Bosna do druhého roku míru

Bosna do druhého roku míru

[*] Za prvních dvanáct měsíců klid zbraní, počátek uspořádání situace a poměrů

[*] Na bosenskohercegovské obyvatele, mezinárodní instituce i státy světa řešení mnoha palčivých problémů teprve čeká

Když loni 20. prosince přišli do Bosny a Hercegoviny první vojáci mnohonárodního kontingentu IFOR, část světa zachvátila euforie a část skepse. Ta první pod dojmem, že po téměř čtyřech letech utichla krvavá vřava a zbraně se masově rozezněly jen k oslavným salvám na uvítání Nového roku uvěřila, že únava z válečných strastí je velká, a proto nyní půjde vše jako po másle. Ta druhá pak měla dílem obavy z toho, že i tentokrát nejde o mír, ale pouze o další příměř, a dílem si uvědomovala hloubku konfliktu i náročnost jeho řešení.

Nyní se rok s rokem sešel, a jak už to bývá, šedou teorii poopravil zelený strom života. V Bosně a Hercegovině se při praktickém naplňování daytonských dohod o míru a urovnání podařilo mnohého dosáhnout, leccos oproti původním plánům a představám naopak zůstalo nerealizováno.

Co se podařilo

Především se podařilo zastavit válku. Až na excesy, jejichž frekvence se však den po dni snižovala, se v Bosně prakticky po celých dvanáct měsíců nebojovalo. Znesvářené strany se stáhly na území stanovená jim daytonským dokumentem (51 procent muslimsko-chorvatská část a 49 procent část srbská), přičemž sice se zpožděním, ale nakonec přece, byly ze zóny separace a jejího okolí odstraněny těžké zbraně. Rovněž předání těžké vojenské techniky pod dohled IFOR a výměny válečných zajatců - byť opět s časovým skluzem a "skřípěním zubů" se nakonec podařilo v drtivé většině dosáhnout.

V souladu s daytonskými dohodami se také, přesně devět měsíců po jejich podpisu, uskutečnily v Bosně a Hercegovině všeobecné volby. Byť jejich průběh nebyl ve stoprocentním souladu se standardy běžnými v demokratických státech, přesto je lze pokládat za úspěch. A to nejen pro Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), která byla jejich uspořádáním - stejně jako celou sférou civilního bosenského urovnání - pověřena, ale především proto, že právě tyto volby odstartovaly formování základních institucí, bez nichž by samostatný a jednotný bosenskohercegovský stát nemohl existovat.

Došlo také k normalizaci vztahů Bosny a Hercegoviny se sousedy a navázání diplomatických styků v konfliktu "namočených" exjugoslávských republik navzájem. Byť i zde to nebylo bez prodlení a pod silným nátlakem mezinárodního společenství, nakonec bylo dosaženo uspořádání ve vztazích mezi novými subjekty v prostoru bývalé Jugoslávie tak, jak to předpokládal Dayton.

Čeho se nedosáhlo

Nicméně tím výčet "jednoznačných" úspěchů urovnávání v Bosně a Hercegovině fakticky končí. Neboť dosud pouze na papíře lze vidět jednotu Bosny a Hercegoviny jako státu Muslimů, Srbů i Chorvatů. Od přeměny Sarajeva v multinárodnostní metropoli prakticky až dodnes nepřekonány zůstaly etnické problémy. A to nejen mezi Republikou srbskou a Muslimsko-chorvatskou federací, ale i uvnitř společenství Muslimů a Chorvatů.

O tom, že volný pohyb občanů po celém území státu je iluzorní, se lze ve zprávách přesvědit téměř každodennně. Stejně fakticky neřešen zůstává problém návratu uprchlíků do jejich domovů, což se týká jak těch vnitrobosenských, tak především těch, kdo ve statisících "zaplavili" v době války Evropu. Ostatně, to jsou také hlavní důvody, proč musely být hned dvakrát odloženy místní volby.

Problematická zůstává i otázka válečných zločinců. U mezinárodního tribunálu v Haagu je jich zatím souzeno jen minimální procento, nadto "největší ryby" jsou nadále na svobodě.

Také od voleb (14. 9.) až do těchto dnů trvalo ustavování bosenskosrbské, muslimsko-chorvatské a především federální vlády. Nepodařilo se naplnit Dayton v bodech, které předpokládaly vznik centrální banky a zavedení národní měny. Nenaplnění některých důležitých bodů Daytonu tak způsobilo, že se výrazně opožďuje hospodářská obnova Bosny a Hercegoviny, že do země dosud nezačaly dostatečně proudit skutečná hospodářská pomoc a především investice.

Přičíst je k tomu třeba i to, že dořešen nebyl ani problém oblasti Brčka, kde se nalézá uzoučký koridor spojující dvě části bosenské Republiky srbské. Dále skutečnost, že konečné řešení čeká i východní Slavonii, poslední enklávu v sousedním Chorvatsku v držení Srbů, a že události v Srbsku a Chorvatsku urovnávání v Bosně nepřispívají.

Je jasné, jak mnohé a nelehké úkoly na obyvatele Bosny a Hercegoviny čekají. A také není pochyb o tom, že ačkoli podmínky nyní, rok po startu realizace daytonských dohod, jsou nesrovnatelně lepší, další mírové urovnávání v regionu se v nejbližší budoucnosti neobejde bez výrazné spoluúčasti a soustavného pokračujícího tlaku světového společenství. Především na mezinárodních institucích, ale i na přístupu jednotlivých států, zejména těch evropských, bude do značné míry záležet, zda Dayton bude plně realizován a zda z Bosny a Hercegoviny se stane jednotný, demokratický a prosperující stát.

SFOR namísto IFOR

K udržení toho, čeho bylo dosaženo a k prosazení dalšího postupu mírového urovnání, se od pátku začnou podílet mnohonárodní mírové (stabilizační) síly v Bosně (SFOR). Kontingent, který nahradí nynější IFOR, bude sestaven z příslušníků zhruba 30 zemí. Pod vedením amerického generála Williama Crouche budou stabilizační síly rozmístěné do tří oblastí: severovýchod bude pod americkou kontrolou, severozápad pod britským velením a na jihovýchodě budou jednotky podřízené francouzskému velitelství. Podle mandátu, který minulý čtvrtek potvrdila Rada bezpečnosti OSN, bude mise SFOR trvat 18 měsíců a bude mít čtyři etapy.

První začne v pátek a potrvá do poloviny února. V ní bude v Bosně a Hercegovině nasazena největší síla - 31 tisíc mužů (v drtivé většině vojáci původního IFOR). A fakticky půjde o jakési "přeskupování" a přípravu nově ustavených mezinárodních jednotek. Klíčová bude druhá etapa, která potrvá až do pozdního podzimu příštího roku. Důraz při ní bude kladen na plnění úkolů v citlivých regionech, na kontrolu zbrojení a na zajišťování bezpečného prostředí pro práci civilních agentur.

Zhruba za rok počítá NATO, pod jejímž velením bude po IFOR i SFOR, se stažením velké části kontingentu, přičemž "zbylé" jednotky budou mít za úkol pouze "odstrašovat" v místech, kde by přetrvávalo napětí. Ve druhé a třetí etapě se však předpokládá, že v případě potřeby budou SFOR vyslány posily z okolních států, kde budou stažené jednotky po určitou dobu dislokovány. A konečně čtvrtá etapa, která bude trvat od jara do léta 1998, plánuje skončit pomoc civilistům a postupné uzavírání celé mise.

Víc než dvacet tisíc mužů poskytne 15 členských států Severoatlantické aliance, přičemž největší kontingent (8500 mužů) budou opět tvořit příslušníci americké armády, Británie dodá 5000 vojáků, Německo 3000, Francie 2500 a Itálie 1900 mužů. Nečlenské země pak dodají "zbytek". Přičemž největší bude kontingent ruský (asi 1500 vojáků), mezi další velké účastníky bude patřit i Česká republika se 700 vojáky.

Oproti IFOR bude mít SFOR zhruba poloviční počet vojáků, novinkou je nasazení německého kontingentu přímo v Bosně. Vzhledem k nižšímu stavu pozemních jednotek zde má hrát větší roli letectvo, naopak od počátku má být silně omezena nevojenská činnost (stavění a opravy mostů, vozovek, železničních tratí, odminovávání).

Svobodu pohybu všem

Přesto však budou některé civilní činnosti, na kterých se bude muset SFOR podílet. Je jasné, že bez asistence stabilizačního kontingentu se neobejdou odložené místní volby, které OBSE podle posledních informací plánuje na červen. A je také pochopitelné, že SFOR bude zřejmě jedinou silou, která bude s to donutit bosenské Srby, Muslimy a Chorvaty k dodržování svobody pohybu. Jistě, tato věc je úkolem hlavně pro mezinárodní i místní policii, nicméně dosavadní zkušenosti ukazují, že bez hrozby "hrubou silou" se řešení tohoto problému zřejmě nepohne z místa.

Přitom bez realizace základního lidského práva - úplné svobody pohybu a možnosti usídlit se v původních bydlištích či kdekoli si ten který občan vybere - nelze vyřešit ani ostatní záležitosti. Počínaje zmíněnými volbami přes znovuzabydlení zdevastovaných obcí a částí měst a rozběhnutí prakticky zastaveného průmyslu a hospodářství vůbec až po návrat desetitisíců uprchlíků.

A koneckonců se bez toho nedá zajistit ani multinacionalita Bosny a Hercegoviny. Vždyť pokud se budou vyhánět Muslimové z osad v srbské části země a naopak Srbové z muslimských měst, pokud v Mostaru budou Chorvaté vyhánět Muslimy a všichni společně pak srbské utečence z chorvatské Krajiny, lze si jen těžko představit, že Bosna a Hercegovina se nerozdělí na tři relativně etnicky čisté ministáty (nebo se některá z částí nepřipojí k silnému "bratru"). Či v lepším případě, že přestane jít o výbuchem násilí dál neustále hrozící soužití-nesoužití etnických enkláv.

Co a jak s Haagem?

Otázkou k dořešení pro nejbližší budoucnost zůstává také postih válečných zločinců a mezinárodní tribunál v Haagu. Jak je patrné i ze zpráv posledních dnů, nezbytné bude konkretizovat příslušná a v podstatě splněná ustanovení daytonského dokumentu - o tom, že ti, kdož byli v Haagu obviněni, nesmějí zastávat vysoké politické funkce a že vlády budou s tribunálem zpolupracovat. A dát mandát SFOR či komukoli jinému k zatčení těchto osob.

Bohužel i prohlášení šéfa americké diplomacie z minulého týdne, že jednotky SFOR budou za určitých podmínek oprávněny zadržet osoby obviněné z válečných zločinů, ovšem s dodatkem, že bude záležet stejně jako v minulosti na tom, zda budou mít při svých základních povinnostech čas se zabývat "doplňkovými", je slušně řečeno formulace velmi vágní.

Bude také nutné zbavit se předsudků a ohledů a nebát se postihnout třeba i ty, kteří se nakonec zasloužili o Dayton. A sám haagský tribunál bude muset více než doposud prokazovat, že nejde o nějakou mstu, ale naopak jde o spravedlivý postih "padni komu padni".

Volby, stát, rozvoj

Velmi důležité budou komunální volby. Rozhodně nejen proto, že by při nich mělo dojít k úplné rehabilitaci po volbách všeobecných, ale hlavně proto, že by měly být lekcí opravdové demokracie, a také dokončit formování základních kamenů státu a občanské společnosti.

Přitom to nebude snadná záležitost ani pro organizátora OBSE, ba ani pro SFOR, mezinárodní a místní policii a další mezinárodní realizátory a dohližitele. Aby volby do místních orgánů naplnily to, co se od nich čeká, musí jim předcházet zlepšená atmosféra, "vlídnější" spoluexistence (když už ne soužití) všech tří národů.

A k tomu lze nejlépe dojít přes ekonomický rozvoj. Vzájemná obchodní a hospodářská provázanost lidí bez ohledu na národnost zde může být nejlepším "lékem". Ovšem bez cizí pomoci se Bosna neobejde.

Mezinárodní společenství na projekty opětné výstavby Bosny a Hercegoviny vynaložilo za 11 měsíců v prvním mírovém roce asi 728 miliónů dolarů, z nichž 98 procent šlo na území muslimsko-chorvatské Federace Bosny a Hercegoviny (FBaH). Občasné Republiky srbské platí vysokou cenu za to, že jejich vůdci v Daytonu trvali na etnickém separatismu. Podle informací Světové banky jsou mzdy ve FBaH třikrát vyšší než na srbské straně. Inflace je ve FBaH téměř nulová, zatímco v RS se pohybuje mezi 35 a 65 procenty.

Předpokládá se, že poválečná pomoc dosáhne do konce století 5,1 miliardy dolarů. Jejím cílem je dostat Bosnu a Hercegovinu z téměř úplné závislosti na zahraničí a dovést ji k soběstačnosti. Nicméně, zatím ještě není zcela zřejmé, kde se tato nemalá finanční a materiální "injekce" vezme. Na letošní první i druhé konferenci o pomoci Bosně a Hercegovině sice část prostředků byla od dárců získána, nicméně v dubnu by se mělo uskutečnit jednání, kde celá částka nabude konkrétní podobu.

Pochopitelně, že poskytování další pomoci a především investic ze zahraničí je podmíněno naplněním podmínek daytonských dohod. Nutné je ustavit centrální banku a jednotnou měnu. Záleží však také na tom, zda a jak rychle začne fungovat bosenský průmysl, zemědělství (v Bosně je v zemi uloženo nejméně dva milióny min), neboť pomoc i finance musejí mít kam směřovat.

A nadto teprve řádné obchodní a ekonomické vztahy mezi Republikou Bosna a Hercegovina a ostatním světem povedou nejen k hospodářskému rozvoji, ale také k tomu, že obyvatelé země po letech strádání budou moci normálně žít. A že se tato nová země na mapě Evropy konečně bude moci plně začlenit do mezinárodního společenství.

Z nadějí realita?

Při ohlédnutí o rok zpět je patrné, že přes všechny potíže, "nedodělky" a časové skluzy se situace v Bosně a Hercegovině za dvanáct měsíců nejen zklidnila, ale dokázala se posunout o značný kus vpřed. Onen roční stav, který lze označit za něco mezi válkou a mírem, by však neměl být setrvalý. Už proto, že hrozba znovuvzplanutí nelítostného bratrovražedného konfliktu není ani dnes zcela zažehnána. A že v provizoriu se do nekonečna žít nedá.

Během nadcházejícího roku by proto mělo být dosaženo nezvratného míru a země by také měla přejít od poválečného živoření k plnokrevnému institucionálnímu, politickému, ekonomickému a kulturnímu rozvoji. Jen tak budou naplněny naděje, které svět do daytonských mírových dohod a svého působení v této části světa vkládal, a jen tak měly a budou mít mise a činnost IFOR, SFOR, OBSE, EU, OSN a dalších v Bosně a Hercegovině smysl.

KVĚTA BUSCHOVÁ