Evropan Józef Czapski

Jméno literáta, ale zejména malíře Józefa Czapského (1896 až 1993) je u nás téměř neznámé. Po dlouhá léta, od konce druhé světové války, žil tento polský umělec v emigraci, usazen zejména ve francouzském Maisons-Laffitte. Patřil k zakladatelům slavné pařížské revue Kultura, která reprezentovala ty nejlepší síly z polského poválečného exilu - k jejím spolutvůrcům patřili Jerzy Gied- royc, Gustav Herling-Grudzinski, Czeslav Milosz.
Velká pražská výstava maleb Józefa Czapského, kterou lze až do 15. ledna zhlédnout ve výstavní síni Novoměstské radnice na Karlově náměstí v Praze, je však nejen příspěvkem k bližšímu poznání té pro nás dosud málo známé části polské kultury, ale také trochu opožděnou poctou stých narozenin skromného a šlechetného člověka (připadly na 3. dubna loňského roku), který se řadí mezi pražské rodáky. Přišel na svět v malostranském paláci rodu Thunů, z něhož pocházela jeho matka. Dětství ovšem Czapski prožil již v Polsku, později studoval v Petrohradě. Velký podíl na formování jeho pohledu na svět měla několikerá válečná zkušenost, zejména však zážitky ze sovětského zajetí, do něhož padl společně se svou jednotkou 27. září 1939. Prošel několika lágry, znal pravdu o Katyni. S polskou východní armádou generále Anderse prošel přes Turkmenistán, Persii, Irák, Palestinu a Egypt do Itálie. Své zkušenosti z táborů později uložil do průkopnických knih o zločinech stalinismu, z nichž první vyšla již roku 1947.
Kolekce šedesáti pláten vystavená v Novoměstské radnici pochází převážně ze švýcarských sbírek. Právě v alpské republice našla Czapského tvorba mnoho příznivců zejména díky činnosti Galerie Plexus v Chaxbres.
Ve dvacátých letech náležel Czapski ke skupině nazývané Klub Paryski, zkráceně kapisté, jež kladla důraz zejména na význam barvy. Jeho malířské dílo se rodilo v pochybnostech, v osamění. Přitom maloval prakticky do konce života; jedny z nejlepších obrazů vytvořil po své sedmdesátce se značně oslabeným zrakem. V jednoduchých, málo efektních malbách - krajinách, scénách z všednodenního městského života, zátiších - svérázně rozvíjel dědictví postimpresionismu, zejména svého milovaného Cézanna. Dokázal však do nich zároveň vložit pocity člověka zatíženého tragikou dvacátého století, dokázal v nich podat na první pohled skromné, ale o to přesvědčivější svědectví o lidské samotě i plynoucím čase.

Související