Podstata proexportního přizpůsobování naší výroby není v kursové politice, ale ve změně výkonnosti ekonomiky

Podstata proexportního přizpůsobování naší výroby není v kursové politice, ale ve změně výkonnosti ekonomiky

[*] Kursová praxe předních evropských zemí, kde řízení měnové politiky je velmi citlivé, potvrzuje, že devalvační účinky na export jsou vždycky jen nárazové a vždycky také krátkodobé

Stále naléhavěji se u nás nastoluje v souvislosti s narůstajícím deficitem zahraničního obchodu otázka konkurenční schopnosti výroby a jejího vztahu k devizovému kursu. Jsou spory o to, co lze vyžadovat od kursové politiky, jaké jsou její možnosti a hlavně, jak dalece se může v našem devizovém kursu odrážet výkonnostní úroveň výroby a obchodu. Deformace ekonomického myšlení minulých čtyřiceti až padesáti roků vykonala i v této oblasti své a zvlášť silně zasáhla i názory na podstatu měnového kursu a na jeho determinace.

Zejména často se přehlíží nebo nechce vidět, že v ekonomice založené na tržních principech je devizový kurs cenou, že je tržní kategorií ve vztahu k poptávce a nabídce deviz, a že se tedy jeho pohyby řídí obecnými zákonitostmi, jaké platí pro ceny každého zboží, i pro úrok jako cenu kapitálu a dokonce i pro mzdu jako cenu práce. Nelze vytrhovat devizový trh z celkového tržního systému a hledat pro něj jiná pravidla nebo způsoby fungování než pro ostatní trhy. Takový pohled by deformoval pochopení základních cenových vztahů v národním hospodářství a přehlížel by vzájemné cenové propojení všech trhů.

Co jsou základní kursotvorné faktory

Hlavním faktorem devizového trhu je struktura platební bilance, nikoliv pouze - jak se někdy povrchně uvádí - její saldo, neboť celá příjmová i výdajová strana této bilance utváří poptávku a nabídku deviz a je v tržním vztahu k jejich kursu. Jde tedy o vzájemnou denní interakci mezi kursem na straně jedné a jeho nabídkovými a poptávkovými determinanty na straně druhé. Česká národní banka dává ve svém denním kursovém fixingu výraz této tržní situaci, která je oscilací kolem dlouhodobého apreciačního nebo depreciačního kursového trendu. Vážnější otázky, často však spíše spory a diskuse, se soustřeďují k problému, co dlouhodobě determinuje devizový kurs, co je základním kursotvorným faktorem.

Je běžné a snadno pochopitelné dívat se na devizový kurs pohledem přes cenové hladiny. Na tomto přístupu je postavena teorie parity kupní síly, nesporně populární, ale často zjednodušeně vykládaná tak, že poměry cenových hladin determinují vývoj devizového kursu, že kursy jsou určovány zvratným poměrem cenových hladin porovnávaných zemí, a že tedy devizový kurs je především záležitostí obchodní bilance, tedy zbožové části devizového trhu. Uvádějí se zpravidla i slabiny tohoto pohledu, zejména, že lze těžko a spolehlivě určit referenční "koš zboží", jehož ceny se porovnávají, že do vztahu k cizině vstupují i nezbožové vlivy atd. V tom jsou rizika poměřování devizového kursu jen cenovými hladinami. Nelze však přehlížet další, a zřejmě závažnější souvislosti.

Za prvé - jde o vzájemné působení cenových hladin a devizového kursu, nikoliv o jednosměrné působení cenových hladin na kurs. Každý kursový pohyb se promítá bezprostředně do kalkulací dovozců a vývozců, působí přes tyto kalkulace na rozhodování o vývozu nebo dovozu, a tím i na poptávku a nabídku deviz. Jde o vztah, který lze vyjádřit tak, že cenové hladiny a devizový kurs jsou ve vzájemné funkční závislosti. A navíc - nejde jen o sledování samotného vývozu a dovozu zboží, i když taková je statistická praxe, ale o jejich placení, o platební devizové vztahy při vývozu a dovozu, což bývá často vývoj dost odchylný od tradičně sestavované bilance zahraničního obchodu.

Za druhé - rozhodujícím faktorem úrovně zahraničního obchodu, zejména strukturálních trendů ve vývozu a dovozu, není úroveň cenových hladin a jejich pohyby ani úroveň kursu a jeho pohyby, ale rozdíly v cenových relacích mezi zeměmi. I kdyby byla obchodní bilance a vůbec platební bilance v rovnováze a devizový kurs - jako cena devizového trhu - by odpovídal této rovnováze nebo odpovídal i paritě kupní síly, docházelo by a běžně dochází i k mezinárodnímu obchodu proto, že vnitřní cenové relace, tedy poměr cen mezi komoditami a službami je jiný než v cizině. Tento "tok zboží a služeb" má podnět právě v různých cenových relacích u obchodujících zemí; dováží se to, co je v cizině levnější než u nás a naopak.

Rozdíly v cenových relacích, jejich změny a "vlnění" je permanentní stimulací zahraničního obchodu, který vede k jejich vyrovnávání. Jde ostatně o jasnější a přesnější vyjádření proslulého Ricardova poznatku o komparativních nákladech v různých zemích, tedy poznatku o tom, že každá země se snaží zaměřit se na výrobu a vývoz toho zboží, u kterého jsou výrobní náklady nižší, snaží se tedy využít svých komparativních výhod. Proto vyvážíme dřevo a dovážíme elektroniku, proto Švýcarsko dováží elektřinu a vyváží elektroniku. Spatřovat těžiště deficitu naší obchodní bilance převážně v cenových hladinách a v devizovém kursu znamená přehlížet rozhodující nákladové faktory mezinárodního obchodu. Zásadní a dlouhodobé řešení je v cenových relacích a v jejich determinaci nákladovostí výroby, výkonnosti ekonomiky, a tedy mírou její soutěživosti. Je to tedy jiná poloha uvažování než jen kursová, resp. měnová politika.

Za třetí - na devizový kurs nepůsobí jen obchodní část platební bilance. Předmětem tohoto trhu je i kapitálová část platební bilance, tedy poptávka a nabídka deviz jako kapitálu, a to nejen úvěrového, ale i jako portfoliových investic a přímých investic. V naší platební bilanci za rok 1995 představovaly kapitálové pohyby 18 procent. I když se tyto pohyby projevují posléze v pohybech zboží, je to souvislost zprostředkovaná, často velmi složitá, s různými časovými odstupy, ale i se zpětným působením pohybu zboží na pohyb kapitálů. Jde o "nezbožovou" komoditu, a proto se její pohyby tak pečlivě a úzkostlivě sledují. V každé zemi je tedy i vztah mezi devizovým kursem a kapitálem, a to opět vzájemný funkční vztah. Proto v žádné zemi se tržní devizový kurs nerovná a ani nemůže rovnat kursu propočtenému pouze na bázi parity kupní síly, a to i při respektování uvedených výhrad ke spolehlivosti takových propočtů. Mezi vývojem cenových hladin zboží a kapitálů na straně jedné a vývojem devizového kursu na straně druhé je vzájemná funkční závislost, ne pouze konstatovaná souvislost. Kurs přitom dlouhodobě tenduje k paritě kupní síly, protože i kapitálové pohyby vyúsťují koneckonců v pohyby zboží a služeb.

Dochází tak k odchylce mezi tržním kursem a poměrem cenových hladin, která se vylaďuje tzv. koeficientem ERDI - exchange rate deviation index. Stává se jedním z předních moderních indikátorů kursového vývoje a kursové politiky. Jeho míra je dána hlavně vahou kapitálových faktorů devizového trhu, ale často i záměrnou kursovou politikou centrální banky nebo vlády. A právě to je náš případ.

Proč se projevují devalvační zájmy

Když byl v roce 1990 třemi rychlými devalvačními kroky nastartován transformační proces, byl kurs koruny záměrně podhodnocen. Mělo se tak ulehčit exportním oborům - zlevnit odbyt do zahraničí dosažením vyšších devizových příjmů do doby, než se přizpůsobí strukturou výroby a hlavně výrobními náklady tvrdým podmínkám zahraničních trhů. Kursovou politikou se měla usnadnit cesta k nápravě strukturálních a cenových deformací, které se u nás začaly prosazovat už od roku 1939 a které kulminovaly v 50. a 70. letech. Podhodnocená koruna však vytvořila takové "pohodlí" pro exportní obory, že oslabila cizí konkurenční tlak a umožňuje přežít podnikům, které by svou výrobou a svou nákladovostí už dávno neobstály na zahraničních trzích.

Během pěti roků se ERDI v důsledku vyšší míry inflace u nás než v západních zemích a při zhruba stejném tržním, nominálním kursu koruny snižuje, takže koruna se reálně zhodnocuje, přibližuje se poměru cenových hladin. Jinými slovy: Cizina u nás už nenakupuje tak lacino jako před pěti lety a pro naše vývozce je získání deviz nákladnější. Proto je z této strany zájem na devalvaci (tabulka 1).

V současné době je měnový kurs naší koruny určován složením německé marky a amerického dolaru tak, že

1 Kč = 0,036121 DEM + + 0,012305 USD

což jsou zhruba dvě třetiny marky a jedna třetina dolaru; převod kursu na jednu měnu (například na německou marku) se provádí běžně podle vzájemného kursu těchto měn na světovém devizovém trhu. Tímto způsobem je určena tzv. centrální parita kursu koruny (což je sice nepřesné vyjádření, protože nejde o paritu dvou nebo více veličin, ale o základ kursu, který je vodítkem pro běžnou kursovou politiku ČNB; např. ke konci října to bylo 17,50 Kč za jednu DEM), od které se denní oficiální (nominální) devizový kurs odchyluje podle tržního vývoje, přičemž od konce února 1996 je možná fluktuační odchylka v toleranci I 7,5 procenta. Centrální parita, tedy výchozí podíl marky a dolaru k české koruně, je stále stejná, takže diskuse a případné spory o devalvaci nebo revalvaci koruny se týkají hlavně úvah o změně této centrální parity, nikoliv otázek o apreciačním nebo depreciačním pohybu kursu koruny.

Příčina deficitu obchodní bilance

V každé zemi narůstající deficit obchodní bilance vyvolává devalvační tlak. Jsou však zásadní rozdíly mezi zeměmi v citlivosti vývozu a dovozu na kursové změny, protože

záleží na tom, při jakém podhodnocení vlastní měny, tedy při jakém ERDI přichází v úvahu devalvační krok. Je například rozdíl mezi Českou republikou, kde ERDI k německé marce je nyní vyjádřeno koeficientem zhruba kolem 3,0, a Portugalskem, kde je vyjádřeno koeficientem pouze 1,2. Každý devalvační postup zvyšuje ERDI, takže v našem případě by takové řešení likvidovalo reálné zhodnocení koruny, k němuž došlo v průběhu posledních pěti roků. Praxe tržně i peněžně vyspělých zemí ukazuje, že k devalvačnímu postupu je ekonomika zralá tehdy, když ERDI se přibližuje koeficientu 1,3 až 1,5, a kdy se tedy nominální devizový kurs blíží celkové i strukturální rovnováze na devizovém trhu, takže setrvávání na dosavadním kursu by působilo nežádoucím směrem na vývoj platební bilance;

záleží na tom, jaká je příčina narůstajícího deficitu obchodní bilance a jak by byl tento deficit řešitelný devalvačním krokem. Analýzy ukazují, že náš deficit obchodní bilance je vyvoláván jednak narůstající investiční poptávkou po dovozu a jednak - což považuji za hlavní - nízkou výkonností české ekonomiky ve srovnání s cizinou. K úrokovému diferenciálu, který láká cizí kapitál, a k podhodnocenému kursu koruny, který je tak příznivý pro zahraniční investice, přistupuje mnohem závažnější výkonnostní diferenciál.

Rozdíly ve výkonnosti našich podniků oproti zahraničním podnikům, s kterými se střetává výroba jednak v exportní a jednak v importní konkurenci, jsou rozhodujícím vlivem, který působí na vývozní a dovozní trendy. Jde o vliv, který je pro českou ekonomiku stále ještě nepříznivý a pro jehož posuzování nestačí příliš obecné pohledy přes vývoj produktivity práce. Zájem o vstup do Evropské unie nastavuje náročnější laťku kritériím výkonnosti. Sleduje se hlavně stupeň zhodnocování materiálových vstupů do výroby, tedy podíl přidané hodnoty, posuzuje se zejména tzv. transformační efekt - rozdíl mezi hodnotou dovážených surovin a hodnotou vývozu hotových výrobků v propočtu na obyvatele. Jeho nízký stupeň je hlavní příčinou deficitu naší obchodní bilance (tabulka 2).

Devalvace by nic neřešila

Míra soutěživosti české průmyslové a zemědělské výroby ve vztahu k vývozu a dovozu není tedy principiálně dána situací v uspořádání vnitřních peněžních poměrů, jako například v nastavení kursu koruny, ale ve struktuře a v nákladovosti výroby, jak se promítají do nákladových a cenových relací. Vývozní a dovozní konkurenci nelze dlouhodobě vyrovnávat nebo paralyzovat úpravami kursu. Byla by to opatření pouze krátkodobá, týkající se úprav v "peněžním závoji" nad reálnou ekonomikou, a která by nemohla zvrátit tendence v reálném základu ekonomiky.

Struktura českého vývozu je ostatně málo citlivá na kursové změny. Podle hrubých propočtů by například jednoprocentní devalvace koruny působila na zvýšení exportu jen o 0,3 procenta, tedy bez zásadního vlivu na stávající a narůstající problém deficitu obchodní bilance. Teprve takovou úroveň nominálního kursu, při které se stabilizuje určitá míra ERDI a nemá tendenci k jeho dalšímu růstu nebo poklesu, lze považovat v tržním pohledu za kurs rovnovážný a za výraz stávající soutěživosti země. Její zvýšení je tedy závislé od vývoje těch hospodářských veličin, které dlouhodobě determinují kurs a jejichž základem je výkonnost ekonomiky, jak se odráží v nákladových a cenových relacích. Nejde přitom o vyšší soutěživost, tedy o vyšší konkurenční schopnost jen v exportu, ale i o stejně závažnou soutěživost i v dovozu. Zarážející je pokles dovozní soutěživosti zejména v tradiční české výrobě.

Nelze proto posuzovat otázku možného nebo třeba očekávaného dlouhodobého trendu k devalvaci koruny izolovaně od dosavadních výkonnostních souvislostí a od dosavadního vztahu nominálního kursu k jeho reálnému základu. Kursová praxe předních evropských zemí, kde řízení měnové politiky je velmi citlivé, ostatně potvrzuje, že devalvační účinky na export jsou vždycky jen nárazové, krátkodobé a že vývoj měnového kursu, má-li být kurs reálný a tržně rovnovážný, má jiné základní determinující faktory než pouze měnovou politiku centrální banky. Pokud se provádějí devalvační opatření jako stimul pro zbožové a kapitálové pohyby, a nikoliv jako zásadní měnové opatření, přistupuje se k nim zpravidla jen tehdy, když se měnový kurs začíná odchylovat od stabilizovaného vztahu k paritě kupní síly. Neprovádějí se - jako nástroj proexportní stimulace - v situacích, kdy měnový kurs je stále ještě podhodnocen téměř trojnásobkem, jak je tomu v našem případě.

Podstata proexportního nebo antiimportního přizpůsobování naší výroby tedy nespočívá v kursové politice, ale ve změně výkonnostního reálného základu ekonomiky. Kursová politika by rozhodně neměla oslabovat nebo dokonce "smazávat" systémovou náročnost na výkony výroby a obchodu. Každý devalvační krok by byl navíc také provázen inflačním tlakem na zdražování dovozu. Vrátil by kursové a vůbec měnové poměry zpět do počátku transformačního procesu před pěti lety.

FRANTIŠEK VENCOVSKÝ, katedra měnové teorie a politiky VŠE Praha