Stávkovat lze z jakýchkoliv důvodů, avšak s určitými riziky a důsledky

[*] Právo na stávku zaručuje Listina základních práv a svobod
[*] Zákonná úprava pouze u kolektivního vyjednávání
Článek o stávkování, který tady uveřejňujeme, není - přiznáváme - původní. Otiskli jsme ho již před více než dvěma lety, přesně 2. listopadu 1994. Tehdejší časovou souvislost tentokrát pomiňme, avšak jeho právní argumenty lze v podstatě použít i dnes. Především jako elementární osvětu pro managementy železnice, škol i zdravotnických zařízení (atd.?), i pro jejich zaměstnance. A ovšemže pro jejich odborářské protipartnery - anebo snad spíše v obráceném pořadí. Aktuálnost věci je v těchto dnech očividná.
Pokud se totiž organizátoři stávek odvolávají na právo na stávku podle Listiny základních práv a svobod a Ústavy ČR ("... která přece není cárem papíru" - diskusní hlas v Radiofóru, středa 5. února), je potřeba tyto dokumenty citovat. Činíme tak ve víře, že kdokoli, kdo se na tyto nejvyšší z vysokých právních norem odvolává, by je měl jednak znát, a jednak ctít. A potom ovšem s rozumovou přirozeností respektovat závěry, které z nich vyplývají.
Protože žádná se současných stávek nemá povahu stávky upravené - ve smyslu Listiny - zákonem (tedy ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy), jde o stávky z té druhé skupiny, jak o ní hovoří náš někdejší článek.
Opět se oživily úvahy o tom, zda lze zastavením práce protestovat proti jakémukoliv opatření zaměstnavatele nebo se domáhat jakýchkoliv nároků, nebo zda je přípustná pouze stávka z důvodů, které výslovně upravuje zákon. Například předseda vlády v té souvislosti vyslovil pochybnost, jsou-li odboráři oprávněni zasahovat do dlouhodobé koncepce podniku.

Listina a zákon

Nejzákladnějším právním předpisem obsahujícím zmínku o stávce je Listina základních práv a svobod vyhlášená spolu s Ústavou České republiky jako součást ústavního pořádku ČR. V čl. 27 odst. 4 říká: "Právo na stávku je zaručeno za podmínek stanovených zákonem; toto právo nepřísluší soudcům, prokurátorům, příslušníkům ozbrojených sil a příslušníkům bezpečnostních sborů."
Zákon, který má Listina na mysli, byl přijat a platí v ČR pouze jeden - zákon č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání. V ustanoveních § 16 a následujících výslovně upravuje "stávku ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy". Jako krajní prostředek v tomto sporu může být vyhlášena stávka, nedojde-li k uzavření kolektivní smlouvy ani pořízení před zprostředkovatelem a smluvní strany nepožádají o řešení sporu rozhodce. Dále pak zákon upravuje bližší podmínky, které musí odborový orgán dodržet. Se stávkou musí například souhlasit nejméně polovina zaměstnanců, jichž se má kolektivní smlouva týkat, odborový orgán musí alespoň tři dny předem písemně oznámit zaměstnavateli, kdy bude stávka zahájena, důvody a cíle stávky, jmenný seznam zástupců odborového orgánu oprávněných zastupovat účastníky stávky a alespoň jeden pracovní den předem předložit zaměstnavateli jmenný seznam zaměstnanců, kteří jsou účastníky stávky.
Při této a takto organizované stávce poskytuje zákon stávkujícím různou ochranu. Například účast na stávce označuje za omluvenou absenci, doba účasti na stávce se pro účely přídavků na děti považuje za odpracovanou dobu, účastník stávky neodpovídá zaměstnavateli za škodu způsobenou výlučně přerušením práce stávkou apod.

Jiná stávka nezákonná?

Zákon o kolektivním vyjednávání však také v § 20 vyjmenovává případy, kdy je stávka podle tohoto zákona nezákonná. Mezi nimi pod písm. d) uvádí stávku vyhlášenou z jiných důvodů, než které jsou vedeny v § 16 - tedy nejde-li o stávku ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy, popřípadě o stávku solidární s takovou stávkou. Znamená to tedy, že stávka vyhlášená z jakýchkoliv jiných důvodů - třeba právě proti snižování počtu zaměstnanců nebo změně či omezování výrobního programu - je v rozporu se zákonem, a tedy nezákonná?
Tímto složitým právním problémem se podrobně zabýval JUDr. Jan Kostečka, pracovník Ústavu státu a práva, v loňském říjnovém čísle časopisu Právní praxe. Rozebíral tu různé okolnosti v souvislosti s výstražnou stávkou organizovanou Federací strojvůdců dne 1. října 1991. Zaměstnavatel - České dráhy - se tehdy domáhal u soudu určení, že tato stávka byla nezákonná. Soud však návrh zamítl. Konstatoval sice, že v daném případě se nejednalo o stávku ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy podle zákona č. 2/1991 Sb. a že ve smyslu Listiny základních práv a svobod skutečně v našem právním řádu neexistuje jiný zákon, který by právo na stávku upravoval. Avšak - jak cituje autor z odůvodnění rozsudku - z této absence prováděcího zákona nelze dovodit závěr, že není-li prováděcí zákon, není ani právo. Ze žádného právního předpisu nevyplývá, a nelze to ani vyvodit výkladem čl. 27 Listiny, že jakékoliv jiné stávky než upravené prováděcím zákonem jsou zakázány - konstatoval soud.

Rizika jiných stávek

V úvahách nad tímto rozsudkem dochází autor článku k závěru, že právo na stávku v jiných případech než v mezích zákona o kolektivním vyjednávání zaručeno není, zůstává však právem, byť značně oslabeným. Zaměstnavatel totiž může i nezaručenou stávku uznat za oprávněnou a neodporovat jí, tj. omluvit nepřítomnost v práci a analogicky neodejmout stávkujícím nároky, s nimiž počítá zákon o kolektivním vyjednávání.
Pokud však zaměstnavatel se stávkou nesouhlasí, shledává autor článku pro stávkující závažné důsledky. Zaměstnavatel je oprávněn zaměstnancům neomluvit jejich nepřítomnost v práci a neposkytnout jim plnění z oblasti pracovního práva a práva sociálního zabezpečení (například krátit dovolenou, neposkytnout přídavky na děti aj.). Zaměstnavatel by měl rovněž nárok na náhradu škody způsobené stávkou. Jestliže by se zaměstnanci cítili zkráceni na svých právech, museli by se jich domáhat u soudu.
Celkově tedy řečeno, jsou podle autora článku jiná organizovaná přerušení práce - ať už se pro ně užívá rovněž výrazu "stávka", nebo jiné označení - ponechána bez ústavněprávní úpravy. To znamená, že nejsou obecně ani zakázána, ani dovolena. Podle okolností konkrétní stávky, respektive přerušení práce, by o její legitimitě či nelegitimitě rozhodoval soud.