Pod stromeček aneb Sváteční výpisky z knižních novinek...
Česká knižnice vydávaná Nakladatelstvím Lidové noviny je projekt vskutku velkolepý. Postupně by měl obsáhnout dvě stovky svazků nejvýznamnějších děl domácí klasické literatury - od středověku po dvacáté století. Jednotlivé svazky jsou připravovány pod pečlivým dohledem odborníků, obsahují zasvěcený komentář.
V knižnici vychází šest svazků ročně: První trojice na jaře, druhá ke konci roku. V druhé letošní trojici najdeme svazky objevné již na první pohled.
Především to je hutná kniha Básnického díla Adama Michny z Otradovic (asi 1600 - asi 1676), které doposud bylo v širší podobě známo především historikům, literárním vědcům a filologům. Svazek (editovaný Mirkem Čejkou) obsahuje celou Michnovu básnickou tvorbu, sbírky česká mariánská muzika, radostná i žalostná (1647), Loutna česká (1653) a Svatoroční muzika (1661). Adam Michna, potomek starobylé vladycké rodiny, jindřichohradecký varhaník a učitel zpěvu a hudby na jezuitské koleji, patří k našim nejvýraznějším barokním básníkům. Jeho idylické skladby dosáhly ve své době značného ohlasu a některé z nich dokonce zlidověly, jako například vánoční píseň Chtíc, aby spal.
Další svazek (připravený Daliborem Turečkem, Martinou Sendlerovou a Jiřím Kudrnáčem) zahrnul čtyři dramata s pohádkovými náměty z přelomu 19. a 20. století. Jejich autory - Julia Zeyera (Radúz a Mahulena), Jaroslava Kvapila (Princezna Pampeliška), Aloise Jiráska (Lucerna) a Jiřího Karáska ze Lvovic (Sen o říši Krásy) - přilákal zejména poetický námět, fantastičnost, polarita mezi dobrem a zlem, možnost jinotajného vyústění.
Nové vydání Babičky Boženy Němcové, pravděpodobně jedno z posledních v našem století, se vrací k pramenům. Výběrem verze textu i komentářem rekonstruuje proces tvorby a okolnosti vzniku. Editoři (Robert Adama Jaroslava Janáčková) se vrátili k textu prvního vydání, které je bezprostřednější a spontánnější. Odtud pochází i další ukázka:
V létě, když bývalo velmi horko, svlékla babička děti do košilky a vedla je do struhy koupat; to muselo být ale vody jen po kolínka, sice měla strach, aby se jí neutopily. Anebo sedla s nimi na lávku, která ve vodě k máchání prádla přidělána byla, a dovolila jim nožky koupat a zahrávat si s rybkami, které se co střely ve vodě míhaly. Nad vodou klenuly se temnolisté olše; děti rády trhaly proutky, házely je do vody, dívajíce se za nimi, jak je voda dál a dále unáší.
"Musíte hodit proutek hezky do proudu, u břehu když zůstane, zachytí jej každá travička, každý kořínek a dlouho, dlouho by to trvalo, než by přišel k cíli," poučovala je babička přitom.
"Ale jak potom, babičko, když připluje k stavidlu, nebude moci dále?" ozval se Vilém.
"Může," tvrdil Jan; "nevíš, jak jsem onehdy hodil proutek do vody před samé stavidlo, točil se, točil, a najednou byl pod ním, sjel přes vantroky na kola, a než jsem mlejnici přeběhl, byl v potoku a plynul do řeky."
"A kam potom plyne," ptala se Adelka babičky.
"Od mlýna pluje k zličskému mostu, od mostu pod stráněmi k požiradlu, od požiradla přes splav dolů, okolo Barvířského kopce k pivováru; pod skalou převleče se přes hrubé kameny pod školu, kamž budete napřesrok chodit. Od školy pluje přes splav, k velkému mostu do luk a ke Zvoli, od Zvole k Jaroměři do Labe."
"A kam potom ještě plyne, babičko?" ptalo se děvčátko.
"Daleko plyne po Labi, až přijde do moře."
"Ach je, do moře! A kde je a jaké je to moře?"
"Ach, moře je široké, daleké, stokrát dále je k němu než do města," odpověděla babička.
"A co se tam stane s mým proutkem?" smutně otázalo se děvčátko.
"Bude se houpat na vlnách a ty jej vyhodí na břeh; na břehu bude se procházet mnoho lidí a dětiček a nějaký chlapeček proutek zdvihne a pomyslí si: "Odkudpak ty, proutečku, asi plyneš? Kdopak tě pustil po vodě? Zajistě tam kdesi daleko sedělo děvčátko u vody, a to tě utrhlo a pustilo po vodě!" A chlapeček donese si proutek domů, zasadí do země; z proutečku vyroste hezký stromeček, ptáčkové budou na něm zpívat a stromeček se bude radovat."
