Ludvík Vaculík: Nepaměti (1969 - 1972). Nakladatelství Mladá fronta, Praha 1998. Váz., 136 stran textu, 16 stran barevných příloh, cena neuvedena.

6. listopadu 1969

Vrátil jsem se před několika hodinami z Bezejovic, kde Josef pořádal svého obvyklého huberta. Hubert to byl letos dosti silný: šestadvacet koní, asi troje pěkné nové odborné rajtky, a také automobilů sešlo se na dvoře asi osm. S jedním přijel Landovský, herec Činoherního klubu, se svou vzpurnou manželou a s dětmi. Jel jsem s ním potom v bryčce, zatímco jeho žena jela na koni. Byl tam jako vždy Jiří Holík, ředitel Pecínova, měl tam asi šest koní, byl tam ovšem doktor Patera z Benešova, doktor Paroubek, pan Perný, který troubil. Chyběl, nevím proč, doktor Procházka z Benešova. Nechyběl pan Jacko, správce (ale nevím čeho, tam se vždycky řekne aspoň správce), s výraznou bradou a měkkým pohledem. Ten mě pozdravil hlučně a vesele: "To jsem rád, že vás vidím a že jste v pořádku. A že jste nezradil."

To mě potěšilo, ale i překvapilo. Co bych měl zradit? Čeho si takoví lidé vlastně váží nebo co od někoho, jako jsem já, teď očekávají? To mám považovat všechny, kdo odešli, za zrádce? Nechce se mi. Tady se dá zrazovat také, a pohodlněji.

Josef čekal, že přijde také jeho nadřízený, ředitel zemědělské školy z Vlašimi. Řekl jsem: "Doufám, že nás seznámíš a polepšís si!" Nepřišel. Sraz jezdců byl v devět hodin, v deset se mělo vyjet, všecko se však o hodinu opozdilo. Ráno předtím mě Josef ještě vyvedl na návrší, z něhož byla vidět větší část trasy, abych věděl, kudy vést doprovod. Ale celý doprovod se letos skládal jen z té naší jedné bryčky, loni byly dvě, bývalo jich i víc, chodili lidé i pěšky se podívat na zajímavá místa, kudy měli koně projet. Teď jedou auty rovnou na místo, kde se pak dělá oheň, opékají se buřty a pije čaj s rumem. Loni a předloni byla se mnou na bryčce má žena a malíř Vlastimil Beneš, jemuž jsem chtěl ukázat linie a barvy holých podzimních polí, které dobře zná. Jemu stojí za to jít se podívat někam jen na to, co dobře zná. Jízda na bryčce tou chladnou klidnou krajinou, kde se rozprostírá jen studená syrová zeleň ozimů a teplá hněď převrácené hlíny, je zvláštní požitek, dneska mimořádně luxusní. Ta chatrná bryčka se naklání rok od roku napínavěji. Ale chtěl bych tak jet někdy sám.

Opékání buřtů je nesympatický podnik. Každí pitomci, když se sejdou mimo kuřárnu, dovedou si téměř jedině opékat buřty, a to jim zastoupí celý divošský obřad u ohně. Jenže já musím být zticha, vždyť neumím ani jet na koni. Proto jsem se letos rozhodl, že se ihned začnu učit jezdit na koni, ale požádám o to Josefa až příště. Dřív jsem k němu jezdíval skoro každý měsíc, teď dvakrát za rok. Zatímco se opékají buřty, koně, zakrytí pokrývkami, postávají či se procházejí po louce. Všichni jezdci jsou mladí, hoši a dívky, až na dr. Pateru, dr. Procházku, když tu je, a pana Jacka, když jede. Letos nejel, lékař mu to zakázal a on mu chce vyhovět, protože je to jeho známý, jinak by samozřejmě jel.

Předloni si přivedl obrovského grošovaného koně, největší kůň dne to byl, a pak se ukázalo, že počet koní jaksi nesouhlasí s počtem přihlášených jezdců, pan Jacko tedy ochotně ustoupil, projeviv lítost, že tedy nepojede.
Večer pak si u jídla vykládají o loňském hubertu a dívají se na filmy z dávných hubertů nebo z Velké pardubické. Každý přinese láhev vína nebo dvě. A nic jiného než koně je nevzruší. Jestliže se v Bezejovicích letos ani slovem nezavadilo o politiku a poměry, nebylo to ze strachu, jenž jinak a jinde ovládá náš lid, naše publikum, naše čtenářstvo a cestující veřejnost a vede k mlčení. Ba vím, že kdyby Husák rajtoval jako Masaryk, přišel by určitě na přetřes, zejména kdyby mu kůň na překážce štycl.

Šestadvacet koní bylo rozděleno na dvě skupiny. První vedl Josef na Jandlovi, druhou nevím kdo, kdosi z Maršovic tuším. Z Josefova jezdeckého kroužku jely tři jezdkyně, z toho dvě jsou jeho dcery. Zatímco se ve školní kuchyni pekl beran za čtyři sta korun celý, dodaný panem Absolonem z Bebešova, vyrazila ekipa do polí, a už se nám jen tu a tam objevila mezi lesíky, když jsme se kolébali na bryčce. Do bryčky jsem, jako každého roku, naložil dva balíky lisované slámy.

Můj syn Jan seděl na šejtroku vpředu, já s Landovským a jeho malými dcerkami vzadu. Landovský učil menší ze svých dcer češtině. "Řekni prdel," pobízel ji. Po malém zdráhání to řekla, ačkoli jsem ji odrazoval. O dnešních sedmnáctiletých dívkách pravil, že je to vilné jak králíci. Zajíce jsme viděli, když jsme dojeli k hájku, kde se měly opékat buřty. Pelášil po strništi a dva psi za ním, ale on si s nimi jen hrál. Právě se tam totiž odehrával hon, avšak na bažanty, pro zajíce tudíž nebyla v žádné hlavni rána, teď jsou na řadě bažanti. Honci - a to se povedlo - stáli v rojnici opodál nás, zády k nám. Každou chvíli se měli objevit naši jezdci a my jsme byli jen zvědavi odkud. Jestli ne zrovna před hlavněmi honců. Ale byli na řadě bažanti, zajíc prošel mimo, dvěma psům při tom povolily nervy.

Přijelo našich šest automobilů. My s Landovským jsme se zatím pokoušeli rozdělat oheň z mokrého dřeva. Podařilo se. Na sedadlo bryčky vysadili várnici s čajem. Když se jezdci objevili, zatroubil pan Perný uvítání. Málem bych však zapomněl na pěknou příhodu: Když jsme tam přišli a opodál stála ta řada honců, pozvedl pan Perný trubku a zatroubil jim... hádejte co! Konec honu! Když nám řekl, co udělal, zasmáli jsme se. S honci to však ani nehnulo a Landovský řekl: "No bodejť. Jsou to dnešní volové. Ty signály zná určitě jen ta zvěř." Přikládali jsme na oheň a Pavel Landovský si vzpomněl na noviny. Se smíchem vyprávěl, jak jeden jeho známý poslal do novin takovýto příspěvek: Milá příhoda.

Když jsem si v neděli vyšel na vycházku, uviděl jsem pět kachňátek. - Hotovo, všecko. A ty noviny mu takové příspěvky opravdu tiskly! Milá příhoda. Je to pěkné, ale nevěřím tomu. To by bylo příliš krásné, kdyby existovalo v dneších novinách tolik osobní volnosti, aby toto mohl redaktor podniknout na vlastní pěst.

Ze všech účastníků huberta, kteří mě znali, se mě pouze pan Jaco zeptal, co dělám, když nám vzali noviny. Vykroutil jsem se, že píšu doma. A tak jsem si umínil, že už, kruci, opravdu začnu denně psát. Hle, proto jsem začal tyto paměti. Nic si nepamatuju. To si uvědomuju, když náhodou zaslechnu v rádiu nějaký sprostý pořad o tom, "jak to opravdu bylo", "jak se připravovala kontrarevoluce". Ovšemže to tak nebylo! A nikdo nikdy nebude vědět, jak to opravdu bylo, protože co bylo? Každému něco jiného. Uvažuju někdy o tom, že z té sumy událostí, jež se přeci seběhly jen jedním způsobem, a to právě tak, jak se seběhly, dá se vybrat a plynule složit několik naprosto odlišných historií. Ale zda podpisoval ministr Pavel rozsudky smrti v padesátých letech, je přeci zjistitelné: mohl by nám to říci buď on, nebo by nám papír s rozsudkem mohl ukázat ten, kdo o něm mluví.

Dostal jsem minulý týden pozvánku k výslechu jakožto svědek ve věci "obviněného Pachmana a spol.", nedostavil jsem se tam však, protože jsem nebyl doma. Volal jsem několikrát podepsanému nadporučíku Vlastimilu Cibulkovi, nedovolal se však. Jsem zvědav na zítřek, na pondělí. Shodnout se na jedné verzi historie nemohli ani účastníci huberta. "Pane Vaculík," oslovil mě u večeře doktor Pazdera, "jel jsem o loňském hubertu, nebo jsem tu byl bez koně? Tuhle pan správce tvrdí, že jsem nejel, a já přeci vím, že jsem jel." - "Jel jste, pane doktore. Potkali jsme vás nad Drachkovem osamělého, kobyla s vámi utekla, nosila vás po oraništi, kudy chtěla, ale vy jste se tvářil, jako by jste ji tam zavedl úmyslně, a pravil jste, že ji tak chcete vytrestat." - "Tak to jsem byl bez koně," řekl doktor Pazdera, obrátiv se k panu Jackovi.

Poznamenal jsem, že by vlastně bylo užitečné vést kroniku bezejovických hubertů. Stačilo by zapsat, kdo jel, které koně, kudy se jelo, kdo byl hostem. Josef to polekaně ihned odmítal. Doktor Pazdera vzal papír a začal ihned sepisovat přítomné. Ještě druhého dne jsme o tom s Josefem spolu mluvili. Říkal jsem mu, že by přeci bylo zajímavé dočíst se za pár let této vlády - ačkoli v jiných souvislostech jí tolik let nedávám -, že v roce 1969 stál beran čtyři sta korun. "A za pití se dává rok od roku víc," podotkl Josef sám od sebe. Dřív, když byly čtyři flašky, stačilo. Letos tam bylo asi dvacet lahví, a přitom i vína dosti drahá - Rulanda, Murfatlar, Cotnari.

Bílá Gancia, kterou Josef koupil, na stůl do jídelny však nepřišla, bylo neúčelné dávat ji mládeži, na tu se zvalo do kuchyně: napřed já s Josefem, pak jsem tam poslal Holíka, ten řekl Pazderovi a ten poslal pana Perného a pana Jacka. Lahvičku whisky jsme pak vůbec měli jen my dva s Josefem po ty dva dny, ale tu zaplatil Josef ze své kapsy, nikoli z jezdecké. Lahvička whisky 37,5 CTL byla v roce 1969 za 170 Kčs, znamenám do této kroniky. Josef pořád kroniku odmítal. Bál se, že jakmile založí kroniku huberta, ihned to byl poslední hubert a příští už nebude. Však to známe, řekl jsem, že žádná kronika, spíš jen takový zápis, kdo jel a na čem, kdo byl hostem, co stálo maso a pití. Však i pro jeho dcerky by to v dospělosti mohlo být zajímavé nahlédnutí. Desky, řekl jsem, by ta kniha mohla mít železné... Trhl obočím vzhůru.

Ale musíme se vrátit, kde jsem přestal, a to, jak jsme rozdělali oheň. Upekli jsme buřty, napili se dobrého čaje, který voněl po prostoře podzimu, dokonce i slunce naplno vyšlo, byl to krásný den. Žít se dá. A to si často říkám, že normální lidé, chci-li se vyhnout výrazu prostí nebo obyčejní, se naprosto vždy zařídí na dobu, a musí. A vlastně, však sám jsem to na několika veřejných shromážděních tvrdil, abych povzbudil, vlastně jde o to, uchovat si svůj životní styl. Nejde o nákladnost života, ale o jeho styl. Pod deklem každé institucionalizované formace budou lidé dál žít, co dokáží, jak dovedou, neschopni přeci přervat se; kontinuita bude později shledána určitě. Tak i já chodím na Josefovy huberty. A nikdo ode mě neočekává, že pojedu jinak nežli na bryčce. Nuže, rád bych si dokázal, že je možno sednout i na koně. Patří mezi významná drobná rozhodnutí, řekne-li si člověk, že tedy vyleze na koně. Ta stereotypičnost mých zvyků, návyků a zvyklostí mě už ohrožuje stářím. Dokud jsme schopni začít ještě něco docela jiného, dotud... ale nechce se mi dokončovat.

Jako každého roku, tedy už asi počtvrté, vzali jsme ty dva balíky lisované slámy, co jsem naložil do bryčky, a vyhledali jsme příhodné místo na lesní cestě, kde jsme slámu roztáhli a zapálili, když jezdci vyrazili dál. Napřed Josef, za ním další, a pohybem předních koní a tlakem posledních dali se všechny koně, i které to ještě nezažili, strhnout k šílené odvaze - skočili do plamenů. Potom se musí u ohně chvilku počkat, aby nic nechytlo. Jezdci zatím mizejí za měkkým průhybem terénu, vzrušení, šťastní.

Večer v jídelně školy. Jídla bylo mnoho, vaří kuchařka a Josefova manželka. Děvčata ze školy, členky jezdeckého kroužku, obsluhují. Nemám rád skopové, dostal jsem tedy slepici. Landovský sedí naproti mně a domlouvá se s manželkou o něčem, co patří k obsahu jejich trvalého sporu. Nevím o čem, ale no bože, co to může být. Poprosil jsem o ticho a přečetl přítomným jeden z výborných Pachmanových dopisů z vězení, a nyní čekám, že z toho Josef bude mít nepříjemnost. Doktor Pazdera se ptá pana Jacka, zač by asi Holík, který sedí opodál, prodal hříbě po Tečce. Pan Jacko míní, že ne za méně než za třináct tisíc. Zdá se mi, že doktor Pazdera je nemile překvapen. To už se tedy, myslím, Holíka ani ptát nebude. Také Josef se ptá, přímo Holíka, což je správce pecínovské koňské farmy, zda by mu prodal Sisinu. Holík přátelsky upozorňuje, že má pro něj, pro Josefa, lepší návrh.

Druhého dne odpoledne jsem si na to náhodou vzpomněl a zeptal jsem se Josefa, oč šlo. "Chce, abych mu prodal Tarpu!" - "Tarpu??!" podivil jsem se. Tohoto koně Josef přeci nikdy nemůže prodat a já žasnu, že to Holík vůbec vyslovil. "A proč?" - "Protože je březí," odpověděl Josef. Ach, zapomněl jsem. Obchodování s koňmi je však půvabný sport. Když měla Tarpa své prví hříbě, Aranku, řekl mi Josef za čas: "Výhodně jsem Holíkovi prodal Aranku." - "Zač?" - "Za osm tisíc." - "To jde," řekl jsem. Za dva roky mi týž Josef řekl: "Koupil jsem od Holíka výhodně Aranku." - "Zač?" chtěl jsem vědět. "Za devatenáct tisíc." Smál jsem se. Vždy výhodně, a já docela věřím. Ten rozdíl jedenácti tisíc korun na pouhém jednom koni v republice a při pocitu výhody jistě na obou stranách, to je znamení vývoje poměrů nejen na koňském trhu. 

Odešel jsem od stolu, šel jsem do společenské místnosti podívat se na televizi, vysílali detektivku. Chvilku jsem tam dřímal. Když jsem po dvou hodinách sešel dolů, slyšel jsem pana Perného říkat krásnou větu: "Můžež jí prolézat skrz nohy, můžeš na ní tančit, ona se nehne." Věděl jsem samozřejmě ihned, že řeč je o hodné klisně. Potom si promítali filmy z dostihů, které viděli už mockrát. Pak dlouho zpívali národní písně, a když ve dvě hodiny odcházeli, ve tmě silně pršelo, bylo to svěží a hojivé pro oči i plíce. Potřásali jsme si rukama a pan Jacko zas pravil: "Hodně zdaru a vydržet, ať se tu za rok zase sejdeme." Za rok už bude po ruce zápis s přesnými údaji aspoň toho nejnutnějšího. No, rád se do něj podívám, půjde-li to aspoň trochu.

Druhého dne jsme trochu déle spali. Pak jsme s Josefem kamsi jeli na motorce. Odpoledne, nevím, jak na to přišla řeč, Josef pravil: "Víš, že letos se tomu skoku přes oheň začalo říkat Vaculíkův skok?"

Neřekl jsem nic, usmál jsem se. Ale cítil jsem, že zrovna teď mi právě taková věc dělá dobře. Možná proto, že přišla z tak nečekaného směru. Čtyři nebo pět roků za sebou vždycky vzít dva balíky slámy, zapálit ji na cestě koní, nic tím nemyslet, jen se pro svoje potěšení dívat v lehkém napětí, jak ty koně půjdou do plamenů, a hle - výsledek je tu! Abych téhož dosáhl sám skákáním na koni přes plameny, jak bych to asi musel skákat nebo přes jaké plameny! - Hrome, právě mi napadá, neposmívají se mi tím vlastně?

Související