Letošní sinusoidy nejlepší české judistky Michaely Vernerové
Slabé nepodceňuje, silných se nebojí
Na letošní rok judistka Michaela Vernerová určitě nikdy nezapomene. Prožila v něm velkou radost i obrovské zklamání a bolest, našla cestu na stupně vítězů, ale nechyběly ani pády až do hlubokého suterénu.
"Hned v prvních hodinách roku se ozvalo jakési divné znamení," vzpomíná dnes Michaela. "Po láskyplném novoročním přípitku mě přepadly vysoké teploty, týden jsem byla v zajetí antibiotik a připravený tréninkový deník tak zůstal prázdný. Ještě v lednu jsem však odjela na tréninkový kemp do Japonska, kde se mi na výborně obsazeném turnaji podařilo vybojovat třetí místo. Na začátek sezóny to byl dobrý počin a navíc jsem měla možnost využít výborné podmínky ke kvalitní přípravě. Byla jsem nadmíru spokojená."
Pouhý týden po návratu z Japonska odjela Vernerová na turnaj do Paříže, kde byla vyřazena hned v prvním kole. A v březnu si na Hungaria cupu v úvodním zápase zlomila nos, musela ze soutěže odstoupit a až do mistrovství Evropy se žádného turnaje už nemohla zúčastnit. "V Paříži se přihlásila únava, chyběla mi delší aklimatizace. Po zranění v Maďarsku jsem byla moc zklamaná," ohlíží se za dvěma nevydařenými jarními mítinky.
Na květnovém ME v Bratislavě chtěla Michaela skončit do sedmého místa, takže konečná třetí příčka v kategorii do 57 kg ji moc potěšila: "Na šampionát jsem odjížděla se smíšenými pocity. Měla jsem sice za sebou poctivý trénink, ale po předchozím zranění mně chyběly soutěžní zápasy na žíněnce. Podařilo se mi dosáhnout maxima svých možností, na víc už jsem neměla. Bronzová medaile mně přinesla velkou radost."
Cestu na Letní světovou univerziádu na Mallorku dlouho zvažovala, obávala se narušení přípravy na světový šampionát, ale nakonec se do Španělska vydala, čehož nelituje: "Ačkoliv jsem se na turnaj speciálně nepřipravovala, tak jsem podle zkušenostmi získaného receptu "slabé nepodceňovat a silných se nebát" hladce postoupila až do finále, kde mě ve vyrovnaném zápase porazila Kubánka Gonzalezová. Stříbrná medaile mě před mistrovstvím světa velice povzbudila."
Týden po návratu z olympiády zažila Vernerová krutý šok. Neoficiálně jí bylo oznámeno, že z ME v Bratislavě má pozitivní dopingový nález! A tato informace byla 6. srpna Evropskou unií juda potvrzena. Pohoda se rázem změnila v obrovské trauma, které si dnes Michaela nerada připomíná: "Tíživý stres trval nesnesitelně dlouho, plných šest týdnů. A to v době, kdy měla začít moje závěrečná příprava na MS, které bylo zároveň kvalifikací na OH. Ztrácela jsem chuť trénovat, při pohledu na kimono jsem brečela. Nepřála bych to nikomu, bylo mi moc smutno..."
Do 10. září se čekalo na konečný verdikt řídícího výboru Evropské unie - a Vernerová v tomto období obrovského napětí se snažila trénovat: "Zpočátku jsem se nechtěla smířit s žádným trestem. Třeba i jen napomenutí pro mne znamenalo, že mě někdo odsoudí a budu pykat za to, co jsem neudělala. Po úvodních hysterických záchvatech jsem si však začala uvědomovat, že sportovec si za svoje tělo ručí sám, a proto i konečná odpovědnost zůstala pouze na mně. Měla jsem se přesvědčit, jaké léky mně lékař předepsal a které látky obsahují. To jsem neudělala, a proto jsem se i duševně připravovala na to, že musím přijmout jakýkoliv verdikt. Pokud jde o přípravu na MS, tak chyběla radost a určitě ani kvalita tréninků nebyla na odpovídající úrovni. Převládalo napětí a nervozita."
Verdikt řídícího výboru Evropské unie zněl: Přísné napomenutí. Vernerovou zastihlo toto rozhodnutí na soustředění v Německu. Spadl jí kámen ze srdce: "Byla to pro mne úžasná povzbuzující injekce, ten den bych na žíněnce porazila kohokoliv. Navíc jsem byla ráda, že můj přestupek byl kvalifikován jako chyba lékaře. Medaile mi zůstala, do života se mi vrátilo štěstí."
Na světový šampionát do anglického Birminghamu odjížděla Michaela s cílem zajistit si letenku na OH 2000, což znamenalo postoupit do čtvrtfinále. A naše judistka dokázala ještě víc, bronzovou medailí potvrdila svoji špičkovou výkonnost a dala jasnou odpověď všem, kteří nad jejím třetím místem na ME začali pochybovat. Ráda na MS vzpomíná: "Pominula deprese, nechyběla mi potřebná dávka spokojenosti, zápasila jsem v pohodě. O postup do finále jsem prohrála, stejně jako na Mallorce, opět s Gonzálezovou, která měla výbornou formu. Utkání o bronz s Gusejevovou z Ázerbájdžánu mělo dlouho vyrovnaný průběh, ale sedm vteřin před koncem jsem rozhodla o svém velice cenném vítězství. Byla jsem doslova nadšená."
Po návratu domů letošní sinusoidy Michaely Vernerové dosáhly vrcholu. Slzy radosti z úspěchu na MS se mísily se slzami smutku z nečekaného úmrtí babičky. Koncem listopadu se pak Michaela se svým trenérem Radoslavem Kvačkem vydala na tréninkový kemp do Austrálie, aby mj. "ochutnala" prostředí blížící se olympiády. Michaela už také o ní začíná přemýšlet: "Je to jedinečná možnost dokázat, že patřím mezi nejlepší na světě. Na rozdíl od OH v Atlantě, kde pro mě byla úspěchem už samotná účast, bych teď měla potvrdit, že letošní medaile jsem nezískala náhodou."
Jaroslav Pešta