Před třiceti lety oblétla svět smršť studentských bouří

Pařížský máj 1968

* Francouzské politické bouře "osmašedesátého" se poměrně rychle uklidnily. Přesto běh věcí ve Francii poznamenaly na celá další desítiletí.
Událostem v Nanterre u Paříže nevěnoval zpočátku nikdo pozornost: studenti vtrhli do dívčích kolejí, obsadili je a požadovali právo na sex. Tehdy došlo k vření na západoberlínské univerzitě, vysokých školách v SRN, USA a mnoha dalších zemích. Studenti většinou žádali více svobod - pro nové myšlenkové proudy, pro nový akademický řád, životní styl. Také nanterrští svůj požadavek postupně rozšířili o změnu osnov a formu zkoušek. V té době se francouzské univerzity řídily řádem, který vznikl v době Napoleona Bonaparta, osnovy a metody výuky byly zastaralé. Studentům šlo též o "nového ducha" přednášek, o Marcusovu filozofii a další moderní myšlenkové proudy, které se objevily.
Takovéto změny vedení nanterrské univerzity nechtělo připustit. Studenti vyhlásili bojkot a zorganizovali řadu demonstrací, při nichž byli i zatčení. Do čela studentské akce se dostali extremisté - generální tajemník studentského svazu UNEF Sauvageot, Geismer, Cohn-Bendit, který přišel ze SRN, a další. Pod Benditovým vedením obsadili 22. března jednu z budov, vyhlásili "kritickou", "svobodnou" univerzitu a vytvořili anarchistické hnutí 22. března. Cohn-Bendit byl týž den zatčen, na přímý zásah premiéra Pompidoua byl však propuštěn.
Studentské protestní hnutí se šířilo dál. Z Nanterre přeskočilo na pařížskou Sorbonnu. Masového charakteru nabylo, když vedení uzavřelo posluchárny a policie začala zatýkat. Dne 6. května zatkla 422 osob a kolem 600 zranila. Obsadila Sorbonnu a studenty do ní nevpustila.
Vláda se událostmi příliš nezabývala. Nic jí nesignalizoval ani prvomájový pařížský průvod, největší za posledních patnáct let. Druhého dne nato Pompidou odjel na oficiální návštěvu do Íránu a Afghánistánu a prezident de Gaulle se připravoval na cestu do Rumunska.

Od studentských barikád k miliónové demonstraci

Napětí sílilo. Přiletěl jsem tehdy do Paříže 9. května, kdy měly začít americko-vietnamské rozhovory o ukončení války v Indočíně. Místo do hotelu Majestic jsem však večer zašel do Latinské čtvrti. Přes noc v ní vyrostly desítky barikád - z dlažebních kostek (teď jsou tam asfaltované ulice), zaparkovaných aut, různého harampádí. Ministři Joxe, Peyrefitte a Fouchet váhali, nakonec se rozhodli: V noci policie zaútočila na barikády slzným plynem, obušky a střelbou.
K vysokoškolským studentům se přidávali středoškoláci a učňové, někteří politici. Například Mendes-France a Rochet vyzvali k solidárním akcím dělníky i politické strany. Večer 11. května se z Kábulu vrátil Pompidou. Nejprve konferoval s ministry a ve 21 hodin se setkal s de Gaullem. Jestliže z Afghánistánu vládě vzkazoval, aby "utáhla šroub", nyní změnil taktiku. Prohlásil mnohé studentské požadavky za spravedlivé a nařídil od 13. května otevřít Sorbonnu. Mnozí ministři tímto zvratem byli tak šokováni, že jich osm podalo demisi. Pompidou ji nepřijal.
Dne 13. května se v Paříži uskutečnila miliónová demonstrace, která vyvrcholila na náměstí Denfert-Rochereau výkřiky "Deset let stačí!", tzn. deset let gaullistické vlády. Jestliže do 13. května šlo převážně o studentské bouře, nyní se do akce vložili mnozí občané. Byla zahájena série stávek, při nichž dělníci obsazovali závody. Byl jsem několikrát v Billancourtu a viděl, jak se dělníci utábořili v dílnách, ženy jim vařily, před branami továrny Renault stály stávkové hlídky. Do stávkového hnutí vstoupilo postupně deset miliónů dělníků. K nim se přidali další zaměstnanci, umělci, novináři. Také tady dominovalo heslo: Již dost deseti let gaullistické vlády.
Přesto prezident odjel 14. května na oficiální návštěvu Rumunska. Svůj pobyt zkrátil o dvanáct hodin a do Paříže přiletěl 18. května večer. Ještě na letišti vynadal ministrům, proč se nevypořádali se situací, a prohlásil: "Reformy ano, chienlit, ne!" Toto slovíčko, neobvyklé v běžně mluvené francouzštině, přimělo novináře prolistovat naučné slovníky, aby mohli čtenářům vysvětlit, co tím chtěl vlastně prezident říci. Podle malé Larousseovy encyklopedie to je karnevalová maska, maškaráda, přetvářka, podle Velkého to navíc označuje někoho, kdo nosí až doposledka špinavou košili.
Lidé se jazykovým rébusem příliš nezatěžovali, země byla v pohybu. Radikálové z řad studentů zakládali svobodné univerzity, Sorbonna byla polepena plakáty a pomalována různými hesly. Pařížské divadlo Odéon se proměnilo v diskusní tribunu, kde se na jevišti během čtyřiadvaceti hodin po několik dní střídali řečníci - snad nejčastěji Sartre - a v hledišti se s jídlem a pitím rozložili studenti.

Nerozhodnost moci

Dne 24. května se de Gaulle rozhodl promluvit v rozhlase a televizi. Projev nahrál dopoledne. Za sedm minut. Byl to nejslabší projev, jaký kdy od něho Francouzi slyšeli, plný nerozhodnosti a váhání. Navrhl referendum o "poskytnutí plných mocí státu, a hlavně jeho hlavě, aby mohl zajistit obnovu". Obnovu čeho? Prezident dodal, že v případě většiny hlasů "ne" se vzdá svých funkcí.
Politické strany hned odpovídaly na návrh referenda. V parlamentě byla vznesena otázka důvěry vládě. Pompidou nakonec získal většinu 233 hlasů, to ale situaci neřešilo. Rozhodl se rozdělit studentské a dělnické hnutí. Dne 24. května navrhl odborovým organizacím zahájit na ministerstvu práce v ulici Grenelle jednání o důležitých sociálních požadavcích: nejnižší mzdě tisíc franků, 40hodinovém pracovním týdnů, penzi od 60 let (byla od 65), čtyřtýdenní dovolené pro všechny (dosud ji měly jen některé kategorie, např. horníci). Po třech dnech skončila jednání kompromisem. Výsledek dělníci na závodech odmítli a pokračovali ve stávkách. Sociální krize přerostla v politickou.
Dne 29. května se jako obvykle v 10 hodin měla sejít vláda na zasedání. Tři čtvrti hodiny předtím de Gaulle zatelefonoval Pompidouovi: "Nemohu se s vámi dnes setkat. Odjíždím. Potřebuji se sebrat, vyspat a soustředit, než přijmu rozhodnutí. Sdělím je na schůzi vlády ve čtvrtek..."
V Paříži se připravovala nová demonstrace pracujících. Byla namířena jak proti levičákům, tak proti panickým opatřením státní moci. Ta stáhla do Paříže všechny policejní síly z 65 departementů (po reorganizaci v roce 1964 jich bylo, včetně Korsiky, 95). Vyhlásila částečnou mobilizaci vojenských jednotek v okolí metropole.

De Gaulle zmizel - a vrátil se

Ve chvíli, kdy se někteří ministři sešli v Pompidouově kabinetě, aby jim sdělil obsah své rozmluvy s generálem de Gaullem, z hlavní brány Elysejského paláce vyjel prezidentský vůz. Bez prezidenta. Zadním vchodem vyjela dvě auta. V prvním seděl generál de Gaulle s manželkou a vojenským pobočníkem Flohikem, v druhém důstojník bezpečnosti a lékař. Kolona zamířila do Issy-les-Moulineaux, kde čekaly dvě helikoptéry. Vzlétly směrem ke Colombey-les Deux-Églises. Přistály, jako vždy, na letišti St. Dizier, vzápětí odstartovaly neznámo kam. Na jejich palubu přibyl generálův syn, jeho manželka a de Gaullův osobní archív.
Po poledni telefonoval ministr vnitra Fouchet ministru obrany Pierru Messmerovi:
"Pierre, posaď se, generál zmizel!"
"Zmizel? Kam?"
"Právě proto ti telefonuji, že nic nevím. Ty jsi ministr obrany a generál odletěl ve vojenské helikoptéře."
"Zůstaň v kanceláři, zatelefonuji. Něco mě napadlo."
Zpráva se rozšířila jako blesk. Někteří ministři propadali panice. Domnívali se, že se snad vrtulník zřítil.
"Prožil jsem dvě hodiny hrozného napětí," svěřil se o něco později Pompidou. V Baden-Badenu, generálním štábu francouzských vojsk v SRN, kde bylo na 60 tisíc lidí, trávil vrchní velitel generál Massu polední siestu. Netušil přitom, že na letišti u štábu přistály dvě helikoptéry. Z jedné z nich vyskočil důstojník a vešel do budovy. Žádal o telefonické spojení s Massuem.
V telefonu se ozvalo: "Tady paní generálová. Promiňte, přeslechla jsem vaše jméno."
"Tady Flohic, pobočník generála de Gaulla."
Během vteřiny si Massu upravuje uniformu, běží ven a s dalšími třemi důstojníky zdraví nenadálou návštěvu: generála de Gaulla. Suzanne Massuová se ujala paní de Gaullové. Stůl byl rychle prostřen, láhev moselského, kaviár... Připravovaly se pokoje. Ale de Gaulle po jídle zašel do Massuova kabinetu.
Mezitím se ozval telefon z Paříže:
"Přistály u vás dvě helikoptéry?"
"Ano."
"Děkuji, končím."
De Gaulle se zdržel v Baden-Badenu tři hodiny. Poté všichni odlétli. Když znovu letěli nad lotrinskou krajinou, de Gaulle začal recitovat verše: "Znáte je, Flohiku?" zeptal se pobočníka. "Ne, pane generále, nikdy jsem je neslyšel."
"To mě nepřekvapuje, jsou to moje verše..."
Do Colombey-les Deux-Églises se dostali v šest hodin večer. De Gaulle nejdříve přikázal připravit jídlo a pak se zavřel ve své pracovně ve věži. Odtud zatelefonoval Pompidouovi a sdělil mu, že se ve čtvrtek ráno vrátí do Paříže a bude řídit zasedání vlády.
Proč to všechno udělal?
Své Paměti dopsal pouze do roku 1962 a sám své důvody nikomu nesdělil. Tyto podrobnosti, jak jsem je získal, jsem i uvedl ve své knize Dědictví generála, ale pro vše ostatní existují toliko domněnky. Z nich se nejvěrohodnější zdají ty, které uvádějí důvody psychické a politické.
Byl skutečně vyčerpán a potřeboval se soustředit. Už několikrát předtím se utíkal k armádě, aby tam načerpal nové síly. Naposledy to učinil po záporném hlasování parlamentu o referendu v roce 1965. Potřeboval určitý odstup - i geografický - od událostí, aby je mohl zvážit. Ve svých knihách několikrát vzletně popisoval pohled z výšky, z letadla, na svou vlast. Nestačila mu zřejmě věž jeho domu v Colombey, v níž měl pracovnu, potřeboval se vzdálit a být výš.
Politické důvody mohly pramenit z jeho obav, že extremisté skutečně provedou převrat a vezmou útokem Elysejský palác, jak vyhrožovali. Nechtěl se stát jejich zajatcem. Nechtěl být zajatcem nikoho a ničeho, obětí nějakého puče, tlaku stran a ostatních politiků. Svým útěkem zabránil možnosti legální změny. A protože věděl, že se jako blesk rozšíří zpráva o jeho útěku k vojákům, Massuovým výsadkářům, byla v tom zjevná hrozba, že se do Paříže může vrátit s armádou.
V tu dobu mnozí politici pracovali na svých programech, až se ujmou moci. Činil to Mitterrand i Mendes-France, Lecanuet, Rocard, dokonce předseda studentského svazu Sauvageot! Všichni si rozdělovali křesla - a zatím de Gaulle připravoval drtivý úder.
Ve čtvrtek se objevil v Paříži jako rozhodný politik, na výši politických událostí, s promyšleným plánem. Večer promluvil v rozhlase. Nestačil se projev naučit zpaměti a nechtěl, aby televizní diváci viděli, jak ho čte. "Rozhodl jsem se..." Posluchači poznávali v jeho projevu, jeho hlase, starého generála. Sdělil jim, že místo neopustí, mandát splní až do konce. Zato odkládá referendum a rozpouští Národní shromáždění.
Už hodinu po projevu generál zdravil z balkónu Elysejského paláce obrovskou manifestaci gaullistů. Na Elysejských polích se jich sešlo na půl miliónu.
Krize byla zažehnána.
Ve Francii o ní bylo napsáno na sto dvacet knih. Mnozí i dnes se stále pokoušejí hledat nové a nové důvody, proč došlo k tomu, že se režim otřásal v základech. Ale jak to dopadlo?
Volby vypsané na 23. a 30. června přinesly gaullistům nebývalý úspěch. Hlasovala pro ně pravice, střed i část levice. Získali 9,7 miliónu hlasů, 292 poslanců z celkového počtu 487. Připočteme-li k nim některé nezávislé (giscardovce), měla vládní většina 358 míst. Hlasy, které UDR dostala, se tehdy často nazývaly "hlasy strachu". Studentská revolta skončila, politická bouře se uklidnila. Z Cohn-Bendita se stal úspěšný vydavatel, obdobně skončili ostatní revoltující. Přesto Francie zůstala poznamenána pařížským májem na celá další desetiletí.