Ekonomika vyžaduje "koktejl" monetární a fiskální politiky

[*] Devalvace je nabídkový šok, který se projeví ve zvýšené hladině cen
V uplynulých letech vláda pohlížela na deficit běžného účtu platební bilance jako na pozitivní jev. Přebytek dovozu nad vývozem byl vysvětlován dovozem strojů a zařízení, tj. v podstatě jako investiční vlna. Investiční činnost měla záhy podnítit hospodářský růst, který by zpětně řešil problém platební bilance. Bohužel deficit běžného účtu platební bilance k růstu ekonomiky nevedl.
Optimistická očekávání spjatá s vývojem platební bilance vedla k udržování stabilního měnového kursu v rámci daného oscilačního pásma i v době, kdy jej bylo již potřebné změnit nebo jeho stabilitu podpořit dalšími makroekonomickými opatřeními. Stabilita kursu je žádoucí, její udržitelnost je však podmíněna přiměřenou dynamikou ekonomiky. Na vývoji hospodářství se přitom podílí i vláda svou hospodářskou politikou včetně aktivní konkurenční (či méně přesně průmyslové) politiky. Vývoj platební bilance může vláda ovlivnit tou částí konkurenční politiky, která se označuje jako politika proexportní. Bohužel vláda z ideologických důvodů odmítala ucelenou proexportní politiku vůbec provádět.
Vnitřně provázaný systém opatření na podporu exportu předložila sociální demokracie téměř před rokem a půl. Vládními ekonomy byl tento systém v diskusi zužován na problém dovozní přirážky nebo zcela ignorován.

Faktická devalvace

Výsledkem chybné vládní zahraničněobchodní politiky je faktická devalvace koruny, byť formálně uskutečněná uvolněním oscilačního pásma s následnou depreciací koruny. Očekávané důsledky devalvace měny lze poměrně jednoduše ilustrovat standardními nástroji makroekonomie. V současnosti hospodářství realizuje určitý reálný produkt při určité cenové hladině. Graf č. 1 tuto situaci popisuje: Vzájemná interakce agregátní poptávky AD a agregátní nabídky AS vede v české ekonomice k reálnému produktu Y1 při cenové hladině P1. Devalvace zdražila veškeré dovozy a zhoršila situaci nejen spotřebitelů dováženého zboží, ale i těch výrobců, kteří pracují s dováženými energiemi, surovinami či technologiemi. Devalvace tak vyvolá v ekonomice nabídkový šok, který se projeví ve zvýšené cenové hladině a v poklesu nebo snížení dynamiky reálného produktu. Na grafu č. 1 je tato situace ilustrována růstem cenové hladiny z P1 na P2 a snížením reálného produktu z Y1 na Y2. Snížení reálného produktu bude mít samozřejmě dopad na zaměstnanost - lze očekávat rychlejší růst míry nezaměstnanosti. Vládní prohlášení, které oznamuje zvýšení míry inflace, pokles produktu a zvýšení nezaměstnanosti, vychází z této učebnicové logiky.

Dvě krajní řešení

Se současným růstem míry inflace a nezaměstnanosti (stagflací) se setkala v minulosti řada zemí a nejde o nijak neobvyklý jev. Řešení tohoto problému není snadné. Export nebude schopen plně nahradit výpadek domácí poptávky a devalvace bude mít negativní účinek na vývoj reálného produktu ekonomiky.

Priority

Za této situace se nabízejí dva základní přístupy, jak problém souběžného růstu míry inflace a nezaměstnanosti řešit a jak vývoj hospodářství stabilizovat. Je pochopitelné, že každá vláda musí sledovat oba problémy současně, nicméně výchozí otázkou je, zda za prioritu považuje vývoj inflace nebo nezaměstnanosti. Pro zjednodušení nejdříve uvažujme důsledky stabilizační politiky vlády, která by za svůj jediný cíl považovala sledování poklesu míry inflace. Potom přichází v úvahu restriktivní monetární politika doprovázená stejně zaměřenou, tj. restriktivní rozpočtovou politikou. Restrikce vyvolá snížení domácí agregátní poptávky, což povede sice ke snížení míry inflace, avšak za cenu dalšího snížení reálného produktu, a tak i dalšího zvýšení míry nezaměstnanosti. Tento proces ilustruje graf č. 2. Omezení agregátní poptávky (např. cestou vládou uvažovaných snížení rozpočtových výdajů) ilustruje posun křivky agregátní poptávky z AD1 na AD2. Cenová hladina se sice stabilizuje na úrovni P2, avšak za cenu dalšího poklesu reálného produktu na Y3 (spojeného pochopitelně s dalším růstem nezaměstnanosti).
Druhým cílem může být udržení zaměstnanosti na výchozí úrovni. Zde je potom nutná expanzívní monetární a fiskální politika, které stabilizují úroveň reálného produktu. Situaci lze opět znázornit graficky. Zvýšení vládních výdajů vyvolá růst agregátní poptávky z AD1 na AD3. Zaměstnanost se stabilizuje na úrovni, která odpovídá výši reálného produktu Y1, avšak za cenu dalšího růstu cenové hladiny, tentokrát z P2 na P3. Cenou za udržení zaměstnanosti je tudíž další růst míry inflace.

Měna a zaměstnanost

Oba uvedené přístupy stabilizační politiky, jak již bylo uvedeno, jsou extrémní - stavějí proti sobě jako alternativy buď výlučnou stabilizaci cenové hladiny, nebo produktu a zaměstnanosti. V praxi je tento přístup jistě možný, avšak jenom v mezních situacích a navíc pouze krátkodobě. Soustředí-li se vláda pouze na jeden z problémů, které jsou spojeny se stagflací, fakticky tento problém neřeší. Předpokládejme například, že se vláda soustředí na otázku inflace a nebude považovat za důležitý v daný okamžik problém zaměstnanosti. Restriktivní monetární a fiskální politikou úspěšně sice zpomalí růst cenové hladiny, ale řešení problému je to pouze krátkodobé a zdánlivé.
Stabilizace cenové hladiny se totiž za daných předpokladů zákonitě uskuteční za cenu růstu nezaměstnanosti. Pokud bude růst nezaměstnanosti příliš vysoký, bude vláda následně donucena opět transformovat svou politiku a zaměřit se na tento problém. Změnu směrem k expanzívní politice vláda provede nejpozději před volbami, jinak by už o dalším vývoji ekonomiky po volbách nerozhodovala. Přesun k druhému problému, k nezaměstnanosti, následně zvýší míru inflace. Vláda se tak bude potácet v bludném kruhu bez jakékoliv alespoň střednědobé perspektivy. Proveditelnější, dlouhodoběji udržitelnější, a tudíž perspektivnější je kombinace restriktivní monetární a expanzívní rozpočtové politiky. Tato politika není v boji se stagflací ničím novým, úspěšně ji například realizovala Reaganova vláda v první polovině 80. let v USA.
Podle zákona č. 6/1993 o ČNB "hlavním cílem ČNB je zabezpečovat stabilitu české měny". Při řešení stagflace proto by měla centrální banka nést hlavní tíhu boje s inflací a provádět - stejně jako dosud - restriktivní monetární politiku. Vláda by měla České národní bance pomocí své restriktivní fiskální politiky změkčit dopad devalvace na českou měnu. Restrikce však musí být s ohledem na očekávaný negativní vývoj zaměstnanosti krátkodobá, v horizontu maximálně několika málo měsíců. Rozpočtová politika se pak musí prioritně zaměřit na problém ekonomického růstu a zaměstnanosti. Jinými slovy, fiskální politika by měla být sice opatrně, ale přece jenom expanzívní! Růst vládních nákupů (investičních, ale i spotřebních statků) by měl stimulovat domácí poptávku. Smysluplná stimulace tuzemské poptávky musí však vycházet z dobře připravené koncepce průmyslové (čili konkurenční) politiky vlády. Je nutné však přiznat, že žádná hospodářská politika, tedy i hospodářská politika založená na kombinaci restriktivní monetární politiky a expanzívní fiskální politiky, není zadarmo: Cenou v tomto případě je deficit státního rozpočtu.

Státní rozpočet

Každoročně vyrovnaný státní rozpočet není třeba považovat za dogma. Naopak, koncept každoročně vyrovnaného rozpočtu se považuje v ekonomické teorii za překonaný, ne-li chybný. Deficit rozpočtu je přijatelný, pokud se ekonomika dostává do krize, výdajů státního rozpočtu lze využít protikrizově a rozpočet se vyrovnává ve střednědobém horizontu díky přebytkům příjmů nad výdaji v letech hospodářského růstu. Rozpočet je tak vyrovnán cyklicky, v průběhu několika let. Dosud byl státní rozpočet v ČR konstruován jako každoročně vyrovnaný. Pokud bude cílem střednědobě (cyklicky) vyrovnaný rozpočet, lze jej právě nyní využít k expanzívní fiskální politice. Otázka je, jak velký deficit by připadal v úvahu: To nelze v tento okamžik přesně určit, lze však využít kritérií Maastrichtské smlouvy a stanovit maximálně přípustnou výši tohoto deficitu. V souladu s Maastrichtem maximálně přijatelný deficit státního rozpočtu odpovídá 3 % HDP, tj. v našich podmínkách přibližně objemu 35 miliard. Osobně se tudíž domnívám, že růst míry inflace a nezaměstnanosti je nevyhnutelný. Na vládní politice však bude záviset konkrétní výše růstu. Z tohoto pohledu je pro ekonomiku, která se setkala s nabídkovým šokem, nevýhodná souběžná expanzívní monetární a fiskální politika. Stejně zhoubný je však i druhý extrém - souběžná restriktivní monetární a fiskální politika. V současné situaci se jeví jako nejvýhodnější kombinace restriktivní monetární a opatrné expanzívní fiskální politiky.
JINDŘICH SOUKUP, člen ekonomické komise ČSSD