Zrovna tak bych mohl nadepsat týden s Romeem, Radhúzem, Širokem z Rychlých šípů, s panem Lipsem z Provazu o jednom konci, s mladým cirkusákem z filmu Lidé z maringotek, s učitelem Hnízdem z Obecné školy, s českým Belmondem (podle hlasu) nebo s Henry Fondou (podle vizáže).

Nosí v sobě kousek z každé role ve filmu, v Národním divadle i v Divadle Za branou. Ale je zároveň kalifornským slunkem, oázou dobré pohody. Do staré vlasti přijel natočit písničky z jedné prastaré televizní pohádky a oslavit narozeniny Václava Havla. K tomu jsem se připletl jako řidič, bodyguard a ředitel týdne jeho života. V listopadu, už zase v Americe, oslavil vlastní šedesátku. Nevypadá na ni.

Nedá se to říci jinak, než že se při natáčení písniček ze slavné Popelky ve studiu Daniela Hádla v nádherně podzimní krajině u Jevan sešla vynikající společnost. S Angelo Michajlovem, se kterým se trubadúr Jan sešel po letech poprvé, nastolilo díky jim oběma na celý týden vládu opožděné babí léto.

Dva gejzíry "historek z natáčení", nespoutatelní vypravěči od boha! Do toho zněl jasný hlásek Popelky Evy Hruškové snící o tom, jak "chtěla bych jednou být paní kněžnou". Medový hlas prince Mojmíra v podání Jiřího Štědroně se nepřestal ptát, "kterýpak filozof dá mi teď radu". Občas přilétli Popelčini holoubci, ti z Bambini di Praga při přebírání "zrnek popela a máčku" dokonce zazpívali... Aby to všechno dostalo nějaký tvar, na to laskavě a přísně dohlížel Jaromír Klempíř...

"Když jsem od Popelky dostal kazetu s původními písničkami s nabídkou téhle práce, odjížděli jsme zrovna na dovolenou. Takže poprvé jsem je slyšel v autě při jízdě severní Kalifornií a Nevadou. Vysoko v horách, kde je přízračně liduprázdno. A vůbec jsem si nepamatoval, kdy a kde jsem Jen kolovrátku zpívej točil. Měl jsem v tom filmu jen malou, i když samozřejmě důležitou roli. Dávno mi vyšuměla z hlavy. A tak mne velice potěšilo, že pohádka O Popelce žije, a děti ji prý v televizi uvidí i letos o Vánocích. Když mne lidi potkají a chvilku spolu mluvíme, nevzpomenou si na nějakého mého Romea v Národním, ale hned spustí - Ach běda, běda, běda, jak se to mohlo stát..."

Popsat Jana Třísku se sluchátky na uších, to se ani nedá. On totiž ve studiu nejenom zpíval, ale gesto po gestu roli vypravěče znovu hrál. Práce se od začátku proměnila v pohodu. "Budete to muset zpívat bez fléten," pípnul Jaromír Klempíř. "Máme hudební základy, flétny tam teprve dodáme..." "Cože, bez fléten?!" zhroutil se Tříska bolestně a zatvářil se, jako by nerozeznal zobcovou flétnu od lesního rohu. "Tak já se sem trmácím z Ameriky, a vy mně kliďánko řeknete, že nemáte flétny. Já to balím. Můžu jít do hospody." Trpělivě pak snášel Michajlovo peskování: "Dobrý, ale to zpívej bylo trochu pod tónem... A nedělej tam takový boule, jednoduše z toho uteč... Teď jsi z rytmu... Kateřina ti kamsi vyběhla..." Všem bylo ale měřeno stejně, včetně nebožtíka Ivo Fischera, autora textu. "Tady má botu," všiml si starý hudební praktik Vítězslav Hádl. "Co to je - že zlo se samo vytrestá?! Jak posluchač pozná, že zlo? Ať nám Ivo v nebi promine, ale mělo by se zpívat zlo že se samo vytrestá a dobro vyhraje." Jan Tříska nakonec ale sklidil Michajlovo uznání. "Teda, to už je přesně Tříska. Žádný Belmondo, ale Tříska... Stejně je zajímavý, když jsi tenkrát utekl, a Belmonda za tebe začal dabovat Krampol, tak on to měl hrozně těžký. Daboval totiž Belmonda, ale zároveň i Třísku. A toho mezitím v Americe naučili i zpívat..." "No, a zítra ještě přijdou ty zobcovky," vynořil se ze studia Klempíř.

Po Janu Třískovi se samozřejmě pídili novináři. Musel jsem uznat, že nejmrštnější jsou v Blesku a v Mladé frontě Dnes. Ačkoli jsem ho Prahou vodil v přestrojeních vypůjčených od Arsena Lupina, stejně byl vypátrán. Nakonec Jana neminulo ani ranní Studio 6 České televize, Dámský klub Frekvence 1 s Hanou Švejnohovou, stal se hostem Jany Klusákové v Radiofóru. "Jsem Rodinkám Evy Hruškové celý týden k dispozici, jenom musím stihnout narozeniny Václava Havla. On mi kvůli nim asi třikrát volal do Los Angeles, a prý má pro mne na oslavě takovou malou roli. Když mi to říkal, zarazil se, asi abych mu malou roli neodmítl, a hned raději dodal, že jak přece vím, není malých rolí. Řekl jsem mu, že tedy tohle jako herec slyším opravdu poprvé. Tak mi z divadelně vědního hlediska vysvětlil, že to bude Role, a že malá role je takový axiom. Potom se znovu odmlčel a uzavřel, že to ehm, je vlastně paradigma. Uznejte sami, nemohl jsem odmítnout."

Po Praze chodil Jan s otevřenýma očima. Hrozně se divil, jak jsou Češi pořád ubrblaní. A prý, že to tak dobře nemůžeme vidět jako on. Když byl doma po listopadu 1989 poprvé, tak se zděsil, jak je nejenom Praha strašlivě rozbitá. Jenomže změny už jsou nyní vidět. Ten skok za sedm let je obrovský, opravené celé ulice a náměstí, do krásy se probouzející města... A máme brblat míň, protože kdyby se to tady nezměnilo, tak už by možná ty ulice a náměstí nestály.

"V jednom se ale Češi nemění. Já si tady nemůžu jít sednout do hospody. Natáhnu v ní do obleku takový smrad, že šaty musím okamžitě vyhodit. Všude se hulí. A takový malý, typicky český folklór: Ministr zdravotnictví upozorňuje na škodlivost kouření a sám je malá dýmící fabrika. V Americe by ho okamžitě defenestrovali, protože lhát se nemá. Když v Los Angeles kouříte, mají vás ostatní za nevyléčitelného ubožáka. Jste zkrátka outsider. Stejný jako když si pícháte heroin. Nespolehlivý, nepoužitelný. Totéž ale začíná platit i o pití alkoholu. Ne o rozpadlých alkoholicích, zkrátka se na večírcích pije kola, šťáva z ovoce, voda. Tabákové koncerny mají v Americe potíže. Zjistilo se totiž, že do cigaret přidávaly nikotin, aby vznikal spolehlivější návyk. Soudní spory výrobci cigaret prohrávají, reklamu na to, že tohle je Amerika, totiž rozesmátí mladí lidé v krabičce od cigaret, ta se může objevit tak akorát ve střední Evropě. Dosud si ale tabákové koncerny nezoufají. Nevyčerpatelná odbytiště nacházejí v Koreji, v Indii, Číně, v Čechách..."

Jan Tříska není fanatik. On zkrátka jenom žije zdravě. Nekouří, nepije alkohol, nejí maso, každé ráno běhá pět kilometrů. V horku, v dešti, i v Praze. "Na narozeninách pana prezidenta jsem si moc neužil. Kromě starých kamarádů tam byly samé vybrané speciality: škvarky, sádlo, mozeček na talíři, utopenci, skopci, krávy, sem tam i nějaký vůl... Někdo mu přinesl sumce, jiný košík jedovatých hub. Ne, dělám si trochu legraci, houby byly jedlé, nikdo z ochranky po nich ne- umřel. - S Václavem se známe strašnou spoustu let. Vím, že se tím teď chlubí kdekdo, ale my jsme si byli na svatbě, dokonce za svědka, a ještě dlouho před tím jsme založili světovou organizaci na rehabilitaci jména Réamur. Moji a jeho rodiče měli totiž doma teploměr se třemi stupnicemi: Fahrenheitovou, Celsiovou a Réamurovou. Na toho třetího svět zapomněl. A nás, spravedlivé adolescenty, to strašlivé příkoří nesmírně popuzovalo. Rehabilitovat Réamura se nám ovšem nepodařilo, zůstali jsme v tom sami dva. Mnohem později absurdní kolo dějin přejelo i nás. Já jsem například dostal v divadle hodinovou výpověď jenom kvůli tomu, že jsem - jako divák - nevynechal slavnou premiéru Havlovy Žebrácké opery Divadla na tahu An- dreje Kroba v Horních Počernicích. Sešel se kvůli mně, možná i kvůli té premiéře, kde jsem ale vůbec nehrál, ústřední výbor. Aby mne ředitel mohl vyhodit z divadla. Jak vidíte, absurdní hra pokračuje. Václav Havel je jejím nepřekonatelným mistrem. Stejně jako nevidíme kolem sebe závratné změny, někdy si nedokážeme vážit toho, že takového prezidenta nám závidí doslova celý svět."

Týden s Janem Třískou odšuměl jak andělí křídla. "Doufám, že do New Yorku poletíme pořádným letadlem, české aerolinky začínají být na úrovni. Do ruského tučka už nevlezu. Před pár lety jsem s jednou americkou divadelní společností absolvoval turné po bývalé šestině světa. Je takový zvyk, že cestu napřed proletí manažer: aby zajistil noclehy, obhlédl sály, zjistil zkrátka, že je všechno v pořádku. Vrátil se pobledlý, pohublý. Všichni jsme se ho pod vlivem všelijakých pověstí ptali, čím budeme v Rusku létat, a jaké to je. Jo, Aeroflot..., a udělal dlouhou pauzu, asi chudák nevěděl, co říct, aby mu cestu někteří neodřekli. Pak pravil tiše a co nejzáhadněji: ...Všechno, co jste o něm slyšeli, je pravda. A byla. Druhá, doufám že poslední moje zkušenost s TU je newyorská. To nás pan prezident vzal s Milošem Formanem na malý vyhlídkový let nad Amerikou na palubu svého tučka prezidentského. Bylo to příšerný. Vystartujete a má to takové vibrace, že vůbec není vidět skrz okna." Věřím, že právě kvůli Janu Třískovi létají ČSA do Ameriky s boeingy.

Na křtu Popelky 9. prosince, kmotrem cédéčka a kazety byl Vlastimil Brodský, vypravěč chyběl. Až budete písničky o Vánocích poslouchat, všimněte si: Zpívá se tam zlo že se samo vytrestá.... Jako v životě Jana Třísky - dobro samozřejmě vyhraje. A flétny?, můžete se právem ptát. Tak ty dodal mistr Václav Sýkora... Herce Třísku uvidíme až na jaře, v nejnovějším díle Miloše Formana o soudním procesu s americkým vydavatelem pornografie. "Hraji v něm malou, ale důležitou roli. Má postava vnáší do děje důležitý obrat. A taky už vím, že přece není malých rolí. Axiom, caramba, vlastně paradigma..."

Související