"Nerad někde leštím kliky"

ROZHOVOR
Básník a spisovatel Miroslav Hule:

"Nerad někde leštím kliky"

Občas se o něm s nadsázkou říká, že je novodobým "zapadlým" vlastencem. Bydlí na jihočeské vsi, v Třeboni má nakladatelský dům, letos vydal sbírku milostné poezie Namlouvání a knihu Říkali mu Vydra z doby svého dospívání. Právě jeho "venkovanství" je asi důvodem, proč ho pražská kritika přehlíží. Neláme nad tím hůl, i když říká, že ho to mrzí. I to je básník a spisovatel Miroslav Hule, s nímž jsme si krátce před Vánocemipovídali nejenom o psaní knih.

Co právě děláte?

Vzpamatovávám se. Vrátil jsem se z Egypta a nějak mě tahle země paradoxů vzala. Přemýšlím, proč se už tehdy obyčejní smrtelníci, i když v hierarchii "nejvyšší", chtěli podobat Bohu, proč to dávali tak okázale najevo. Proč existovaly monstrózní projekty, jako stavba pyramid nebo mauzoleí, na kterých byla závislá celá ekonomika, a proč tam, v zemi, kde existovala vysoká kultura, dodnes někteří lidé žijí v obrovské bídě.

Proč vás to tolik fascinuje?

Jako Středoevropan nechápu tu motivaci. Když jsem prolézal hrobky a viděl pak kameníky, kteří den co den, vlastně celý život tesají do alabastru stále stejné věci a stejné sošky a přitom doslova žijí na hnoji, tak si nemůžete nevšimnout, že se tady zastavil čas. Nechci říct, že v době před pěti tisíci lety, ale hodně dávno. Něco jsem o tom před cestou četl, ale vidět to in natura je pro mne, pro mou útlou duši, nepochopitelné.

Čím to?

Asi spojitostí času. Lidé, kteří tesali do kamene to nádherné mystérium, byli ze stejného národa, který hrobky vykrádal, ze stejného národa, jehož život je na těch monumentech závislý dodnes. Přitom ale nejde jenom o Egypt. Když jsem chodil vloni v létě s batohem po Zakarpatské Ukrajině, tak jsem byl ve stejném úžasu. Tam jsem možná objevil princip jejich štěstí. Tyhle přírodní národy říkají: "Zaplaťpánbůh, že žiji, že svítí slunce, že seno schne a dobytek bude mít co žrát. Večer budu doma, kde mám ženu, která je zdravá a dala mi tři děti." To je štěstí, kterým vůbec nepohrdám, které se mi nezdá jednoduché, povrchní, primitivní. Oni opravdu víc nepotřebují. Když jsme k nim přišli a říkali, jestli si tam někde můžeme lehnout a přenocovat, mávli rukou a pravili: "Všicko je aj vaše, Bog nám to dal." Měl jsem smůlu i štěstí, že jsem z Ukrajiny odjel do San Marina, kde si lidé naopak překáželi a navzájem by se kvůli tomu i zapíchli. Přitom z výkladů a z kapes teklo zlato, které nešlo přehlédnout.

Co člověka pak napadne, když se vrátí domů?

Musím se přiznat, že každý takový návrat prožívám jako trauma, protože při setkáních s jinými světy a civilizacemi si uvědomím, jak je náš život pomíjivý. Jak přešlapujeme na místě utopeni v české politické malosti. Svět přitom hledá novu vizi pro příští tisíciletí, aniž by pochopil svoji minulost.

Jakou vizi myslíte a jaká je pak ta vaše, osobní, intimní?

Je prostá: Konat dobro. Jako nicka v moři lidstva se o to budu pokoušet s ještě větším úsilím než dosud.

Má se člověk osudem lidstva trápit?

Nechci nikomu nic doporučovat, ale já se tím trápím. Skutečně jsem z toho nějak rozervaný, frustrovaný. Přitom vím, že na velkou politiku stejně nebudu mít žádný vliv, ale nechci dělat gesta a říkat, tak si to tam nahoře dělejte, jak chcete.

Má ta vaše rozervanost vliv na okolí, nebo si ji nosíte jen v sobě?

Určitě nemá, pokud nechci své okolí záměrně strhnout ke spoluúčasti. Což se asi v nejbližších dnech stane, neboť cítím, že se lidé, nejen v duchu, politikou zase zaobírají. A to je dobře.

Proč jste nevstoupil do politiky?

Ale já jsem vstoupil. A dokonce jsem v ní i dlouho živil své politické ambice. Listopad 1989 jsem prožil v Praze, v Realistickém divadle, na balkónech Melantrichu, u výslechů na policii. V Třeboni jsem byl prvním mluvčím Občanského fóra. Za fórum jsem v jižních Čechách kandidoval i do Sněmovny lidu. Sice jsem byl na kandidátce až šestý, ale po druhém skrutiniu jsem měl být zvolen. Jenomže ve stranických sekretariátech se rozhodlo, že do Parlamentu půjde někdo z osmého místa. Nevím jestli to bylo košer, ale překousl jsem to a stále po politické kariéře pošilhával. I když víc jsem se už věnoval knížkám, protože tehdy jsem se stal ředitelem obnoveného nakladatelství Růže a zůstal v Českých Budějovicích. Kamarádi mi tehdy říkali, potřebujeme tě tady (dnes vidím, jak to znělo soudružsky), a tak jsem se nikam nehnal.

Mrzí vás, že jste v politice neuspěl, že jste se v ní neprosadil?

Když jsem dělal testy na ředitele Růže, tak dáma, co je vyhodnocovala, říkala - vy máte manažerské předpoklady, ale jsou do jisté míry problematické, ale máte mimořádný talent pro politiku. Tehdy jsem jí uvěřil, ale dnes si myslím, že ten talent pro politiku nemám, protože jsem do politiky chtěl přinést především rozměr vlastní sebereflexe. Jednak členů a jednak celé strany. A také, aby strana přitáhla výrazné individuality, kterým dá šanci. Dnes vím, že to byl požadavek idealistický, až romantický. O tom politika není. V tom jsem byl nemehlo. Dokonce jsem dal dohromady takové desatero, kde třeba stálo, že musíš dostat schopné nahoru, všemožně jim pomáhat, aby se prosadili. V praxi je to pošetilé. Schémata jsou zcela obrácená. Tam platí: Ostatní na mě dělejte, protože já jsem ta hvězda! To je také jeden z důvodů, proč je u nás politika tak špatná. Strany jsou zapouzdřené!

Byla to z nouze ctnost, že jste se dal na podnikání?

Nebyla, protože já jsem podnikal zároveň s politikou. Když se Růže likvidovala, tak jsem si v Třeboni založil vlastní nakladatelství Carpio a dělal to, co jsem nemohl v Budějovicích, kde jsem také chtěl vybudovat dům knižní kultury. To se v Třeboni podařilo. Mám tu nakladatelství, antikvariát, dětské oddělení, prodejnu knih a zvukových nosičů, loutek, dřevených hraček, je tu i galerie. Uvádíme nové knihy, spisovatelé sem jezdí na autogramiády a besedy, členové PEN klubu nebo Obce spisovatelů na jednání. Tohle, ve větším měřítku, jsem chtěl dokázat v Budějovicích, kde je navíc zázemí Jihočeské univerzity.

Proč to nevyšlo?

To je na dlouhé povídání. Za všechno mluví to, že Budějovice dodnes nemají svůj literární život - ani nakladatelský, ani spolkový.

Občas se o vás mluví jako o novodobém zapadlém vlastenci. Připadáte si tak?

I když je to samozřejmě nadsázka, v Třeboni ne, protože město je průsečíkem mnoha zajímavých návštěv, ale vzhledem k Praze jednoznačně ano. Pro Prahu jsem skutečně asi kuriozitou, tím zapadlým vlastencem. Prosadit se v kulturních rubrikách velkých listů nebo v některých institucích je skoro nemožné. Dost mě to mrzí, protože třeba povídkové knihy Pytlácké a lovecké příběhy jsem vloni prodal šest tisíc kusů. To je dnes náklad jako hrom, ale nikoho to nezajímá. Soudím alespoň podle toho, že žádná recenze nevyšla, žádné ohlasy v tisku jsem nezaznamenal.

Vy o to stojíte?

Samozřejmě. Aby to vzal do ruky dobrý kritik a zařadil do nějakého typu literatury, zhodnotil, zkritizoval. To každý autor očekává. Ani na českém venkově se přece nežije v literárním vzduchoprázdnu, byť to tak mnohdy vypadá. Ale souvisí to nejen s celkovým úpadkem literárního, ale i společenského vědomí. Zrovna teď jsem vyprovázel svou zatím poslední knížku Říkali mu Vydra a osmělil jsem se k nákladu pěti tisíc výtisků. To není málo. Počátkem roku jsem vydal básnickou sbírku Namlouvání v nákladu 2500 kusů a polovina už se prodala. Ani to mi nepřipadá běžné. Naopak to v dnešní době považuji za velký úspěch. Ale v odborných kruzích ticho po pěšině. O tom, že v Carpiu vyšla i ceněná česko-německo-anglická publikace o životě Emy Destinnové v jižních Čechách, nemluvě. Nebýt toho, že ji křtil na začátku Pražského jara sir Charles Mackeras, zůstali bychom nadále anonymní venkované. Ale možná, že vše vidím příliš sebestředně.

Čím to?

Už jsme o tom mluvili. Praha je daleko a nerad někde leštím kliky. Sice vytrvale žádám o granty na knihy, nejsem vyvolený, spíše vyvalený.

K čemu máte jako autor blíž? K přírodě, rybám, příběhům, nebo k poezii?

Všechny moje knížky jsou o lidech. V těch o rybách jsou ryby jen záminkou. Každá knížka musí být zábava, musí mít napětí, aby ji čtenář vůbec vzal do ruky a otevřel. Ale lidé jsou hlavní. Jejich pocity, jejich trápení, jejich životy.

Dobře, ale neutíkejte od otázky...

Obecně považuji za vrchol slovesné tvorby poezii. Vím, že chci napsat další knihu poezie. Už v podstatě za pochodu vzniká. V próze myslím na další příroďácké knížky. Leč na vrcholu mého prozaického snažení bude snad kniha, kde se chci vyrovnat s určitou těžkou epizodou z mého života. Doufám, že ji napíšu tak, aby byla přenosná na podobně "trpící" lidi, aby se s ní identifikovali, aby jim snad i pomohla. Ale mnohdy rozhoduje i náhoda. Třeba Namlouvání vznikalo dost zajímavě. Přišly za mnou dvě ženy a říkaly: "Mistře, my nemáme žádnou vaši knihu básniček, měl byste nějakou vydat." A začaly si některé verše kopírovat z předchozích sbírek. Po dvou letech jsme se sešli a jedna z nich se ptala, co by vydání stálo. Já byl dost při zdi a povídám, že když to bude takový sešitek, tak tolik a tolik. A ona, že tohle ne, prý co by stála pěkná knížka, která by udělala lidem radost. Tak jsem vyřkl sumu a ona povídá, to bychom asi sehnaly. Tak jsem se dostal k Namlouvání, které je sličně vydané a přece levné.

Říkali mu Vydra je knížka z přelomu 50. a 60. let, tedy doby dost absurdní. Čím vás přitáhla?

To je doba mého dospívání. Celý život ji nosím v sobě. Kdybyste se mě zeptal na první lásky, nevzpomněl bych si tolik, jako na klukoviny, které jsme v těch čtrnácti, patnácti letech dělali. Když jsem ji psal, měl jsem pomalu každý den, každý dialog před očima. Proto jsem ji také "vydýchal" za extrémně krátkou dobu.

O čem je?

O výrostkovi Vencovi, který nikdy nepoznal, co je to domov. Je odkázaný na své vlastní síly a stává se dětským psancem, který se musí živit pytlačením všeho druhu. Vydra je jeho přezdívka, kterou získal díky vynalézavosti a loveckému mistrovství. Je to neskromné, ale myslím si, že to je jedna z mých nejlepších věcí. Rád bych, aby na ní navázaly ještě dva díly, které zachytí příběh Vydry, který je do značné míry skutečný, i v 60. letech, kdy je uvězněn. Tam se chci vyrovnat i se společenským traumatem posledních padesáti let.

Budete to pak ale ještě vy?

Zdánlivě to vypadá na těžké téma, jenže těch mají lidi už dost. Snad to bude kniha napínavá i čtivá, protože jeden z mých skutečných hrdinů, nějaký Slepička, byl pytlák každým kouskem těla. Strašně toužil jít do Kanady lovit bobry a medvědy. Dvakrát chtěl proto z republiky utéct, dvakrát ho chytli na hranicích v drátech, až skončil mezi politickými vězni v uranových dolech. Odkud mimochodem utekl. Už teď to vidím jako filmovou povídku, neboť v jeho životním příběhu bylo opravdu něco strhujícího.

Čím to je, že se vám daří dávat lidi dohromady, lákat je ke knížkám?

Mám dojem, že se vrací potřeba kulturnosti. Politika je vyčichlá, tváře v ní jsou stejné, fungují stále tatáž schémata a vypouštěné balónky jsou prázdné. Nevím, jestli to je národní mentalita, ale mám pocit, že Češi v sobě mají přesto potřebu vnitřní seberealizace. Z nudné politiky se unaví a hledají něco věrohodného, opravdového. A když média nabízejí zábavu, která je čím dál tím stupidnější, vracejí se ke knížkám a začínají zase hodně číst. Proto také narůstají počty výpůjček v knihovnách. Z nákupu knih se ale bohužel stala exkluzivita, protože jsou drahé. Vím to dobře. Z krámu i z návštěv Prahy. Když přijedu do rady Obce spisovatelů nebo do PEN klubu, bavíme se v podstatě jen o penězích. Skrze ně se kultura strašně těžko dobývá, a proto se i těžko dostává k lidem. Zvláště u knížek to je patrné. Do knihkupectví k nám chodí hodně lidí a hodně si jich také povzdechne: "Ježíš, to je krásná knížka, ale my na ni nemáme." To je notoricky známá věc, že ti, co jsou bohatí, tak nečtou, a ti, co by chtěli číst, nemají peníze.

Jaký jste vlastně podnikatel?

To musí posuzovat jiní. Hlavně banka, která mi půjčuje bez problémů už osm let. Samozřejmě také mí obchodní partneři i zákazníci a čtenáři námi vydaných knih. Nezapomeňte, že jsem sice básník, ale také stavební inženýr, který by měl umět počítat. Navíc jsem prošel průpravou v komunální politice - dokonce jako starosta obce.

Toužíte po bohatství, majetku?

Samozřejmě. Ale jeho výše je velmi relativní. Úplně by mi stačilo, abychom byli já i moje početná rodina tak zajištěni, abych mohl psát a nemusel se honit. Zatím to stíhám, ale chtěl bych psát mnohem víc - hlavně pro děti - básničky a pohádky. Víte, kolik jsem jich už svým dětem navyprávěl? Ale zapomněl a nenapsal.

Z čeho máte největší radost?

Ze živorodých dětí, že se mají k světu a že se s nimi na tom přiživím. To mi strašně pomáhá, zahání deprese, kterým se v podnikání člověk nevyhne, protože ani nakladatelování není prosto pohledávek a závazků. Spousta lidí neplatí, musíte to hlídat, jezdit za nimi, telefonovat, honit je. Hrůza. Tak si dělám radost alespoň psaním. Od té doby, co jsem nechal politiky, od prosince 1997, jsem už napsal tři knížky.

Kde máte nejlepší kamarády?

Mezi rybáři. Mám totiž rád jejich zkazky, žertovnou záludnost. Chodím s nimi do hospody, naslouchám jejich příběhům, opíjím se s nimi. Proto jsem také šel až tak daleko, že s nimi druhým rokem vždycky na podzim lovím. Za mzdu nebo raději za ryby. Chodím v bahně, tahám nevod, dávám keserem, třídím ryby, dělám prostě to, co je třeba. A jsem šťastný. Stejně jako když v zimě vyjdu večer z hospody na třeboňské náměstí a v čerstvém sněhu vidím vydří stopy.

Máte pocit venkovana?

Mám a považuji to za svoji obrovskou výhodu. Nejsem sužován nějakými mindráky, malomyslností, že jsem jako buran, který by měl mít ostych před velkým světem. Přitom zpočátku, hlavně v době, kdy jsem do Prahy přišel studovat, jsem z toho byl dost nalomený. Lidé se mi zdáli skvělí, úspěšní. Toho nemohu dosáhnout, říkal jsem si. Dnes považuji život na vsi za přednost. Kolem mne jsou lidé, kteří se netváří jako mistři, řeknou natvrdo věci, které by se možná ve městě neslušelo říkat. Právě to venkovanství na mě možná přátelé v Praze mají rádi. Kdybych žil trvale v Praze, tamní salóny by mě asi zničily.

Jak trávíte poslední den v roce?

V přírodě a mezi přáteli, hlavně s baštýři. Spolu s dětmi chodíme mezi rybníky. Někde si uděláme ohníček, opečeme buřty, zajdeme do hospody a večer si pro sebe, někde na baště, třeba jen tak hrajeme pantomimu, říkáme básničky, pozpěvujeme, a když přijde půlnoc, tak venku odpalujeme rachejtle, debatujeme, popíjíme a je nám krásně.

Pak zase začnou všední dny...

Když jste v lůně přírody, tak té všednosti je mnohem méně. Pro mne je příroda pořád slavnostní, nová, i když v ní žiji v podstatě stále. Pro mne čas strávený v lese nebo kolem rybníků je jako čas strávený někde v galerii nebo divadle.

Vidíte v roce 2000 něco magického?

Asi vás zklamu, ale vůbec nic. Podle mě to zase bude ukázka toho, jak se z oslav konce milénia udělá dobrý kšeft. My to už prostě asi jinak neumíme.

Vaše předsevzetí?

Dal jsem si ho už na podzim. Musím dopsat a vydat druhý díl Vydry. Tuším, že to bude hodně těžké.

Připravil Zdeněk Zuntych
Miroslav Hule (1946) - básník, spisovatel, nakladatel a knihkupec, absolvent stavební fakulty ČVUT. Postupně pracoval ve Státním rybářství Třeboň, na Správě CHKO Třeboňsko, byl ředitelem nakladatelství Růže. Od roku 1991 majitel nakladatelství Carpio. Publikovat začal v polovině 70. let, kdy se spoluautorsky podílel na sbírkách poezie Pozvání do krajiny (1975) a Rosný bod (1976). Samostatně vydal knihy básní Ryby v síti noci (1979), Líbaný mariáš (1983), S básníkem tančit se zapovídá (1985), Přítulná svízel (1986), Namlouvání (1999). Je také autorem povídkových knih O štěstí rybářském (1984), O štěstí rybářském a pytláckém (1992), Pytlácké a lovecké příběhy (1998) a novely Říkali mu Vydra (1999). Působí v radě Obce spisovatelů a českého centra PEN klubu. Žije v Lužnici u Třeboně.