Pozadí rozporuplné aféry židovských miliónů a nacistického zlata ve Švýcarsku

Pravda, smyšlenky, historie a politika

* Téma takzvaných mrtvých kont ve švýcarských bankách po dlouhé měsíce vzrušuje světová média. Dotýká se historické cti nejen bankovních domů, ale celého národa. Mnozí, například Simon Wiesenthal, však žádají "poctivou hru pro Švýcary".
K představě pohlednicově krásné země pod Alpami - s Matterhornem v pozadí, prosím - patří obraz sněhové koule. Na počátku roku 1995 je ještě malá. Sem a tam článek v novinách, návrh v parlamentu na probuzení kont, která už přes padesát let spí ve švýcarských bankách. S příchodem zimy koule narůstá. Žene ji vichřice rozpoutaná Světovým židovským kongresem s pomocí bojovného amerického senátora Alfonse D'Amata.
Banky jsou bohorovné, vláda podřimuje. Po jaru 1996 se strhne chumelenice obvinění z amerických archívů. Ale teprve až 23. října Bern sestaví task force, skupinu odborníků, která má zorganizovat obranu. Pozdě. Následuje ustavení dvou zvláštních komisí, banky zřídí Fond pro oběti holocaustu, helvétský prezident navrhne otevřít Fond solidarity, banky uveřejní jmenné seznamy majitelů spících kont. Všechno přichází pozdě a je toho málo. Obrovská, hrozivá koule každým dnem roste a valí se dál...

Lavina se utrhla

Maličkosti mohou mít nedozírné následky. V našem případě jde o židli, která nebyla, když 12. září 1995 prezident Světového židovského kongresu Edgar Bronfman přiletěl do Bernu, aby jednal s představiteli Sdružení švýcarských bankéřů o kontech židovských obětí nacismu. Jednání se konalo ve stoje. Bankéři suše oznámili, že našli 774 židovských kont, na nichž je uloženo 32 miliónů dolarů, k nimž se nikdo nehlásí. Navrhli, aby byly nějakým způsobem rozděleny a aféra uzavřena. "Nemyslím si, že je napadlo, že tam nebyla židle. Podle mne se takhle s lidmi nejedná," svěřil se Bronfman reportérům časopisu Time.
Otec Edgara Bronfmana byl přesvědčený a aktivní sionista. Edgar nejdříve věnoval svůj talent a energii rozvoji rodinné firmy Seagram na výrobu alkoholu, z níž vybudoval multimiliardové impérium. Po smrti otce v roce 1971 zdědil jeho zápal a začal se věnovat činnosti v kongresu, který financoval a přeměnil z dobročinné organizace na bojový předvoj židovského hnutí.
Bronfman se vrátil z Bernu do Washingtonu dvojnásobně rozhořčen. Jednak kvůli židli, jednak kvůli tomu, že nabyl přesvědčení, že si ho bankéři chtěli koupit za "peanuts", burské oříšky. Zavolal Alfonse D'Amato, republikánského senátora za Long Island (New York), a pozval ho na oběd. D'Amato, který stál několikrát před etickým výborem Senátu pro různé poklesky, včetně obvinění z malverzace, ale nikdy nebyl usvědčen, nezbytně potřebuje podporu židovských voličů, aby v příštím roce nepřišel o křeslo. Bronfman mu přinesl na stříbrném talíři klíč k jejich přízni. D'Amato nabídl, že Švýcary propere před senátním bankovním výborem, kterému předsedá. A tehdy se lavina utrhla...

Edgare, pomohu

První slyšení D'Amatova výboru bylo svoláno na 9. dubna 1996. Den předtím uspořádal Bronfman ve svém newyorkském bytě sponzorský oběd pro republikány za účasti Hillary Rodham Clintonové. Místní časopis New York uveřejnil toho rána článek o strastiplném pátrání po židovských penězích ve Švýcarsku. Bronfman požádal paní Clintonovou, aby si jej přečetla, že pak porozumí, proč se zítra musí sejít s prezidentem. "Švýcarské banky... myslíte, že s nimi něco můžete udělat?", zeptala se paní Clintonová podle časopisu Time. "Ano, s pomocí vašeho muže, myslím, že můžeme," odpověděl Bronfman.
Time dodává: "Příští odpoledne se Bronfman setkal s prezidentem Clintonem. Když mu židovský vůdce vysvětlil otázku švýcarských bank, Clinton vypadal zamyšleně. Potom řekl: "Edgare, když bude zapotřebí, pomohu senátoru D'Amatovi s přípravou zákonů v téhle věci." Neztráceje času, prezident nařídil státnímu sekretáři Stuartu Eizenstatovi, aby prohledal americké archívy..." Na základě zprávy, kterou Eizenstat připravil letos na jaře, následovala emotivní slyšení před senátním výborem v letošním roce. Sdělovací prostředky rozšířily vznesená obvinění jako historické skutečnosti...
Je to úplné válečné tažení, hlásil švýcarský diplomat v tajné zprávě z Washingtonu, jež byla proláknuta tisku. Nešťastník, kterého opatrnický ministr zahraničí neprodleně odvolal, bil na poplach, že sionistické organizace vyhlásily Švýcarsku mediální válku. Oč jde? Švýcarské banky jsou obviňovány, že nevrátily obětem holocaustu peníze a majetek, jež jim svěřili do opatrování a že za války přijímaly špinavé nacistické peníze a zlato. Švýcarsko je obviňováno, že podporovalo nacistickou válečnou mašinérii, že udělalo málo pro židovské uprchlíky a že jeho neutralita byla pouhým fíkovým listem. Obžaloba je tvrdá, žalobci neúprosní. Ale podle jakých standardů lze Švýcary soudit ? S přihlédnutím k situaci za války, nebo z pohledu dneška?

Buzení spících kont

Předválečný zákon o bankovním tajemství byl ve Švýcarsku přijat mimo jiné proto, aby chránil peníze a majetek lidí, jako byli pronásledovaní němečtí Židé. Švýcaři nečekali, až je mezinárodní tlak přinutí, aby vrátili peníze. V roce 1962 vydala bernská vláda direktivu, kterou nařizovala bankám vyhledat a ohlásit všechny vklady, otevřené za války, k nimž se nikdo nehlásí, a která by mohla patřit židovským obětem nacismu. Ne všechny banky hledaly stejně horlivě, nicméně se objevilo 9,5 miliónu franků. Tři čtvrtiny dostali přímí dědicové a zůstatek byl rozdělen mezi Švýcarskou federaci židovských obcí a Organizaci pro pomoc uprchlíkům.
V loňském a letošním roce se banky daly do zevrubného prohledávání všech spících kont z celého světa, od Austrálie přes Irsko až do Venezuely. V první fázi se našlo 1900 kont, na nichž "spí" 60 miliónů franků, přičemž devadesát procent této částky je uloženo na desetině účtů. Dvě třetiny účtů nepřesahují pět tisíc franků. Většina byla otevřena předválečnou francouzskou buržoazií, jen asi 700 vkladů patřilo evropským Židům. Našla se i konta nacistů a jejich pomahačů. Je mezi nimi například někdejší premiér vlády na Slovensku Vojtech Tuka.
Na konci října byl uveřejněn další seznam 14 700 majitelů kont, na kterých je 18 milionů franků. Patří 11 tisícům Švýcarů a 3700 cizinců, mezi nimiž je jen málo případných obětí holocaustu. Celková částka židovských peněz na spících kontech je menší nežli oněch 32 milionů franků, které bankéři nabídli Bronfmanovi.
"Směšné," prohlásil senátor D'Amato a dodal, že švýcarští bankéři nacházejí stále pořád nějaké peníze a tím ztratili "všechnu důvěru a dokazují, že nevidí nic špatného v okrádání obětí holocaustu."
Bankéři se brání: nic neskrýváme, ani nelžeme. Ale udělali hrubou chybu, že zpočátku nevyvinuli potřebné úsilí, aby vyhledali majitele spících kont. Teprve letos zmobilizovali víc jak tisíc zaměstnanců, kteří prohledali milióny dokumentů, jež by vydaly na knihu přes tři sta kilometrů dlouhou. Pravdou také je, že Švýcaři svěřené peníze ochraňují dodnes. V USA nebo v Británii by již dávno propadly státu. Američané skartují všechna konta, k nimž se nikdo pět let nehlásí. Část židovských kont byla údajně přesunuta na žádost majitelů ze Švýcarska za oceán, kde dnes po nich není ani stopa.
V židovských kruzích vyvolalo uveřejnění seznamů nejdříve šok, posléze uvědomění, že oběti Shoa zřejmě nebyli žádní bohatci. "V ubohých vesničkách v Haliči nebo mezi židovským proletariátem v Besarabii nemohly vzniknout toky mezinárodního kapitálu a skončit v mramorových sálech curyšských bank," napsal přední jeruzalémský deník Yediot Aharonot. "Naši evropští souvěrci byli před druhou světovou válkou většinou chudí a neměli žádný přístup ke vzdáleným helvétským bankám."
Bývalý člen švýcarské vlády a historik Georges-André Chevallaz říká: "Považuji Židy za příliš inteligentní, než aby uprostřed třicátých let, kdy se oprávněně cítili ohroženi, dávali peníze do Švýcarska, aniž by je napadlo, že je Německo může spolknout. Určitě velkou část poslali do Spojených států. Že tyto peníze prošly švýcarskými bankami, je možné. Ale myšlenka, že Švýcaři sedí na horách židovských peněz, je absurdní."
"Není pochyby o tom, že někteří švýcarští bankéři se po válce nezachovali k rodinám obětí Shoa dobře a s pochopením" říká Faith Wittleseyová, v letech 1981 - 83 a 1985 - 88 americká velvyslankyně ve Švýcarsku. "Je rovněž možné, že někteří švýcarští notáři a jednotlivci se obohatili z peněz, které jim Židé, kteří pak zahynuli v koncentrácích, svěřili do opatrování či k uložení do švýcarských bank. Ale není žádný důkaz ani žádný záznam o pravdivosti vážných obvinění, jež byla vznesena sdělovacími prostředky, že se jednalo o promyšlené a systematické okrádání."

Bankéři nacistů

Švýcarská národní banka (SNB) koupila od německé Reichsbank zlato za 1,2 miliardy franků. Tato operace jí vynesla čtyři miliónů franků čistého zisku. Němci, kteří část zlata ukradli v obsazených územích, potřebovali tvrdou valutu na nákup strategicky důležitých surovin pro wehrmacht. "Je snadné dnes tvrdit, že SNB měla odmítnout zlaté lingoty nacistů," poznamenává Faith Wittleseyová. "Jenže se nesmí zapomínat, že za války bylo Švýcarsko ostrůvkem uprostřed nacistického oceánu. Mnozí tehdejší vládní představitelé v Bernu byli přesvědčeni, že odmítnutí spolupráce v obchodě se zlatem by vyvolalo u nacistů velice prudkou reakci."
Švýcaři rovněž kupovali zlato spojenců, kteří potřebovali franky k financování sabotážní činnosti v třetí říši a okupovaných územích. Dohromady od nich vykoupili zlato za 2,6 miliardy franků.
V květnu 1946 se o nacistickém zlatu jednalo ve Washingtonu. Švýcarská vláda z vděčnosti, že země byla ušetřena válečných útrap, souhlasila, že věnuje 250 miliónů franků na fond obnovy zničené Evropy. V té době to byly obrovské peníze, odpovídající zhruba osmi procentům švýcarského národního rozpočtu. Představovaly víc než šedesátkrát větší částku, nežli činil zisk Národní banky z obchodu s nacistickým zlatem.
Velká většina skutečností, na nichž sdělovací prostředky stavějí svá obvinění, byla známa v době uzavření washingtonské dohody, kterou podepsal prezident Harry Truman. Jediná podrobnost, která je opravdu nová, spočívá v tvrzení, že určitá část nacistického zlata pocházela ze zubů a prstenů obětí v koncentračních táborech. Ale i zpráva amerického sekretáře Stuarta Eizenstata potvrzuje, že Švýcaři nevěděli, že zlato pochází rovněž od lidí, zahynuvších v koncentrácích.
"Obvinění, že švýcarské banky přijímaly peníze a zlato uloupené nacisty, je pravdivé," říká Walter J. Rockler, který jako prokurátor připravoval obžalobu nacistických bankéřů během procesu v Norimberku v letech 1947 až 49. "Ale totéž dělaly banky francouzské, italské, švédské. A dělaly by to všechny jiné banky včetně amerických a britských, kdyby jejich země neválčily s Německem. Podstatným rysem ziskových bankovních operací je přijímání vkladů, aniž se kladou otázky o nabytí peněz nebo zlata. Švýcarští bankéři nejsou výjimkou."
Banka pro mezinárodní vyrovnání, jež sídlí v Basileji, je klíčovou institucí světového finančnictví. Byla založena v roce 1930 s cílem regulovat mezinárodní peněžní systém. Proto jsou v ní zastoupeny všechny hlavní ústřední banky. Dalo by se předpokládat, že během války bankovní představitelé nebudou zasedat kolem jednoho stolu. Omyl. Podle nedávno zveřejněného schůzovního záznamu ze 16. června 1943 se v Basileji za předsednictví Švýcara Ernesta Webera sešli Walter Funk, guvernér Reichsbanky, Herman Schmitz, ředitel IG Farben, a Hitlerův bankéř Kurt von Schroeder spolu se sirem Otto Neimeyerem a sirem Montagu Collet Normanem z Anglie. Jednání se rovněž zúčastnili zástupci ústředních bank Itálie, Francie, Japonska, Nizozemska a Švédska.

Prodloužila kolaborace válku?

Za druhé světové války bylo Švýcarsko v naprostém obklíčení. Itálie se připojila k Hitlerovi, Francie byla nacistickým loutkovým státem, Belgie, Nizozemsko, Dánsko, Polsko, Československo a Rakousko byly obsazeny. Na Jurském pohoří nad Ženevským jezerem stály jednotky SS a tanky.
Jiné neutrální státy v té době, jako byly Irsko, Portugalsko, Španělsko a Švédsko, obklíčeny nebyly a snáze mohly stát stranou. Švýcaři museli dělat ústupky ve vyšším zájmu zachování národní svrchovanosti, svobody a demokracie. A také proto, že potřebovali dovézt potraviny, pohonné hmoty a suroviny z okupovaných zemí pro téměř pět miliónů obyvatel a statisíce běženců. Museli dělat ústupky v peněžní, obchodní a průmyslové spolupráci s třetí říší. Tyto ústupky, jež tvoří bolestnou a smutnou kapitolu švýcarské historie, byly úplatou za přežití.
Britský historik Neville Wylie vysvětluje, proč Angličané přimhuřovali oči nad pochybnými styky švýcarských bank a průmyslu s Němci. "Švýcarsko představovalo jedinečnou točnu a základnu pro spojeneckou špionážní činnost, bez níž nebylo možné vést úspěšně válku," říká. "Jak se třetí říše rozkládala, britští váleční zajatci se octli na pokraji hladu a jejich přežití v táborech záviselo na pomoci švýcarského Červeného kříže. Z hlediska Londýna byly důsledky hospodářské spolupráce Švýcarska s Reichem méně podstatné."
"Švýcaři nevyzbrojili žádným rozhodujícím způsobem Německo," zjišťuje Walter J. Rockler, který zkoumal tisíce dokumentů pro přípravu norimberského procesu. "Německé továrny vyráběly messerschmitty a heinkly, Krupp a Daimler-Benz zhotovily tanky a děla. IG Farben vyrobily jedovatý plyn pro Osvětim a Treblinku. Okupací získali nacisté evropské továrny a zdroje a od neutrálního Švédska kupovali kvalitní ocel."
Velvyslankyně Faith Whittleseyová dodává: "Pokud jde o obvinění, že kolaborace Švýcarů mohla prodloužit válku, a způsobila tudíž větší ztráty na majetku a na životech, můžeme, pokud přijmeme stejně zaujatou argumentaci, veřejně a oficiálně obvinit Angličany, že jsou odpovědni za Mnichov a Chamberlaina nebo Francouze, že jsou odpovědni za obrovskou a aktivní spolupráci Vichy s nacisty!"

Židy nikdo nechtěl

Měli Švýcaři přijmout více židovských uprchlíků? Opravdová otázka spočívá jinde: Neměli ostatní neokupované země včetně Spojených států otevřít hranice Židům? V červenci roku 1938 byla svolána do Evianu mezinárodní konference o uprchlících z nacistického Německa, jíž se zúčastnili představitelé 31 států. Přizváni byli rovněž zástupci sionistických organizací, kteří prosazovali jako jediné řešení vystěhovat 200 tisíc Židů do Palestiny. Konference skončila naprostým fiaskem.
V květnu 1939 připlula k americkým břehům loď Saint Louis s více než 900 uprchlíky na palubě, z nichž většina byli Židé. Hlídkové čluny jí nedovolily přistát na Floridě a musela se vrátit zpět. Mnozí z jejích pasažérů zahynuli v koncentračních táborech. V roce 1942 americký Senát zamítl návrh zákona, který by mohl pomoci zachránit 20 tisíc židovských dětí.
Tom Segov v knize Sedmý milión cituje memorandum Záchranného výboru židovských agentur z roku 1943, v němž se mimo jiné praví: "Máme pomáhat všem, kdo to potřebují, aniž přihlédneme k charakteru každého jednotlivce? Nemáme dát této akci povahu národně sionistickou a snažit se zachránit přednostně ty, kteří mohou být užiteční pro Zemi izraelskou a židovství? Může se zdát kruté klást otázku takto, ale nemáme, bohužel, jasně stanovit, že jsme-li schopni zachránit 10 tisíc osob z 50 tisíc, kteří mohou přispět k rekonstrukci země a národního obrození, nebo zachránit milión Židů, kteří se stanou pro nás břemenem či přinejmenším mrtvou zátěží, pak se musíme omezit na těch 10 tisíc, kteří mohou být zachráněni - přes všechna obvinění a volání o pomoc miliónů Židů, které necháme na holičkách."
V téže době 29 500 Židů našlo útočiště ve Švýcarsku, které za války mělo značný nedostatek potravin. Příděl na hlavu představoval třetinu denní dávky amerického. Švédsko, jehož geopolitická situace byla nesrovnatelně lepší, přijalo 12 tisíc Židů. Je ale také pravda, že Švýcarsko prohlásilo "bárka je plná" a poslalo 30 tisíc židovských běženců zpět do spárů nacistů. Švýcarská uprchlická politika za války rozhodně není žádnou světlou stránkou v historii nejstarší evropské demokracie. A nemůže být ani útěchou, tím spíše omluvou, že Švýcarsko nebyla jediná země, která se za své chování musí stydět.

Na čí straně bylo Švýcarsko

Lze si snadno představit, co by se bylo stalo s domácím obyvatelstvem, mezi nímž bylo 20 tisíc Židů, s židovskými uprchlíky a statisíci dalších nepřátel nacismu, kteří našli azyl v zemi pod Alpami, kdyby Švýcarsko prohlásilo, že vstupuje do války po boku Spojenců a nacisté je převálcovali. Jediným řešením byla ozbrojená neutralita. Švýcarsko mělo 600 až 800 tisíc mužů ve zbrani, kteří střežili hranice a byli odhodláni položit životy za svobodu vlasti. Byli připraveni zničit hlavní spojovací tepny, vyhodit do vzduchu tunely a mosty, uchýlit se do hor a vést partyzánskou válku. Hrozba okupace byla opravdová. Na Hitlerův rozkaz vypracoval německý generální štáb už v létě 1940 plán přepadu Švýcarska, nazvaný Operace Tannenbaum. Hitler označil švýcarskou demokracii za "smrtelného nepřítele nového Německa".
"Historická politika ozbrojené neutrality byla zakotvena v odporu, který Švýcaři pociťovali ke zbytečným, krvavým válkám, které plenily Evropu po staletí," říká velvyslankyně Whittleseyová. "Navzdory tomu, co dnes hlásají palcové novinové titulky, Švýcarsko nebylo morálně neutrální během druhé světové války, i když stálo na okraji propasti, do které je Hitler mohl kdykoli svrhnout. Politická neutralita je vždy problematická, ale Švýcarsko nemělo nikdy Quislinga, na jeho území nebyli Židé pronásledováni. Od začátku až do konce války helvétská pozice je pevná a stálá." Většina Švýcarů pohrdala nacisty. Vláda zakázala nacistickou stranu a všechna jiná fašistická hnutí v zemi. Srovnání se Švédskem, Portugalskem a Španělskem ukazuje, že švýcarská politika neutrality byla nejdůslednější a nejsoustavnější.
Humanitární pomoc také vypovídá o významu švýcarské ozbrojené neutrality. Během války Švýcaři poskytli útočiště více než 300 tisícům lidí. Neutrální švýcarští diplomaté hájili zájmy 43 zemí a jejich občanů včetně Američanů. Švýcarské banky umožnily financování činnosti Červeného kříže během války, kdy bylo rozděleno přes 200 miliónů franků na pomoc britským, americkým a francouzským válečným zajatcům, kteří hladověli jak v německých, tak japonských táborech. Po válce švýcarská pomoc na výstavbu zdravotních a sociálních zařízení zničené Evropy činila více než jednu miliardu franků, což odpovídá částce zhruba 230 franků na obyvatele včetně dětí a starců.
Ne všichni Švýcaři měli sílu odolávat nebezpečí a vnějšímu tlaku. Byli mezi nimi slaboši, konformisté, prospěcháři. Jako v každé době a všude. "Na řadu věcí Švýcaři nejsou pyšní. Na to, že zavedli identifikační razítka do pasů pro Židy, že nechali platit židovské obce všechny výlohy na židovské uprchlíky, že hermeticky uzavřeli hranice po roce 1942, že v některých případech byli příliš horlivými kolaboranty. Rozhodující však je, že nakonec to byli ti, kteří chtěli bojovat a chránit zemi, kdo měli vrch.
Na sklonku války v prosinci 1944 Winston Churchill napsal: "Švýcarsko má ze všech neutrálních států největší právo na poctu. Bylo jedinou mezinárodní silou, která nás spojovala se strašlivě rozštěpenými národy.

Nebezpečí konfrontace

Letos v létě Edgar Bronfman prohlásil, že uveřejnění seznamu spících kont "bude znamenat konec švýcarského bankovního tajemství". V sázce je mnoho. Odborníci tvrdí, že počátkem příštího tisíciletí ovládne mezinárodní peněžnictví asi tucet bank. Boj o přežití už vzplál a je nelítostný. Kromě vysoké profesionality hlavní švýcarská srovnatelná výhoda spočívá právě v bankovním tajemství, jež doposud bylo nejlépe střeženým na světě. "Kdyby se bankovní tajemství zrušilo," tvrdí známý mezinárodní finanční znalec Gunther Woernle, "značná část švýcarského soukromého peněžnictví by zmizela."
Není divu, že švýcarští bankéři za zavřenými dveřmi hovoří o spiknutí. Plně se ztotožňují s názorem, který veřejně vyslovil bývalý prezident a dlouholetý ministr hospodářství Jean-Pascal Delamuraz, když na konci loňského roku řekl, že za protišvýcarskou kampaní se skrývá "obrovská politická vůle destabilizovat a zkompromitovat Švýcarsko" a že ve Washingtonu a Londýně "nejde o nic jiného nežli o zničení švýcarského bankovního systému". Delamuraz, který je snad nejoblíbenějším politikem v zemi, byl za svůj výrok silně kritizován doma i v zahraničí. Švýcarský tisk už o něm píše jako o "nešťastném prohlášení".
Velké švýcarské banky spolu s některými průmyslovými podniky vytvořily v únoru 1997 zvláštní fond, v němž je nyní 280 miliónů dolarů na pomoc obětem holocaustu a jejich pozůstalým, kteří žijí v nouzi.
"Peanuts," prohlásil senátor D'Amato.
Prezident švýcarské konfederace Arnold Kohler oznámil o měsíc později, že vláda hodlá vytvořit Fond solidarity ve výši sedmi miliard franků. Protože tyto peníze mají být získány prodejem zlata Národní banky, musí návrh schválit svrchovaný lid. Referendum se má konat příští rok. Fond má každoročně vynést 350 miliónů franků. O tom, jak budou rozděleny, se stále diskutuje, ale oběti holocaustu nepřijdou zkrátka.
"Je to první krok," řekl Edgar Bronfman.
Mediální tažení proti Švýcarsku přimělo "lovce nacistů" Simona Wiesenthala k prohlášení, v němž žádal "poctivou hru pro Švýcary". Vyslovil obavu, že senzacechtivost útoků ve sdělovacích prostředcích může ve Švýcarsku vyvolat "Waldheimův efekt". Edgar Bronfman stál totiž za kampaní proti Kurtu Waldheimovi, bývalému generálním sekretáři OSN a rakouském prezidentovi obviněnému ze spolupráce s nacisty. Z Waldheima se stal mezinárodní psanec, ale doma jeho oblíbenost a vážnost nesmírně vzrostla.
"Základní problém je rozdělení nacistického zlata spojenci v roce 1946," říká Marvin Hier, prezident Wiesenthalova centra v Los Angeles. "Proč se nepustit také do Washingtonu, Londýna a Paříže?" Je známo, že spojenci docela jednoduše "zapomněli" vrátit peníze a majetek uloupený nacisty.
Protidifamační liga, nejstarší americká židovská organizace, je rovněž znepokojena primitivním antihelvetismem vyvolaným zmanipulovanými sdělovacími prostředky. Proto nedávno vyslala své představitele do Bernu, aby zklidnili hru. Prezident Švýcarské federace židovských obcí Rolf Bloch vyslovil uspokojení s postupem švýcarských bank, které považuje za "čestné partnery", a uznal, že ze strany obětí nacismu a jejich potomků se jedná o "poměrně skromné" pohledávky.
V uplynulých dvou letech prošli Švýcaři očistcem. Na počátku byl údiv: Jsme opravdu vinni? Následovalo sebezpytování a sebebičování. Pak pokora. Pokání. Ale zároveň narůstal pocit, že ať dělají cokoli, nic nestačí. Nyní se šíří vzdor: Oč jsme byli horší nežli ostatní? Můžeme snad být ještě víc potupeni?

Jan Vítek, Ženeva