Cena Jiřího Ortena prozaikovi Janu Jandourkovi

Autor, jeho kniha a edice Mormolyce

* Cena Jiřího Ortena je udělována od roku 1986. Jejím cílem je podpora tvorby mladých literátů. Čerstvým, v pořadí desátým laureátem se stal dvaatřicetiletý Jan Jandourek. Oceněn byl za apokryfní román V jámě lvové, který letos vyšel v Nakladatelství Lidové noviny.
Spisovatel, esejista a překladatel Jan Jandourek (1965) vystudoval teologii a sociologii. Po absolutoriu vstoupil do jezuitského řádu. Roce 1992 opustil noviciát a stal se kaplanem v Praze, po třech letech se pak duchovní služby vzdal úplně. Pracoval v Českém týdeníku, je členem redakce revue pro křesťanství a kulturu Souvislosti, pravidelným přispěvatelem Literárních novin a časopisu Anno Domini. Tolik životopisné údaje shrnuté ze záložek knih.
Do světa "velké" literatury vstoupil Jan Jandourek esejistickou knihou O víře trochu jinak, v níž se pokusil přiblížit křesťanství "zcela nevěřícím současníkům". Druhá jeho kniha - Pohanokřesťanské meditace - je sbírkou úvah a esejů inspirovaných ignaciánskou spiritualitou. V nedávných dnech vydalo nakladatelství Portál knižně také jeho rozhovor s biskupem Václavem Malým.
Cenu Jiřího Ortena, která byla v roce 1986 založena Kolegiem pro podporu nezávislé vědy, umění a vzdělávání na podporu tvorby mladých literátů (jednotlivá díla na ni mohou nominovat nakladatelé, redakce či knihovny), však Jan Jandourek získal za prozaickou knihu nazvanou V jámě lvové. Starozákonní apokryf líčí příběh proroka Daniela odlišně, než jak jej známe z bible. O proroku, veleknězi Baarubaalovi, Míšaelovi, králi Nabuchodonosorovi či izraelských exulantech v babylónské říši se tu vypráví s nadsázkou a jemným humorem. Skrze jejich příběhy autor hovoří o víře a pochybách, o moci a bezmoci, o vztahu jednotlivce a obce, o problému odlišnosti. V Literárních novinách knihu hodnotil známý kritik Milan Jungmann: "Autor humorně vypráví o hlouposti moci, která utlačuje, snaží se zmodernizovat pohled na starozákonní lidi a na jejich víru i pochyby, na rozdílné výklady Zákona a podobně. Román se čte lehce, neklade čtenáři žádné postmoderní nástrahy, publicistův styl má i tady vrch."
Jan Jandourek v kterémsi rozhovoru však přiznal, že apokryfní žánr pro něho není typický. Připraven prý má zbrusu nový román ze současnosti.
Román V jámě lvové (brož., 189 str., 119 Kč) vyšel v Nakladatelství Lidové noviny. Vydavatelský dům zaměřený převážně na historickou literaturu a kvalitní publicistiku si pro podobné příležitosti - tedy pro vydávání moderní prózy domácí i světové - pořídil edici s poněkud nezvyklým jménem Mormolyce. Jandourkova próza je mezi dosavadními svazky vlastně jediným reprezentantem české literatury: V nejbližší době by ji měla doplnit kniha lyrických textů Věry Jirousové s jednoduchým názvem Prózy.
Nanejvýš sympatické je, že v oblasti překladové literatury se řada pokouší mapovat i teritoria, která z našeho dohledu jako by mizela, vzdalovala se nám. Vstupním svazkem edice se například stal obsáhlý historizující román ruského autora Marka Charitonova (1937), v překladu Miluše a Ladislava Zadražilových nazvaný Car a blázen (brož., 272 str., 147 Kč). Rafinovaná kompozice s podivuhodně vyváženým rytmem, expresívní styl vyprávění, gradování motivů - to vše činí z příběhu dvou Ivanů, cara a blázna, prózu téměř básnickou, která na jedné straně odkazuje k bohaté tradici ruské literatury z přelomu století, na druhé je pak bytostným dítkem postmodernismu. Právě jeho postupy chce Charitonov, řečeno slovy překladatelky, "reflektovat vlastní úzkost ze slepých cest dějin".
Dvě prózy autobiografického základu, které italský autor a jeden z dlouholetých kandidátů na Nobelovu cenu Giuseppe Bonaviri (1924) napsal v 70. letech, spojil v jeden celek svazek Nezměrný čas (přeložili Kateřina Vinšová a Vladimír Mikeš, brož., 240 str., 145 Kč.). Místem děje je magická Sicilie, kde se autor narodil a kde působil jako lékař. Jak píše překladatel Vladimír Mikeš v zasvěceném doslovu, Bonaviriho dílo "na nejedné stránce je básní v próze", rytmus jeho jazyka je strhující. Jeho prózy čtenáře uvádějí do nečekaných souvislostí mikro- a makrosvěta. Zatímco titulní novela je jakýmsi lyrickým deníkem, v němž autor načrtl topografii rodného Minea, v druhém textu - Dolcissimo - zobrazil stejné místo jako magický kraj, jako "les symbolů a metafor".
Anglického autora Johna Fowlese (1926) jsme u nás znali zatím jako romanopisce (Milenka francouzského poručíka, Sběratel). Věž z ebenu (přeložili Hana Žantovská, Rudolf Chalupský a Martin Machovec, brož., 344 str., 187 Kč) je souborem pěti kratších próz, v nichž se ovšem prosazuje Fowlesův tradiční kontrast reálné skutečnosti a umělecké fikce.
Daleko otevřeněji se tento kontrast prosazuje v jednotlivých položkách knihy Tanec na cizí veselce (překlad Pavla Foglová, brož., 232 str., 145 Kč). Hanna Krallová (1937), dnes jedna z nejčtenějších, a také nejpřekládanějších polských autorek, totiž neskrývá, že původním povoláním je novinářka (Polityka, Tygodnik Powszechny, Gazeta Wyborcza). Dvanáct příběhů odhalujících velmi lakonickým stylem všechnu tu tragiku a bídu našeho století je svérázným tvarem na pomezí beletrie a reportáže.
Nejčerstvějším přírůstkem Mormolyce je soubor sedmnácti maďarských povídek Satyrova kůže (brož., 208 str., 155 Kč). Překladatelce a editorce Aně Okrouhlé se podařilo vytvořit výbor nadmíru reprezentativní, se vskutku významnými jmény, většinou ze silné generace vstupující do literatury v padesátých letech; zastoupeni jsou tu však také autoři starší, téměř klasičtí, i mladší. Některé z nich u nás již známe (Frigyes Karinthy, Tibor Déry, Gyula Hernádi, Endre Fejes), jiné čteme poprvé (László Cs. Szabó, Imre Sarkadi). Přes odlišnost autorských stylů a náhledů je výbor vnitřně podivuhodně sourodý. Asi tak, jako je - přes všechny odlišnosti - niterně sourodá celá ta edice se zvláštním jménem Mormolyce. Představuje na našem knižním trhu jednoznačnou kvalitu.

Ivan Matějka