen v trenýrkách a že dělal, že cvičí, ale že ho spíš vyhodila žena z domu. 

I já jsem kdysi byl na odchodu. Měl jsem dokonce sbalený kufr s prádlem a opatřil jsem si na cestu kompas, ale pak jsem nemohl najít klíček od kufru, a to mne natolik otrávilo, že jsem zůstal doma. 

Myslím si, že už v životě nenajdu podobný dům, ze kterého by se nedalo odejít.