Šedesát let od fiaska v Evianu

(jv)
Stephanovi Luxovi je čtyřicet šest let. Třetího října 1936 vstupuje do zasedací síně Ligy národů v Ženevě a před očima zděšených delegátů se zastřelí. "Nevidím jinou možnost, jak dojmout srdce lidí," píše v dopise na rozloučenou tento berlínský Žid, filmový režisér, ze kterého hitlerovské rasistické zákony učinily štvance.
O dva roky později se představitelé 32 svobodných zemí setkali v nedalekém francouzském Evianu na konferenci, jejímž cílem bylo usnadnit vystěhování německých a rakouských Židů. V té době svět již věděl, co jim hrozí, protože Hitler se se svým odhodláním "očistit" Německo neskrýval. Navíc je dokázal činy: přijetím rasistických zákonů v roce 1933 a 1935, bojkotem židovských obchodů a útoky na synagógy.
"Den ode dne je zřejmější, že současná nacistická politika hrozí vyhlazením celému židovskému obyvatelstvu v Reichu," napsal anglický konzul v Mnichově v hlášení do Londýna v roce 1935. Samozřejmě to nejhorší mělo ještě přijít. Masové zatýkání. Koncentráky. Genocida. Země zastoupené v Evianu dobře věděly, že se připravuje drama. Konference, jež se konala ve dnech 6. - 15. července 1938, skončila nicméně naprostým fiaskem.
Velvyslanci jeden za druhým odříkávali jako litanii, že jejich vládě je osudu Židů hluboce líto, že nelze nečinně přihlížet, že Židé musí odejít do bezpečných končin, kamkoli, jen ne k nám. Třeba do Afriky nebo do Latinské Ameriky. Nato latinskoameričtí představitelé jeden po druhém odpovídali, že jejich země jsou ochotny přijmout zemědělské dělníky, ale Židé, jak každý ví, zemědělci nejsou.
"Evian posloužil k tomu, aby se mohlo cynicky říci nahlas, co si každý dosud potichu myslel a dělal," poznamenává francouzský historik Marc-André Charguéraud v eseji nazvané Všichni vinni? Zamýšlí se v ní nad postojem demokracií v letech 1933 až 1940 na základě rozboru dostupných pramenů anglosaských a židovských. Snaží se rovněž odpovědět na kardinální otázku: Proč Židy nikdo nechtěl?
Především ze strachu z voličů. Vůdci západních demokracií, počínaje Rooseveltem, z jehož podnětu se konference sešla, si uvědomovali protižidovské cítění vlastního obyvatelstva. Jejich země se pomalu vzpamatovávaly z těžké hospodářské krize let třicátých. Nikdo nebyl připraven utahovat si opasek kvůli přivandrovalcům, zejména Židům.
Dalším důvodem byla obava ze záplavy nežádoucích běženců. Charguéraud připomíná, že tři čtvrtiny z 750 000 německých a rakouských Židů našly útočiště. Ale nikdo nechtěl Židy z Polska, Maďarska a Rumunska. Tyto tři země poslaly do Evianu své pozorovatele, kteří prosili, aby jim západní státy "pomohly se zbavit" jejich Židů. Nadarmo. Bylo jich příliš mnoho.
A konečně mnozí politici věřili a hlásali, že Hitler dlouho nevydrží. Například Roosevelt v roce 1933, Churchill v roce 1935 a Chamberlain v roce 1937 pronášeli soudy, které, jak se později ukázalo, postrádaly ojedinělým způsobem politickou jasnozřivost.
Výsledek je znám. Spojené státy přijaly tři milióny Židů v letech 1880 až 1914, z nichž většina přišla z východní Evropy. Ale v letech 1933 až 1934 důsledně uplatňovaly síto přistěhovaleckých kvót, kterým prošlo pouze 165 000 Židů. Neméně obrovská Kanada se svými 11 milióny obyvatel přijala jen 5000 Židů. Dánsko 1500, Belgie, Francie a Holandsko byly pohostinnější, bohužel ovšem nakrátko. Ve Švýcarsku našlo útočiště 300 000 uprchlíků a každý desátý byl Žid. Ale v roce 1941 i švýcarská bárka byla plná.
Není pochyby o tom, že svobodné, civilizované země mohly udělat víc. Větší solidarita mohla přispět k záchraně několika dalších desítek tisíc lidských bytostí. Ale ne miliónů. Hitlerům tohoto světa se na sílu má odpovídat silou. Za pár měsíců po Evianu přišel Mnichov. Charguéraud má pravdu, když uzavírá esej zjištěním, že židovské drama "spadá do kontextu selhání demokracií".

Související