V Americe nebude nikdo bojovat za umění

O filmu, televizi, nových médiích a manipulaci s ředitelem chicagské společnosti FACETS MULTIMEDIA Milošem Stehlíkem

V Americe nebude nikdo bojovat za umění

Miloš Stehlík (1950) odešel roku 1961 z Československa do Austrálie a později do Spojených států. Roku 1975 začal řídit filmovou společnost FACETS, která v šedesátých letech měla podobu filmového klubu uvádějícího evropské a asijské filmy, retrospektivy tvůrců a dětské filmy. Součástí FACETS bylo experimentální divadlo. Chicagská společnost zvala v průběhu šedesátých let československé režiséry nové vlny, jimž se právě tady otevřela vrátka do Ameriky. Své filmy tu uvedli Ján Kadár, Jan Němec, Vojtěch Jasný a Ivan Passer. Promítání filmů bylo spojeno se semináři. O dvacet let později sem přišli zástupci nové generace tvůrců (například režisér Miloš Zábranský) a byl uspořádán seminář Československá nová vlna po dvaceti letech. V roce 1983 se stala součástí FACETS půjčovna videokazet s evropskými a americkými nezávislými filmy, která později přerostla v samostatnou distribuční síť s pobočkami na univerzitách, v knihovnách a jiných institucích. FACETS spolupracuje také s videopůjčovnami. Katalog firmy obsahuje 22 tisíc titulů, zejména evropských a nezávislých amerických. Miloš Stehlík obdržel roku 1997 stříbrnou medaili prestižního MFF v Telluride (Colorado) za vytvoření videokatalogu a za úspěšnou distribuci nezávislých filmů ve Spojených státech.

Amerika produkuje víc a víc nezávislých (mimohollywoodských) filmů, na druhé straně je stále méně nezávislých distributorů. Nezávislý film dnes distribuují velké firmy. Jaká je současná situace?

Dneska chce být každý nezávislý. Je to módní slovo, které začal využívat i komerční film.
Například Anglický pacient, který stál 23 miliónů dolarů a těžko o něm můžeme mluvit jako o nezávislém filmu, byl prodáván jako tzv. nezávislý. Toto slovo se stalo novou marketingovou taktikou a zaklínadlem velkých studií i solventních producentů. Ale dodnes nikdo neřekl, co vlastně pojem "nezávislý film" znamená. Někdo říká, že jde o filmy vznikající mimo velká americká studia, další tvrdí, že jsou to díla nových mladých režisérů, další je toho názoru, že jde o obdobu francouzské nebo československé nové vlny, což asi není pravda.

Slyšel jsem obsahovou charakteristiku: Nezávislý film si všímá odvrácených stránek života, jeho hrdinové jsou obyčejní lidé nebo chudáci, má všední zápletky, dává přednost realismu před happyendovým pozlátkem.

Jde tu o dvě věci: Nezávislí filmaři se naučili udělat film bez velkých peněz a navzdory překážkám. Některé nezávislé filmy stály jen pět nebo osm tisíc dolarů, což je neuvěřitelné. Takové filmy točil Larry Clark (Kids), Robert Rodriguez, Todd Solondz (Vítejte v domě pro panenky), Cameron Crowe (Singles), Kevin Smith (Clerks). Za druhé se tihle filmaři zaměřili na témata, která Hollywood nedělal: homosexuálové, lesbičky, sebevraždy, pilulky, dětská prostituce.

Dá se říci, že nezávislý film narušil dominantní postavení Hollywoodu?

Tak zněla jedna z iluzí. Ve skutečnosti k ničemu takovému nedošlo. Nezávislá kinematografie kontroluje jen malinkou částečku trhu. Její profity - ať už v kinech, nebo na videokazetách - jsou minimální.

Proč se potom snaží velcí nebo střední distributoři, jako Miramax, získat některé nezávislé filmy a distribuovat je?

Protože i velká studia potřebují nové talenty, aby mohla vyrábět. Studia zaměstnávají dokonce nákupčí, kteří hledají starší filmy. Dobře totiž vědí, že nezávislý film odpovídá určité divácké senzibilitě a vkusu mladých diváků a chtějí tuto senzibilitu získat pro sebe. Takže kupují mladé talenty, aby rozšířili své divácké zázemí.

Mají tedy lidé vůbec zájem o vaši distribuci?

Najít místo pro evropské nebo americké nezávislé filmy je obtížné. V Americe těžko hledají publikum. Lidé o ně sice mají zájem, ale jejich proporce je vůči mainstreamovému obecenstvu mizivá. Líbil se mi například ruský film STŘEDA; prodejní agent však přišel s myšlenkou, že film potřebuje nejprve distribuci v kinech a pak na kazetách. Takový distributor se však nenašel. My kinodistribuci neděláme.

Jaký úspěch máte s českými filmy?

Jediný český film, který měl za posledních patnáct let úspěch, byl Kolja. Tento úspěch je propočítaná náhoda, kterou lze těžko opakovat. Bohužel však kariéra filmu nebyla pro Českou republiku tak výhodná, protože ho distribuoval Miramax. Nevím o žádném novém českém filmu, který by získal mezinárodní publikum. Pokud jde o úspěšné filmy naší společnosti, z distribučního hlediska je jedničkou vícedílný film HEIMAT německého režiséra Edgara Reitze, celková stopáž asi 40 hodin.

Proč myslíte, že to tak je? Je to otázka mentality, děje, nebo lidé našim filmařům prostě nerozumějí?¨

Jednak je to problém amerického obecenstva, které neamerické filmy příliš nechce, jednak české kinematografie, která po roce 1989 ještě nenalezla svou identitu. Není to jen česká otázka. Celý evropský film v posledních letech zkolaboval. Je to problém na dlouhou štreku. Je třeba, abyste dali příležitost mladým talentovaným filmařům, jichž máte několik, ale zatím ještě hledají svou cestu. Začínají točit víc evropské než lokální filmy, což je dobré. Jistě je fajn, když vznikají filmy jako Černí baroni určené jen pro domácí publikum, ale vedle toho je třeba točit i takové filmy, které jsou schopné vycestovat. To je jediná šance.

Vycestovat do Evropy, nebo do Ameriky?

Amerika je země filmových snů, ale zatím bych myslel spíš na Evropu. Přístup na americký trh je složitý. Je to dáno například tím, že Američané nesnášejí titulkované filmy. Za druhé americká nezávislá kinematografie zatlačila do pozadí Evropu, takže i americká kina, která se specializovala na evropské filmy, přešla na americké. Američtí nezávislí uspěli, protože byli ochotní vést zákopovou válku a bojovat za své zboží. Evropští filmaři jen opakovali staré modely. Američtí nezávislí videodistributoři zůstávají izolováni od evropské propagace. Navíc distribuční struktury v Evropě jsou rozdrobené a evropští distributoři jsou v Americe neznámí, protože se nevyskytují na amerických obchodních konferencích. Existují kanály pro nezávislé filmy - například na univerzitách -, ale v Evropě se o nich neví. Klíč k budoucnosti evropského filmu je v jeho originalitě. Jen tato kvalita může evropskému filmu zajistit cestu na americký trh. Zatím se do tzv. velké distribuce dostane přibližně deset evropských filmů ročně.

Mohou se uplatnit evropské filmy, v nichž hrají evropské hvězdy jako například Gerard Depardieu?

To není hlavní faktor. Depardieu je sice jediný evropský herec známý v Americe - diky filmu Zelená karta. Dnes však v Americe neplatí ani známí evropští herci, protože je Američané neznají. Neznají ani režiséry, takže obecenstvo nelze nalákat na velká jména. Na druhé straně britský film Do naha! zaznamenal obrovský úspěch, i když v něm nehrají hvězdy. Jeho úspěch je dán kvalitou, originalitou a humorem.

Jaké podmínky tedy musí splnit evropský film, aby se dostal do Spojených států?

Z hlediska amerického distributora musí mít kvality, o nichž jsem mluvil. Navíc potřebuje dobrý kritický ohlas z některého velkého festivalu jako je MFF v Cannes nebo MFF v Benátkách. Nesmí být moc intelektuální. Dokonce i tehdy, když na MFF v Cannes zvítězí intelektuální film, jako se to stalo loni, (íránský film Chuť třešně, pozn. R. H.), získá v Americe jen malou distribuci. Intelektuální filmy jsou s to dostat se jen na filmové festivaly a hrají se jen tady a nikde jinde. Ale i tak je fajn, že má neamerický film aspoň omezenou prezentaci.

Jsou bariéry evropského filmu na americkém trhu záležitost spíš ekonomická, nebo obsahová?

Jde o víc vlivů. Jednak Američané mají málo času a jednak obecenstvo zestárlo. Univerzitní publikum, které znalo evropské filmy šedesátých let, dosáhlo zralého věku a chodí do kina průměrně jednou za rok. Za třetí vznikla nová média, která usilují o volný čas lidí - televize, kabelová televize, internet. Za čtvrté v Americe chybí soustavná propagace evropské kinematografie. Evropský film si tu nevytvořil kulturní tradici. Populární americké časopisy píší jen o amerických filmech. Jejich reportáže Z MFF v Cannes se týkají zas jen amerických filmů. Je to kulturní patriotismus, takže obecenstvo neví, co by mělo z Evropy chtít. Nemá o tom žádnou povědomost.

Ale vždyť filmy made in Hongkong jsou běžně vidět v americké televizi.

Ano, ale jsou to filmy produkované v Americe a za americké peníze. Pokud jsou skutečně asijské, většinou jde o akční filmy, které jsou stylově blízké tomu, co se vyrábí v Americe.

Kdyby byla Evropa schopna produkovat akční filmy, prorazila by do Ameriky snáze?

Nevěřím tomu. Kdykoli se nějaký evropský režisér snažil pochopit americkou mentalitu, skončilo to fiaskem. Evropský akční film je nesmyslný, protože americké publikum irituje jeho neupřímnost. Takovým filmům je možné rozumět intelektuálně, ale ne citově. A obecenstvo to dobře pozná.

Americký režisér Paul Schrader se vyjádřil v tom smyslu, že hlavní problém současného filmu všude na světě je to, že ztratil užitelnost, jakou měl ještě před dvaceti lety Filmy už nejsou s to řešit sociální problémy lidí. Jsou mimo, jsou triviální.

Vznikl problém drogové závislosti na určitý druh zboží. Například výslech O. J. Simpsona se vysílal na většině televizních kanálů celé dny a noci, pořád stejné historky, které se kolem dokola opakovaly. Lidé to každý den vidí, je to čtyřiadvacet hodin kolem nich, všude, bez přestání. Vzniká koncentrace na jedno téma, jednu věc, jeden druh zábavy, jeden druh zboží. Dá se to srovnat s vítězstvím českých hokejistů v Naganu. Téma, které je obsesí pro celý národ, které ovlivňuje náladu v celé zemi. Lidé si stěžují, že je toho moc, říkají, že už o O. J. Simpsonovi nechtějí slyšet, ale zase znovu se na to dívají. Je to jako droga. Tahle droga ovlivnila dnešní filmovou krajinu víc než co jiného.

Jedna Kanaďanka se rozhorlila: "Jak dlouho se ještě budeme muset dívat na Michaela Jacksona?" Dokud budou lidi chtít idoly, nebo dokud je budou média produkovat?

Budeme se na ně dívat, dokud to budou média chtít, dokud to pro ně bude výhodné. A to, co budou vysílat, jim ukáže průzkum cílových skupin obyvatelstva. Všechny ty mediální bomby, všechny akční filmy jsou vyrobeny na základě marketingových průzkumů s obrovskou plochou záběru. Počítá se dokonce s tím, že některé skupiny lidí budou mít bláznivé nápady, které nezapadnou do průzkumu. Na základě průzkumů se pak produkuje zboží. Obecenstvo se tedy používá k tomu, aby si předem určilo, co má chtít. Není z toho úniku, protože reklamní agentury, které do průzkumů investují, mají spousty peněz. Při nákladech na jeden hollywoodský film v rozmezí 30 až 40 miliónů dolarů to lze těžko dělat jinak, protože investované peníze se musí vrátit. Je tedy třeba publikum přesvědčit, aby na takový film šlo.

Jsou odborníci, kteří tvrdí, že akční filmy existují, protože takový je vkus lidí. Existují jiní, kteří říkají, že divák rozhoduje až poslední v řadě. Tvrdí, že média a filmy si vkus diváků přizpůsobily k obrazu svému.

Producenti potřebují zasáhnout co největší počet diváků a udělat film pro celý svět. V Čechách je film pro deset miliónů lidí úspěch, ale Amerika by takovým filmem neovlivnila nic. Proto vznikají akční filmy, které se snadno překládají, snadno titulkují, snadno dabují, vyžadují minimální znalosti a kulturní pozadí, je tam minimum dialogů. Takové filmy se mohou dostat všude, projít všemi dveřmi, uspět v kinech, na internetu a na televizním trhu ve všech zemích světa. Tyto produkty obrovských proporcí pak zpětně vytvářejí vkus a vytvářejí si své publikum, které je chce. Akční filmy se neprodávají jako "kultura", ale jako prací prostředky.

Na druhé straně vzniká stále víc publicistických filmů, které vyprávějí o reálných událostech, o politice, o sociálních jevech. Je to podle vás nový trend?

Tato proměna zasáhla zejména dokumentární film. V sedmdesátých a osmdesátých letech se dokumenty soustřeďovaly na analýzu politické reality. Ukázalo se však, že lidé nechtějí vidět politické a sociální jevy v širším záběru a souvislostech, nechtějí jim opravdu rozumět. Jde jim o to, aby měli informační koktejl naservírovaný hned, rychle, týž den. Proto se publicistika stala doménou televize, a dokumentární filmy zacházejí na úbytě, protože nejsou dost rychlé.

Proč nemohou v Americe uspět filmy s evropským cítěným, když seriály jako Pobřežní hlídka, typické svým americkým cítěním, dobyly evropský trh?

Tahle surrealistická americká fantazie s postavami a zápletkami z plastiku má strašně nízký společný jmenovatel. Jsou to fantazie na jednoduché, animalistické úrovni, milostné románky, třígrošová beletrie. Její výhodou je, že je určena pro kohokoliv a kdekoliv. Kdybyste se tuhle americkou science-fiction pokoušeli napodobit v Evropě, vyleze z toho něco mnohem realističtějšího, a zároveň nesmyslného.

Hodně hovoříte o penězích. Myslíte, že Hollywood zkazily peníze?

Nejde jen o peníze. Některé hollywoodské filmy prodělaly. Jisté události však změnily svět, a tím i obecenstvo. Došlo ke globalizaci filmového mediálního průmyslu, vznikla obrovská mediální impéria jako Fox, Murdoch, Disney. Dřív byl v USA zákon, který říkal, že studia nesmějí vlastnit kina. Teď vlastní kinořetězy po celé Americe. Distributoři se stali nejen majiteli kanálů, ale i producenty. Je to dokonalá kontrola shora dolů. Americké společnosti zbytněly, takže potřebují i větší trhy. Proto pronikají do Evropy, Asie a jinam. Na newyorské univerzitě proběhl výzkum, kdo vlastní média ve Spojených státech. Ukázalo se, že všechny firmy jsou velice provázané, že audiovizuální konglomeráty jsou v rukou několika jedinců, kteří vlastní celý výrobní cyklus a finanční řetěz od produkcí přes televizní kanály až po časopisy, takže kontrolují celou vizi světa, kterou pak servírují lidem. Kdo vlastní obraz, kontroluje svět. Druhá nová věc je obrat americké televize od internacionalismu k nacionalismu. V televizi je minimum mezinárodních zpráv. V hlavním vysílacím čase se o mezinárodních událostech referuje přibližně pět minut, což dává prostor pro jednu dvě zprávy ze světa. Hlavní místo zaujímá místní zpravodajství, zejména kdo koho zabil, policejní historky, sport a počasí. Takže obecenstvo má jen chabou potuchu, co se děje ve světě, a tím spíš dává přednost americkému audiovizuálnímu zboží. Díky tomu americké firmy víc vydělávají. Je to začarovaný kruh.

Přichází ovšem éra multimédií, internet se přiblíží televizi, televize bude digitalizovaná, bude mnohem víc programů. Co to udělá s filmovým byznysem?

Nyní se nacházíme v přechodně době. Bude následovat další otevření trhů. Celkem 500 televizních kanálů bude znamenat pro diváka takřka neomezené možnosti. Bude to další šance pro nezávislou kinematografii. Lze věřit, že obecenstvo se rozdrobí a vytvoří specializované okruhy. To se děje už dnes, kdy komerční televize začínají diváky ztrácet. Takže snad tento obrovský finanční kolos zničí sám sebe. Není to jisté, ale věřím, že místo toho, aby se jedna a tatáž věc prodávala miliónům lidí, vzniknou mikrotrhy založené na realistické ekonomice, na definovanějším a specifičtějším publiku. Jestli se to stane nebo ne, je otázka, ale můžeme doufat. Dosavadní praxe, že většina televizních kanálů opakuje jednu a tutéž věc, je neúnosná.

Dá se tedy říci, že mocný audiovizuální systém pozře sám sebe?

Můžeme doufat. nejde jen o otázku sytému, ale také lidí, kteří tento systém kontrolují. O jejich úroveň, o jejich náklonnosti. Zatím američtí televizní mogulové nemají zájem ani o umělecké, ani o evropské filmy. To, zda se to změní, závisí také na jednotlivých lidech.

Není to dlouho, co ve Spojených státech proběhla polemika mezi publicistou Irvingem Kristolem a šéfem Americké filmové asociace Jackem Valentim, týkající se nutnosti cenzury. Kristol tvrdil, že vztahy mezi lidmi jsou špatné, protože je poznamenala nekonečná agresivita filmů, zatímco Valenti oponoval, že filmy jsou násilnické proto, že je mezi lidmi mnoho agresivity, chudoby a vzdělávací systém je v krizi.

U Valentiho jde o výmluvu. Filmy jsou násilnické, protože šokovat obecenstvo je lehké a přijde to lacino. Úroveň násilí zvukových, optických efektů a estetických věcí přestala odpovídat lidským měřítkům. Je to jako dostat se do mlýnku na maso a vyjít z něj jako hamburger. Tento postoj má velký dopad na lidi. Tiché filmy to mají těžké. Diváci si zvykli ležet, pít pivo, chroupat praženou kukuřici a dívat se přitom na film. Kdo chce u rozmazleného publika uspět, musí ho aspoň na pár vteřin vyburcovat a zastavit. Proto je tolik násilnických filmů. Unavené lidi musíte vytrhnout z letargie.

Radovan Holub