Pyramida ožila Vlasy
Od 20. prosince má pražské Výstaviště nový, dlouho očekávaný světový muzikál, který po letech zpochybňování tohoto "buržoazního" žánru pomáhá v českých zemích srovnat krok s neutuchající vlnou velkých i komorních muzikálů na scénách všech kontinentů.
Hned naproti Spirále se slavným Jesus Christ Superstar začíná v neméně zajímavé stavbě, nazvané příznačně Pyramida, dobývat srdce, připusťme, že hlavně mladých diváků, muzikál HAIR - VLASY.
Pokusím se nejprve zařadit Vlasy do kontextu. Jednoznačně patří k muzikálům nejvýpravnějším, jakými jsou Jesus Christ nebo Dracula. Přes popremiérové výhrady zejména prudérní části kritiky předčí kýčovitého Draculu o třídu, a hrají-li Ježíše podle vzoru 796. reprízy (její podřadnou úroveň jsem glosoval v HN 3. ledna), nejspíš i to, co zbylo z historicky nejúspěšnějšího muzikálu na české půdě. Hereckým, pěveckým a tanečním nasazením jsou Hair srovnatelné s brněnskou West Side Story, umělecky si nezadají s karlínskými inscenacemi My Fair Lady (zdatně ji hrají také v Liberci) nebo Hello, Dolly! Srovnávání uzavřu ostravskou Baladou pro banditu. Vše ostatní budiž prohlášeno za mlhu v pozadí včetně Landova Krysaře, soudě podle odezvy v Divadelních novinách.
Nepřestanu považovat za základ možného úspěchu muzikálu kvalitní text. Právě slovo je nepřekonatelným úskalím "popveršotepectví" Zdeňka Borovce v Draculovi, antipoeticky bezobsažného novosloví v Mošově Bastardovi, o úrovni rýmovaného blábolení 451 stupňů Fahrenheita (hráno v Karlíně) nebo Pěny dní v Divadle ABC nemluvě. Naopak za nepřekonatelně dokonalý budu nadále považovat převod Ježíše Krista Michalem Prostějovským. Hair jsou novým příkladem víc než jen dobrého přebásnění. Jiří Josek dokázal při překládání uvážlivě odhlédnout od květinkově hippiesovských reálií poloviny 60. let. Maximálně přiblížil poetiku a obraznost textu mladým lidem konce tisíciletí. Pozor ale, nepřitvrdil v expresívech. Generaci hippies, bloudy nabízející květiny, ne válku, si jako verbálně ušlechtilé romantiky může představovat jen člověk zcela neobeznámený s beatnickou poezií (natož pak s "freelove" filozofií komun a drogových klubů). Revolta proti válce ve Vietnamu, proti konzumnosti a ustrojenosti života rodičovské generace, to vše už v 60. letech nebývale uvolnilo stavidla spodních pater slovní zásoby. Josek akceptoval tato fakta v míře nanejvýš vkusné a funkční, byť v naší zeměpisné šířce možná stále ještě provokativní.
Přenesení časem tří desetiletí k pocitům nejistot a rozčarování, bezvýchodnosti a neukotvitelnosti mladé generace 90. let věnovali maximální pozornost režiséři Radek Baláš a Karel David. Nepochybuji o tom, že se jim znamenitě vydařila právě ona potřebná transformace tématu k vnímání klasického muzikálu (u nás dosud známého jen z Formanova filmového okleštění, vůbec mu ovšem neupírám jeho nesporné kvality) jako generačního účtování, provokace, rezignování na tradici (např. historii), neideo- logizovaný apel, či možná jen zoufalý výkřik - Jsme tady! Co s námi bude?!
Tak bude vnímat Hair část publika, která se s podobnými pocity dokáže ztotožnit, která je považuje za své. Květiny, symbolicky promítané na scénu, překřikují soudobější kostýmy (autorkou obojího je Pavlína Zárodňanská). Do značné míry bude přesvědčivost Vlasů v české kotlině záviset na opravdovosti hereckých výkonů. Premiérové obsazení naznačilo klady i úskalí. Zatímco Roman Vojtek (Claude) a Martin Havelka (Berger) jsou důkazem, jak zdánlivě nehvězdné obsazení může tvořit základ skvělého kolektivního pojetí inscenace, matný, toporný a pěvecky nejistý projev "hvězdy" Ilony Csákové (Sheila) může takový klad obrátit vniveč (věřím, že Lenka Nová i Katarína Hasprová budou lepší, neboť být horší než Csáková už ani nejde). Jenom pro Prahu je Vojtkův a Havelkův projev překvapením. Pěvecké i pohybové schopnosti prvního prověřily role v brněnském Městském divadle (West Side Story, Manon Lescaut, Legenda, Sny svatojánských nocí), gejzír kontaktního a "přesrampového" herectví suveréna Martina Havelky zase léta v Huse na provázku a v Národním divadle brněnském... Vojtkův Claude (stejné předpoklady odhaduji i u alternujícího Daniela Vašuta - Šimon Zélótes v Jesus Christ a role ve Středočeském divadle v Kladně, např. Zvoník u Matky Boží) je generačním hrdinou schopným přivést publikum k zamyšlení. Stejně jako obrátil nevázaného a nespoutaného Bergera, který si tváří v tvář přítelově smrti možná uvědomil, poprvé - sám sebe. Kdo ovšem hledá v Hair jen divokost a špatný příklad, zůstane o toto krásně lidské vyústění ochuzen. K vlastní škodě. JIŘĺ P. KŘĺŽ
Libreto muzikálu Hair - Vlasy sepsala dvojice nezaměstnaných herců, Gerome Ragni a James Rado, v polovině 60. let. O něco později našli pro svůj text také skladatele - Galta MacDermota. Poprvé byly Vlasy veřejně uváděny 17. října v Public Theater na newyorské Lafayette Street. Na konci dubna 1968 měla premiéru slavná broadway- ská inscenace muzikálu v divadle Biltmore. Představení s 1742 premiérami se stalo jedním z nejúspěšnějších muzikálů v historii Broadwaye.
