V záplavě mnoha uměleckých a kulturních cen vzbuzuje jedno literární ocenění pozornost již svým oficiálním posvěcením, nese totiž přívlastek státní. Historie takto koncipované ceny sahá až do počátku dvacátých let. V meziválečném období byla hned třikrát přiřčena Karlu Čapkovi - za Krakatit (1924), Povídky z jedné kapsy (1930) a Bílou nemoc (1937), dvakrát ji obdržel Vladislav Vančura - za Poslední soud (1929) a Markétu Lazarovou (1931). Jejími laureáty byli také Karel Toman (Stoletý kalendář, 1926), Jaroslav Durych (Bloudění, 1930), František Halas (Tvář, 1932), Ivan Olbracht (Nikola Šuhaj loupežník, 1933), Vítězslav Nezval (Sbohem a šáteček, 1934), Marie Pujmanová (Lidé na křižovatce, 1937).

Státní cena byla udělována i za protektorátu (vždy na svátek sv. Václava), kdy se jejími nositeli stali například básníci Jan Zahradníček, Vilém Závada či František Hrubín. V různých variacích přežívala pak i v poválečném období - od poloviny padesátých let byla spojena se jménem Klementa Gottwalda.

V původní podobě - tedy jako výraz uznání a podpory vynikajících slovesných děl, jenž má přispět k povzbuzení umělecké tvorby - státní cenu loni z iniciativy Pavla Tigrida obnovilo Ministerstvo kultury České republiky. Odborné komise rozhodly, aby se prvními nositeli stali básník Ivan Diviš za knihu úvah Teorie spolehlivosti a překladatel Josef Hiršal za převod poezie německého barokního autora J. CH. Güntera Krvavý rubín.

Na sklonku letošního října byla cena udělena podruhé. Laureáty vybíraly dvě sedmičlenné odborné komise - tu pro původní tvorbu vedl literární kritik a historik Vladimír Macura, překladatelskou Jarmila Emmerová. Na základě jejich rozhodnutí ceny v Rytířském sále Valdštejnského paláce v Praze z rukou ministra kultury převzali básník Emil Juliš za knihu Nevyhnutelnosti, která je průřezem z mnohaleté tvorby, a básník a překladatel Ludvík Kundera za přebásnění Šebestiána ve snu od Georga Trakla a výbor z díla Gottfrieda Benna vydaný pod názvem Básně. Shodou okolností oba tvůrci letos oslavili své sedmdesáté šesté narozeniny.

Žhavými kandidáty na cenu v oblasti původní tvorby byli mj. básníci Zbyněk Hejda a Jiří Kuběna, Jiří Kratochvíl s románem Siamský příběh, Lubomír Martínek s knihou esejů Palimpsest či Jiří Drašar s románem O revolucích, tajných společnostech a genetickém kódu. Volbu Emila Juliše zdůvodnila porota také jako splátku dluhu vůči neprávem opomíjenému autorovi.

Emil Juliš prošel řadou dělnických i úřednických zaměstnání. Ač rodák z Prahy, žil dlouhý čas v Mostě a nyní v Lounech. V roce 1990 byl oceněn Cenou Jaroslava Seiferta. Jeho poezie je řazena do blízkosti takzvané experimentální poezie, což ovšem sám básník považuje za nepřesnost. Po prvních básních, které publikoval až po své třicítce, a opožděném vydání první sbírky Ranská hora v roce 1964 nemohl od počátku 70. let publikovat. Jeho tvorba vycházela v zahraničí a v ineditních sbornících vydávaných mimo jiné také Ludvíkem Kunderou.

V samizdatu otiskl básně Caput mortuum (1975), Mramor na pálení vápna (1976). Následovaly sbírky Gordická hlava, Hra o smysl a další. V roce 1994 vydalo nakladatelství Mladá fronta autorský výbor jeho díla s názvem Svět proměn s fundovaným doslovem Karla Miloty. Státní cenou poctěný svazek Nevyhnutelnosti (vydalo nakladatelství Torst) se setkal s příznivou odezvou kritiky, která oceňovala filozofické směřování, spojení každodennosti s nadčasovostí. Kniha ovšem přináší nejen Julišovy básně, ale je širším průřezem jeho tvorbou - včetně próz, úvah a rozhovorů.

Překladatelská porota vybrala svého kandidáta jako klasický příklad překladatele, jenž se pokorně dává do služeb svého autora.

Život a tvorba básníka a překladatele Ludvíka Kundery je spojena s jeho rodným Brnem, kde je umělec činný rovněž jako prozaik, dramatik, literární historik a editor. Jeho zájem o umění se vtělil do značného množství článků a studií, v nichž seznamuje veřejnost nejen s českou a světovou literaturou, ale také s výtvarnými umělci, jejichž dílo interpretuje a uvádí do mezinárodních souvislostí. Ve své vlastní básnické tvorbě byl výrazně ovlivněn Františkem Halasem, jehož dílo připravoval k soubornému vydání jako editor.

Kunderova překladatelská tvorba je neobyčejně rozsáhlá: důraz v ní je však položen na německou moderní poezii - na díla dadaistická a expresionistická (koncem 60. let uspořádal například pro Klub přátel poezie objevnou antologii Haló, zde vichr vichřice!). Také díky jeho podílu máme u nás přeloženo prakticky celé dílo Bertolda Brechta. Překládal Hanse Arpa, Paula Celana, ale také Roberta Desnose či Laca Novomeského. Zároveň tlumočí českou poezii do němčiny. (mat, ČTK)

Související