Zlato nacistů a židovské milióny

Zlato nacistů a židovské milióny

Obžaloba švýcarských bank se přihnala jako bouře za horkého letního dne. Palcové titulky v novinách křičely: "Curyšští gnómové, vraťte ukradené zlato a peníze." Vzedmutá vlna mezinárodního rozhořčení rozrušila klidnou zemi pod Alpami a Helveti si dnes kladou dušezpytnou otázku: Jsme opravdu vinni?

"Chování Švýcarů bylo ne- morální, sobecké a nehodné de- mokratického národa," napsal 11. září londýnský deník The Times. "Postoj švýcarských bank byl odpuzující," prohlásil britský poslanec Greville Janner. Ale jedním z hlavních žalobců (kromě Světového židovského kongresu) je americký senátor Alfons D'Amato z New Yorku, který prý chce "konečně udělat spravedlnosti zadost". Podle něho "se neutrální Švýcarsko provinilo spoluprací s nacisty". Opakovaně obvinil Švýcary, že "sedí na obrovských částkách, jež vydávají kapku po kapce pod mezinárodním nátlakem".

Spojení s Reichsbankou

Současná bouře kolem nacistického zlata, s nímž "kupčily" švýcarské banky, není nová. Domácí levicové síly už v letech sedmdesátých pranýřovaly helvetské bankovní domy za to, že během války braly nacistické zlato plnýma rukama a se zavřenýma očima. Ale protože se jednalo o "pomluvy levičáků", banky se spokojily s pokrčením ramen.

V polovině let osmdesátých se však jejich odpovědnost upřesnila v knize Zlato nacistů, kterou napsal švýcarský historik Werner Rings. Na základě oficiálních dokumentů Rings prokázal, že v letech 1939 - 1945 německá Reichsbank se švýcarskou pomocí dala na světový trh zlato v hodnotě 1,7 miliardy franků. Většina "odhalení", která o tom přinesl v nedávné době anglický a americký tisk, se ostatně nachází ve zmíněné knize.

Nacisté nakradli zlato hlavně v ústředních bankách okupovaných zemí. Jeho cena se odhaduje na 550 miliónů dolarů. Mezi oloupené patří Nizozemsko (183 mi- liónů dolarů), Itálie (víc než 100 miliónů), Maďarsko (24 miliónů) a především Belgie (223 miliónů). Werner Rings podrobně popisuje anabázi 4944 beden s 221 730 kilogramy belgického zlata napříč Afrikou, kterou britský tisk oprášil a vydal za svůj objev.

Švýcarská vláda umožnila nacistům zřídit si v Bernu pobočku Reichsbanky. Odtud mohli posílat zlato do Portugalska, Rumunska a Švédska, kde za ně kupovali suroviny, které nezbytně potřebovali pro svůj válečný průmysl. Ale největší část drahocenného žlutého kovu skončila v trezorech švýcarské Národní banky, která "odkoupila anebo jinak pro své účely získala zlato v ceně 1,2 miliardy franků", napsal Werner Rings.

Podmíněná nezávislost

Kromě drancování bank nacisté olupovali jednotlivce, zejména Židy, jak doma, tak v obsazených územích. Drahocenné šperky prodávali v zahraničí, zatímco zlatou kořist systematicky přetavovali. Podle prohlášení Emila Puhla, který byl za války ředitelem Reichsbanky, byly takto získané ingoty opuncovány s datem před rokem 1939. Šlo o to, oklamat kupce ve Švýcarsku a Švédsku. Bern pojal podezření už v roce 1943, ale neměl prý "možnost si je ověřit". Kromě toho bylo obtížné odmítnout Němce, když Národní banka zároveň kupovala zlato od Angličanů a Američanů, kterým neutrální Švýcarsko prokazovalo neocenitelné obchodní služby. Švýcaři se báli, že by zrušením odbočky Reichsbanky zavdali Hitlerovi příčinu, aby je přepadl.

"Mohli jsme zůstat mimo válečný požár ze tří důvodů," říká důstojník švýcarské armády, který nechce být jmenován. "Vzhledem k dobré obraně asi tak z deseti procent. Kvůli tunelům do Itálie, které bychom vyhodili do vzduchu, asi z třiceti procent. Ale z dobrých šedesáti procent naše nezávislost spočívala ve spolupráci s Reichsbankou a na jejím zlatu."

Dne 22. května 1946 uzavřela švýcarská vláda ve Washingtonu dohodu o předání části zabaveného německého majetku Spojencům, tedy Britům a Američanům. Bern se současně zavázal, že dá 250 miliónů dolarů, což tehdy byly obrovské peníze, na poválečnou rekonstrukci Evropy. Ve společném prohlášení se zdůrazňuje, že o bona fide švýcarské Národní banky ve vztahu k původu nabytí německého zlata nemůže být pochyby. Spojenci se rovněž vzdali všech budoucích nároků na Švýcary.

"Mám dokumenty, které jasně dokazují, že téměř všechno nacistické zlato opustilo Švýcarsko ještě během války," tvrdí profesor Philip Marguerat, který prostudoval archívy Národní banky. Tyto dokumenty budou předloženy zvláštní komisi právníků a historiků, kterou nedávno ustavil bernský parlament a která má udělat za případem definitivní tečku.

Přehnané představy

Židovské obce ovšem především zajímá otázka takzvaných "spících" kont, jež oběti nacismu zanechaly ve švýcarských bankách. Představy o jejich výši jsou často přehnané, ba fantasmagorické. Počátkem října šestašedesátiletá Gizela Weishausová, jejíž rodiče a tři bratři zahynuli v Osvětimi, podala v New Yorku žalobu na Union des Banques Suisses a Societé de Banque Suisse o "odškodnění" ve výši 20 miliard dolarů za to, že si přivlastnily a po padesát let ke svému prospěchu užívaly peníze, které si před válkou u nich uložili Židé, aby zabezpečili budoucnost svých rodin. Obě banky nelenily a zažalovaly žalobkyni pro pomluvu.

Švýcaři nečekali půl století, než je někdo vyzve, aby probudili "spící" konta. V roce 1945 Bern zkonfiskoval německý kapitál a majetek v zemi. Soukromým osobám, které se po válce přihlásily o své vklady, bylo vyplaceno 16 miliónů franků.

V roce 1952 vyšel federální zákon, podle něhož banky měly ohlásit majetek, který jim svěřili lidé, o nichž se dalo předpokládat, že se stali obětí nacismu. Objevilo se 9,5 miliónu franků. Tři čtvrtiny dostali přímí dědicové a zůstatek byl rozdělen mezi Švýcarskou federaci židovských obcí a Organizaci pro pomoc uprchlíkům.

Hledání pokračuje

Koncem loňského roku Sdružení švýcarských bankéřů (SBA) oznámilo, že se našlo 775 "spících" kont, na nichž je dohromady 39 miliónů franků. Nejvíce těchto peněz pochází z Němci okupovaných zemí západní Evropy (12 miliónů), z bývalých komunistických zemí (11 miliónů), z Německa a Rakouska (šest miliónů) a Itálie (tři milióny). Zbytek přišel z Anglie, Španělska, Ameriky, Kanady a asi tuctu dalších zemí.

Směrnice SBA z ledna letošního roku zaručují právo vkladatele a jeho dědiců na uložený kapitál bez ohledu na to, jak dlouhá doba uplynula od posledního styku. To má mimořádný význam pro dědice v bývalých komunistických zemích, kteří až do roku 1989 nemohli požádat o navrácení uloženého majetku. Nyní se mohou obrátit na Ústřední kontaktní úřad, na jehož činnost dohlíží ombudsman.

Kolik peněz ještě "spí" v sejfech pod Alpami? "Žádný bankovní systém na světě by nebyl schopen zjistit naprosto přesné a úplné údaje o tak složitém problému," prohlásil předseda SBA Georg F. Krayer. "Nicméně je jasné, že v našich bankách ne- ukrýváme zatajené stamilióny, tím méně miliardy. Kdo podobné zprávy šíří, by už měl konečně vzít na vědomí prokázanou skutečnost a nevzbuzovat v lidech falešné naděje."

Výkonný ředitel Světového židovského kongresu Elan Steinberg prohlásil v New Yorku, že Židům nejde ani tak o peníze jako o pravdu. "Výsledek celé této záležitosti musí být morální, ne finanční." Hlavní je uzavřít jednu z nejsmutnějších kapitol v dějinách židovství.

Sebezpytování

Opravdová chyba spočívá v tom, že švýcarská Národní banka se po padesát let stavěla odmítavě ke všem kritickým poukazům na její spolupráci s Reichsbankou. Až nyní začíná sebezpytování. Její ředitel Hans Mayer letos v září poprvé přiznal, že tyto vztahy "nepředstavují žádnou slavnou stránku v historii Národní banky" a že její někdejší vedoucí "dost dobře neuvážili politické následky svých rozhodnu- tí a činů".

Vyšetřovací komise, kterou bernský parlament jednomyslně ustavil, má za úkol moci odpovědět na bolestné otázky, jež si dnes lidé v zemi pod Alpami kladou. Jakou cenu jsme zaplatili za neutralitu? Proč se kvůli dobrým stykům s hitlerovským Německem musela Národní banka stát jeho "trezorem"? Věděla, že nacistické zlato pochází z loupeže: Okradly naše banky židovské oběti nacismu?

Podle jednoho odhadu se v sejfech švýcarských bank nachází 6 biliónů franků, které do nich uložili zkorumpovaní politici, samovládci, mafiáni a zločinci všeho ražení.

Mezi větší politické ryby patří zairský prezident Mobutu, který si na stará kolena ulil čtyři miliardy franků, bývalý malijský diktátor Traore dvě mi- liardy, zesnulý filipínský prezident Marcos 500 miliónů, popravený rumunský prezident Ceausescu 400 miliónů a bývalý haitský prezident Duvalier 200 miliónů.

V souvislosti s celonárodním sebezpytováním o zlatě nacistů se ve Švýcarsku ozývají hlasy volající po tom, aby banky přestaly ochraňovat a rozmnožovat peníze, které byly získány ždímáním a vykořisťováním celých národů.

"Máme historickou příležitost jít v sebekritice až do konce," prohlásil ženevský poslanec Jean Ziegler. "Nezabývejme se jen zločiny spáchanými před půl stoletím, ale i těmi, k nimž dochází dnes. Hitler zabíjel bílé, jiní vraždí žluté a černé. Zlato Mobutuovo je stejné jako Hitlerovo. Přerušme konečně zločinný řetěz."

"V arabských královstvích peníze panovníka a národa jsou jedno a totéž," řekl bývalý předseda Union de Banques Suisses (USB). "Kdyby některé z těchto režimů padly, budou naše banky obviněny z přechovávání odcizených státních peněz."

Zatím si jeho slova vzala k srdci pouze Credit Suisse, jež rozhodla, že šéfové států a osoby, které se jimi mohou stát, nemohou nadále být jejími klienty. Societé de Banque Suisse se dušuje, že mezi svými zákazníky žádného diktátora nemá, ale je stále k službám vysokým politikům. Mluvčí UBS suše oznámil "no comment."