Až do sedmdesátých let byl aktivní podíl vichistického režimu na deportaci Židů tabu

Maurice Papon aneb Zločin od psacího stolu

* Temná, či chcete-li bílá místa historie nejsou specialitou pouze postkomunistických zemí. Po desetiletích vycházejí najevo neznámá či utajovaná fakta, která mění zavedený obraz dějin mnohých států. V posledních měsících se vyjevilo mnoho podobných epizod zejména z období druhé světové války i z let následné konfrontace dvou systémů.
Své vnitřní nevyřízené účty má i Francie, jak ukázal nedávný soudní proces s Mauricem Paponem. Výrokem poroty v Bordeaux na jihozápadě Francie byl před týdnem někdejší představitel vichistického režimu za druhé světové války a čelný poválečný politik odsouzen k deseti letům vězení. Žaloba dnes sedmaosmdesátiletému Paponovi kladla za vinu, že jako generální tajemník prefektury oblasti Gironde podepsal - od května 1942 do srpna 1944 - řadu příkazů k policejní deportaci 1560 Židů (včetně 223 dětí) z Bordeaux do sběrného tábora v Drancy, odkud byli dále deportováni do vyhlazovacích táborů. Po osvobození Francie byl ovšem Papon shledán bezúhonným, mj. na základě výpovědi odbojáře židovského původu Rogera-Samuela Blocha, kterého od listopadu 1943 do června 1944 ukrýval. Jeho kariéra mohla pokračovat... Byl prefektem na Korsice (1947 až 1949), šéfem pařížské policie (1958 až 1966, s touto jeho funkcí souvisí další z dosud neobjasněných tragédií moderní francouzské historie: rozsáhlý masakr alžírských demonstrantů v Paříži 17. října 1961), ministrem státního rozpočtu v pravicové vládě Raymonda Barrea (1978 až 1981). Úspěšnou Paponovu kariéru narušily teprve fotokopie jím podepsaných příkazů k deportaci Židů, které se 6. května 1981 objevily na stránkách satirického týdeníku La Canard Enchainé. Události se daly do pohybu: 8. prosince 1981 vznesl proti Paponovi obvinění advokát několika rodin obětí holocaustu Gérard Boulanger. O sedm dní později - 15. prosince - se na Paponovu žádost sešla komise složená z pěti členů odboje. Ta však pouze konstatovala, že Papon přispěl k jistým akcím, jež odporují obecnému pojetí cti, a že měl v roce 1942 raději rezignovat. Teprve v lednu 1983 bylo proti němu soudem v Bordeaux vzneseno první obvinění ze zločinu proti lidskosti.

Míra viny

Nutno dodat, že ani ti z vichistických politiků a vysokých úředníků, kteří se před soud dostali hned po válce, nebyli stíháni za zločiny proti lidskosti či za kolaboraci s Němci, ale výhradně za zradu státu. K samotnému procesu s Paponem by však patrně nikdy nedošlo, kdyby nebylo jeho značné arogance, s níž neustále opakoval, že se nemá ničím zatížené svědomí: vždyť pouze vykonával příkazy nadřízených. Ostatně, jak přiznávají francouzské zdroje, Židy za války deportovali všichni prefekti (s výjimkou korsického, jenž zničil seznam osob určených k deportaci), ale žádný z nich za to nebyl stíhán. Je pravděpodobné, že kdyby Papon - jak mu to počátkem 80. let navrhoval známý advokát židovského původu Serge Klarsfeld - veřejně vyslovil omluvu za své působení ve Vichy, soud by se nekonal. Vždyť ve srovnání s René Bosquetem, iniciátorem velkých protižidovských zátahů ve válečné Paříži, který s ním stanul v dubnu 1992 před odvolacím soudem, mohl být Papon jen stěží označován za výmluvný symbol kolaborace, za symbol nečisté úlohy Vichy.

Přerušená historie?

Až do roku 1995 všichni francouzští prezidenti odmítali uznat vinu Francie za Vichy, které bylo považováno za "přerušení" historie francouzské státnosti. Například Francois Mitterand, který sám byl v letech 1942 až 1943 vichistickým úředníkem středního ranku, udržoval veřejně kontakty s Bousquetem i poté, co byla objasněna jeho role za války. Teprve Jacques Chirac v červenci 1995 - při ceremoniálu připomínajícím výročí tzv. velkého zátahu na zimním velodromu, kde bylo v červenci 1942 shromážděno k deportaci na 12 tisíc Židů - prohlásil, že francouzský stát nese bezprostřední odpovědnost za deportace Židů.
Ještě později vyslovil omluvu za své počínání v éře Vichy francouzský episkopát. Přitom v roce 1940, kdy vláda kolaborantského maršála Petaina zavedla protižidovské zákony, episkopát neprotestoval. Naopak lyonský arcibiskup Pierre Gerlier v červenci 1940 prohlásil: "Francie. to je Petain, Petain je Francie. Episkopát se plně podepisuje pod slova: Práce, rodina, vlast." Historici často vysvětlují postoj francouzského episkopátu tím, že Petain přislíbil revizi odluky státu a církve, k níž došlo v roce 1905, a navrácení církevních majetků. Teprve v roce 1942, když byly zahájeny první velké deportace, začali někteří z biskupů Židy bránit. Na sklonku loňského září se v prostoru bývalého koncentračního tábora v Drancy konalo shromáždění, na němž se francouzští katolíci - ústy biskupa Oliviera de Berrangera - za své oficiální mlčení veřejně omluvili. Podle názoru některých komentátorů by k tomu nedošlo, kdyby se neblížil Paponův proces.

Mlčení

Po porážce v tzv. podivné válce na jaře 1940 byla Francie rozdělena na dvě části. Severní zóna, která představovala zhruba dvě třetiny území, se ocitla pod přímou okupační správou Německa. Na jihu vznikla tzv. Svobodná zóna s kolaborantskou vládou v čele s maršálem Henrim Philipem Petainem, uznávaným hrdinou od Verdunu. Správním střediskem této zóny se stalo proslulé lázeňské město Vichy, jehož léčivé prameny byly známé již v římských dobách.
Až do sedmdesátých let byl aktivní podíl vichistického režimu na deportaci Židů tabu. První velký seminář o politice Vichy, který zorganizoval roku 1971 Národní fond politických věd, problém postavení Židů v období Vichy zcela opomíjel. Mlčení přerušila až kniha amerického historika Roberta O. Paxtona Francie Vichy 1940-44. Před několika lety věnoval stejnému tématu dokumentární film Oko Vichy režisér Claude Chabrol. Na otázku, proč vlastně takový film připravil, režisér řekl: "Protože všichni ti Francouzi, kteří nebyli v hnutí odporu, se cítili a cítí provinile. Většina z nich se přitom zachovala přirozeně: právě to jsem jim chtěl říci, že se zachovali tak, jak by se zachovala většina lidí."
Důvodem k zamlčování pravdy o Vichy byla i značná podpora, které se maršál Petain za války těšil u části francouzské veřejnosti; ještě v dubnu 1944, několik měsíců před spojeneckou invazí, kdy mnohým bylo jasné, že nacistické Německo musí prohrát válku, byl maršál nadšeně vítán půl miliónem lidí v Paříži.

"Nejitření ran"

Paradoxem je, že iniciátorem "zapomínání" o Vichy byl největší Petainův protivník, generál de Gaulle. Udělal to proto, jak později psal ve svých pamětech, aby Francii zajistil místo v táboře vítězů, aby upevnil "národní jednotu". Po svém vstupu do Paříže v srpnu 1944 de Gaulle prohlásil: Vichy nikdy neexistovalo. Jeho nástupci v tomto přístupu pokračovali. V roce 1971 prezident George Pompidou - ve jménu "nejitření ran" omilostnil Paula Touviera, šéfa zpravodajské služby Milicí ve válečném Lyonu (Touvier se přesto dál skrýval po klášterech, jež mu za přispění kněží, biskupů a dokonce kardinálů skýtaly útočiště od konce čtyřicátých let až do května 1989, kdy byl náhodně objeven; na základě nových obvinění byl pak v roce 1994 odsouzen za zločiny proti lidskosti). Podle Pompidoua bylo třeba na Vichy co nejrychleji zapomenout; vždyť šlo o období, jak často připomínal, kdy se Francouzi - na jedné straně příslušníci hnutí odporu a na druhé sympatizanti Vichy - neměli rádi. Francois Mitterand až do roku 1992 pravidelně pokládal květiny na Petainův hrob.

Nejdelší proces

Mnozí si od procesu s Paponem slibovali, že Francouzům vrátí paměť o jednom z nejčernějších období jejich historie. Médii, která pětiměsíčnímu soudnímu jednání (šlo o vůbec nejdelší proces v poválečné Francii) věnovala značnou a každodenní pozornost, byl v tomto duchu také interpretován. Ovšem státní zástupce Marc Robert podobné pojetí odmítl s tím, že proces se koná proto, aby byl souzen člověk a vrácena spravedlnost obětem. Je to proces francouzské republiky s jedním člověkem, nikoli proces s Francií, s vichistickým režimem, s Francouzi té doby, prohlásil Robert.
Papon před soudem zdůrazňoval, že na svém postu neměl mnoho pravomocí a jen vykonával rozkazy prefekta Maurice Sabatiera. Ostatně pochybnosti o jeho roli zůstávají i po vynesení rozsudku: Podílel se na deportacích dobrovolně? Do jaké míry byl jen pasívní součástí vichistické mašinérie? Historik Michel Berges, který v roce 1981 objevil v archivech válečné dokumenty s Paponovým podpisem a de facto spustil celý proces, ve své svědecké výpovědi uvedl, že manévrovací pole, které ve válečném Bordeaux měli úředníci vichistického režimu - tedy i Papon -, bylo velmi malé. Všechna moc byla v rukou Němců. Židovský historik Michel Slitinsky, který během války ztratil rodinu, ovšem připomíná, že Papon, tento zločinec od psacího stolu, byl příliš iniciativní. "Byl to Paponův charakteristický rys, vše muselo sedět do posledního puntíku," prohlásil. "Nic nepochopil, tehdy ani nyní."
Paponův proces se nemohl neodrazit na politické scéně. Předseda neogaullistického Sdružení pro republiku Philippe Séguin odmítl "kolektivní pokání a nepřetržité sebemrskačství". Na pravé straně politického spektra se objevily názory, že proces je součástí socialistické manipulace, která chce, aby republikánská pravice ztratila hlasy na úkor pravice krajní. Ovšem postoj socialistického premiéra Lionela Jospina se spíše blíží pozici generála de Gaulla: "Vichy byla negací Francie a negací republiky." Prostí Francouzi však byli z Paponova procesu, plného odporujících si výroků a nejasností, spíše unaveni. Otázkou také je, nakolik celá záležitost zajímá dnešní mladou generaci. Ale to není problém jen čistě francouzský.

Jan Vrba