Pražská Galerie Václava Špály v těchto dnech až do 1. března vystavuje dvojici Markéta Othová a Pierre Daguin. Název v angličtině trochu mate apostrofem: Team's spirit. Použijme tedy přesnější překlad: Kolektivní duch. A začněme s otazníky. Proč vlastně tato výstava? 

Pravda, u současného umění, které se děje jako v divadle "tady a teď" navíc bez jasného hodnotového a chronologického rámce, jsme na otazníky již dávno zvyklí. Ne, neudiví, že tato výstava je vlastně o tom, jaké je to současné umění jako-umění. Máme co do činění s takovou jako-výstavou. Bohužel ale i s takovou jako týmovou prací. Je to dobře? Jsme ve slepé ulici otazníků?

Markéta Othová, jedna z velmi ceněných mladých autorek 90. let, tu po čase vystavuje s Pierrem Daguinem. Naposledy se s ním potkala na výstavě Apollo 13 (1996), v dnes již zrušené galerii Ruce. Rozdíl mezi galerií Ruce a galerií Václava Špály je ale dost značný. Neusilovalo ale nakonec avantgardní umění o zrušení hierarchií? Othová a Daguin však nejsou avantgardní. Tak proč?

Podobně jako v galerii Ruce tu Othová vystavuje abstraktní barevné vzorce, zatímco Daguin tu pokouší múzy na "humorné sérii" Jožy Úprky. Nové jsou tu např. i staré Daguinovy dřevěné geometrické Optery. To, co je tu skutečně nové, je ale nakonec opět nenové.

Fotografické série Šedé období, v nichž autoři pózují na způsob Václava Stratila, jsou vlastně estetickým incestem. Václav Stratil nedávno v Nové síni "demýtizoval" na Společné výstavě Václava Boštíka. Demýtizují nyní Othová a Daguin samotného Stratila? V dějinách nedějinného umění by to byla jen jedna z dalších demýtizací. Kolik jich už demýtizoval Joseph Beuys, či Andy Warhol?

Ano, těžko se při pohledu na výstavě smířit s myšlenkou, že by vystavujícím umělcům mohlo jít alespoň na chvíli i o něco závažnějšího než o další variaci na uměleckou nicotnost. Pokud je právě toto společný duch, který zajímá Othovou s Daguinem, je to na pováženou. Jiný než estetický protest už jim v rukou nezůstal. Co zůstalo návštěvníkovi?

Související