čtyři nejúspěšnější byznysmeni XX. století (podle časopisu Fortune)

Podnikatelé, kteří změnili USA

Co učinilo z USA nejvyspělejší světovou ekonomiku? Vždyť na začátku dvacátého století byla zářícím hospodářským středem světa Británie, tehdy ještě hlava říše, nad níž slunce nezapadalo. Ve Spojených státech žilo v té době ještě šest z deseti obyvatel na venkově a v malých městech a průmysl vznikal jen v některých částech východního pobřeží. Podle časopisu Fortune je to, co nazývá Americkým stoletím, i dílem podnikatelů, jako byl Henry Ford, tvůrce automobilového byznysu, nebo v jeho poslední čtvrtině Bill Gates, softwarový král.
Koho vybrat z těch tisíců průkopnických amerických podnikatelů, kteří v dlouhém rozměru sta let razili nové přístupy v podnikání a vytvořili mocné společnosti, které přetrvaly až do dnešních dnů? Časopis Fortune zvolil čtyři, z nichž dva jsou u nás známí a o dalších dvou se toho mnoho neví. Tím prvním je Henry Ford (1863 - 1947).

Cestu autu proklestila sekera

Stalo se to slunného 4. června 1896, kdy 33letý Henry Ford dokončil v pronajaté kůlně svou samohybnou čtyřkolku a vzrušeně očekával, jak dopadne jeho první jízda městem Detroit. Vždyť se do pokusů s výbušným motorem pustil už před třemi roky. A teď je dílo hotovo. Jenže nemohl vyjet, protože jednosedadlové vozítko ne a ne se vejít do příliš úzkých vrat kůlny. I vzal do ruky sekeru a proklestil svému vynálezu cestu do ulic. Později spíše než sekery používal svého přemýšlivého mozku.
V té době byl už hlavním inženýrem podniku Edison Illuminating Company, v jehož čele stál proslulý vynálezce Thomas Alva Edison, Fordův přítel. Jistě od něho se nakazil tvořivostí a hledačstvím. Dobře placené místo ho neuspokojovalo, chtěl se postavit na vlastní nohy a vyrábět automobily. Ale štěstí mu nepřálo, mezi roky 1899 až 1902 dva jeho malé podniky ztroskotaly. Teprve v roce 1903 založil Ford Motor Company a brzy vyjel na americký trh jeho model A.
Takových jako on bylo ve Spojených státech víc. Začátkem století však z několika stovek přežilo jen 57, neboť samohybná vozidla byla příliš drahá a zájemců, kteří si je mohli dovolit, bylo málo. Sám Ford nejprve nazýval auto "hračkou bohatých". Americký prezident Woodrow Wilson jej dokonce považoval za "nový symbol arogance bohatství".

Auto pro velká množství

Genialita Henryho Forda spočívala v tom, že se rozhodl vyrábět jednoduché, pevné a cenově dostupné vozidlo pro běžného Američana, tedy nikoli už jen pro majetného. Mnozí ho od toho zrazovali, ale jeho tvrdohlavost farmářského syna převládla. Jak si sám předpověděl: "Budu vyrábět vůz pro velká množství. Bude dostatečně velký pro rodinu, ale i dostatečně malý, aby jej jednotlivec mohl snadno ovládat a starat se o něj. Bude vyroben z nejlepšího materiálu, nejlepšími lidmi, které lze najmout, podle nejjednodušší konstrukce, jakou může moderní strojírenství nabídnout. A přitom bude prodáváno za tak nízkou cenu, že žádný, kdo si dobře vydělává, jej nebude moci nevlastnit."
Marně Fordovi rozmlouvali, že trh pro levná auta v USA není a nebude. Ale brzy tu byl jeho slavný model T, zvaný Lizzie, Lízinka. To bylo roku 1908. Prodával a šířil se tak rychle, že začaly z cest mizet koně a farmáři, kteří prodávali seno, museli zorat louky a začít je osívat jinými plodinami. Modelu T se v letech 1908 až 1927 prodalo na svou dobu nepředstavitelných 15,5 miliónu. Lízinka mu přinesla obrovský rozkvět podniku. A právě příliš dlouhé lpění na ní Fordův podnik později takřka položilo na lopatky.
V témže roce, kdy světlo světa spatřila Lízinka, založil v Detroitu automobilku Willie Durant a nazval ji General Motors (GM). Ať dělal, co dělal, Fordovi se nemohl dlouho vyrovnat. Byla to především chytrá cenová politika, jež vyučenému mechanikovi, který neměl žádné ekonomické vzdělání, získávala rostoucí podíl na trhu. Nevycházel totiž z účetnické kalkulace nákladů plus ziskové přirážky, ale určoval cenu podle předpokládaného co nejvyššího objemu prodeje. A následně srážel náklady, což mu i v letech recese zajistilo vždy velký odbyt.
S další novinkou ve výrobě automobilů přišel Ford v roce 1913. Když byla po Lízince neuspokojená poptávka, zavedl ve svém závodě běžící montážní pás. A později vytvořil vertikální integrovaný podnik, který měl svou sklárnu, ocelárnu a jiné provozy, takže byl výrobě zcela soběstačný.
Chytrým tahem bylo v roce 1914 zvýšení minimální mzdy na 5 dolarů denně, a to v době, kdy průměr v USA činil 2,3 dolaru. I když to vydával za podíl pracujících na zisku, šlo mu hlavně o to najít nejpilnější a nejposlušnější dělníky a vyžadovat od nich vysoké výkony. Přitom ne vždycky potřeboval na práce u pásu kvalifikované pracovníky. Zaměstnával farmáře, nekvalifikované přistěhovalce, ale i bývalé vězně. Tak vysoké platy ovšem dostávali i proto, aby si mohli koupit Fordovo auto. Neboť peníze dělají peníze.

Lízinka zestárla a zklamala

Jak píše Fortune, Ford věnoval řízení svého podniku málo pozornosti. Ve své kanceláři trávil jen malou část dne, nejraději chodil po provozech a na místě řešil problémy. Účetnictví pro něj mnoho neznamenalo. Ačkoliv se jeho podnik rozrostl, řídil například peněžní toky jako v malé firmě. Nedůvěřoval totiž bankéřům, a proto měl vždy velké částky peněz v hotovosti, aby si nemusel půjčovat. Nesnášel organizační pavouky a popisy práce. Nejhůř zacházel s manažery, liboval si dokonce v tom, že jednoho stavěl proti druhému.
Kdyby to záleželo na Fordovi, vyráběl by model T věčně. Ale tady narazil. Konkurenční společnost General Motors dala v roce 1927 na trh dokonalejší vůz a Ford byl v koncích, Lízinka nešla na odbyt. Musel tedy na šest měsíců své závody zavřít a propustit dělníky. Společnost General Motors (GM) se ujala vedení na americkém trhu.
V té době stál v čele GM Alfred P. Sloan junior (1876 - 1966), jehož časopis Fortune vyhlásil za druhého nejúspěšnějšího amerického podnikatele tohoto století. V roce 1898 mu otec za pět tisíc dolarů koupil továrnu na valivá ložiska, která nejprve prodával Fordovi. Do roku 1916 svůj podnik tak zvelebil, že jej prodal za 13,5 miliónu dolarů tehdejšímu šéfovi GM Williemu Durantovi.
Závod nejprve patřil osobně Durantovi, ten jej však posléze podal pod křídla GM a Sloan se stal viceprezidentem automobilky General Motors.
Mezi oběma muži vznikaly nesčetné spory, protože Durant byl zmatkář a nepředvídavý manažer, takže se v roce 1920 společnost GM takřka položila. Proto byl nucen v roce 1923 vyklidit pole a žezla se ujal mladý Sloan.
Na rozdíl od Forda byl Sloan velmi schopný manažer. Vytvořil novou organizaci své rostoucí společnosti. Do čela postavil ústředí, jež alokovalo zdroje a koordinovalo operační divize, ale přímo tyto divize neřídilo. Každá divize operovala autonomně, ovšem na základě souboru takzvaných standardních procedur pro rozpočet, personální politiku, plánování, prodej atd. Ustavil také radu, na níž se s vedoucími jednotlivých divizí i některými zkušenými zaměstnanci radil o strategii a lepší výrobě a prodeji. V tom byl i jeho záslužný přínos do teorie i praxe managementu.
Jeho strategii vyjadřuje slogan, že chce vyrábět "vůz pro každou peněženku a každý účel". Od aristokratického cadillaku až po dělnický chevrolet. Jeho záměry a pružná organizační struktura podniku se osvědčily. Mezi roky 1921 až 1940 se Fordův podíl na trhu snížil z 55,7 procenta na 18,9, u GM naopak vzrostl z 12,7 na 47,5 procenta.

Intuice válečného pilota

Třetím vyvolencem časopisu Fortune je Thomas J. Watson junior (1914 - 1993). A to už se dostáváme od automobilového průmyslu k rychle rostoucímu odvětví informačních technologií, které jsou a budou nejperspektivnějším odvětvím podnikání i v 21. století.
Na začátku kariéry mladého Watsona se nezdálo, že má i ty nejnepatrnější podnikatelské buňky a svému otci, zakladateli podniku kancelářských strojů IBM, mnoho radosti nedělal. Jen tak tak ukončil vysokoškolská studia a bez zájmu prodával otcovy výrobky. Podnikatelské nadání v něm však přece jenom dřímalo.
Za druhé světové války byl odveden k letectvu a pilotoval stroje B-24 a DC-3 na nebezpečných zásobovacích trasách přes Rusko, Indii a Čínu. Když se vrátil z vojny, byl jako vyměněný. Prokazoval podnikatelského ducha. Otec ho zasvěcoval do tajemství podnikání a syn byl nejen učenlivý, ale měl už své vlastní nápady a představy o budoucnosti IBM.
Když v roce 1956 převzal žezlo IBM od svého otce, poměrně brzy zajistil tomuto dosud středně rostoucímu podniku závratný vzestup. Nejdůležitější byla bezesporu Watsonova orientace na výpočetní techniku. Za svého panování vytvořil pro akcionáře největší bohatství, jakého kdy některý americký podnik dosáhl. Fortune o něm v roce 1987 napsal, že je "bezesporu největším kapitalistou, jaký kdy žil".
Časopis jej považuje za intuitivního manažera, který včas pochopil význam počítačové revoluce. V rozhodování dával přednost rychlosti. Jak prohlásil: "Nejhorší možnou věc, kterou můžeš udělat, je ležet s jakýmkoli problémem mrtvý na vodě. Vyřeš jej, vyřeš jej rychle, vyřeš jej dobře nebo špatně. Když jej vyřešíš špatně, vrátí se a udeří tě do tváře, a pak jej můžeš vyřešit správně."
Jeho manažerský styl byl velmi náročný. Byl ke svým podřízeným nadmíru tvrdý, takže v padesátých a šedesátých letech přivedl mnohé ze svých vedoucích pracovníků do vysoce stresových stavů. Na rozdíl od svého otce si však nevybíral své spolupracovníky podle toho, zda s ním ve všem souhlasí. Naopak se obklopoval ostrými, tvrdými a často až nepříjemnými lidmi, kteří mu však do očí vždy dovedli říci, jak se věci ve skutečnosti mají. Pokud někdo selhal, na čas nebo leckdy i navždycky ho Watson svrhl na podřadnější místo. Neváhal dokonce z ředitelského místa srazit a propustit svého mladšího bratra Dicka, když nezajistil včasnou přípravu výroby jednoho důležitého projektu. K Watsonovým přednostem se počítá, že vedoucím zaměstnancům nabízel kromě různých výhod i prodej akcií společnosti, aby je co nejúčinněji motivoval k výkonnosti a věrnosti podniku.
Jeho až zběsilé tempo, které tento válečný pilot vnutil svému podniku, se přirozeně nevyhnulo ani jemu. Nelze se proto zřejmě divit, že ho v 57 letech sklátil infarkt. Ani chvíli však neváhal a rozhodl se opustit svůj trůn v IBM.
Nelenil ovšem. Osvědčil se například jako velvyslanec USA v Sovětském svazu i v dalších veřejných funkcích. Pro zábavu pilotoval stíhačky i helikoptéry a řídil rychlé čluny. Watson věděl nejen, jak se dělá byznys, ale dovedl i žít, připomíná Fortune.

Nejbohatší muž světa

Čtvrtým americkým podnikatelem století je William H. Gates III. (1955), zakladatel a hlava softwarové společnosti Microsoft. Podle Fortune je tento nejbohatší muž světa kvintesencí byznysmena konce století - hyperkonkurent, který v sobě rovnocenně spjal technologa, podnikatele a architekta podniku.
I když už jsou to roky, co se věnoval programování, stále ještě se svými klíčovými programátory probírá jejich práci a dává podrobné připomínky ke každému produktu. Je to snad nejchytřejší stratég poslední čtvrtiny tohoto století, tvrdí Fortune. Překonal i tak velké konkurenty, jako je IBM, a dostal se na kobylku takovým brilantním inovátorům, jako jsou společnosti Apple a Netscape. A jeho umění nápaditého manažera jde ruku v ruce s obrovským růstem jeho společnosti.
Málokdo ví, že svůj první podnik založil Gates už ve 13 letech, ještě jako žák osmé třídy. Nazval jej Traf-O-Data. Vymyslel tehdy počítačový program, který byl s to sledovat a analyzovat provoz na nejrušnějších křižovatkách města Seattle. Ale jak přiznává, jeho první podnik dohromady nic nevydělal.
V době, kdy je nedostatek počítačových odborníků, přišel Bill Gates s praxí poskytování akcií nebo opcí na akcie svým zaměstnancům, takže jeho společnost Microsoft se hemží milionáři, a dokonce i miliardáři.
Gates podobně jako Henry Ford přivedl zpočátku poněkud obskurní technický prostředek k praktickému užitku a masovému použití. A podařilo se mu změnit celý svět informačních technologií.
Bill Gates asi příliš své zařazení mezi Svatou Čtveřici Vzývaných Amerických Byznysmenů v těchto dnech příliš nevychutná. Neboť jeho Microsoft je verdiktem soudu označen jako hanyhodný monopol, který využívá své moci k tomu, aby zatlačoval konkurenci.
Není jistě bez zajímavosti, že jednou si Gates ve své kanceláři pověsil obraz Henryho Forda. Když se ho ptali, proč tak učinil, řekl, že je to připomínka toho, jak i mocný může padnout. Gates samozřejmě nepadne. Zda jeho Microsoft vydrží sto let jako Ford Motors, je ovšem ve hvězdách. I když totiž Henry Ford ve dvacátých letech narazil na strop svých schopností a nezvládl soutěž s General Motors, společnost, kterou založil, si koneckonců stále vede i dnes velmi dobře a konkurenti na celém světě s ní vážně počítají.
Všichni čtyři nejlepší američtí podnikatelé tohoto století změnili velmi podstatně život své rozlehlé země. Automobily, jež zaplavily Ameriku, si například vynutily stavbu silnic a dálnic, čerpacích stanic, motelů, vývoj nových materiálů. Počítače změnily a ještě dále budou měnit způsob podnikání a života.
Můžeme však v jejich podnikatelské filozofii najít něco, co je společné, takřka věčně platné a obecně přijatelné? I když se řada teoretiků snaží přijít na kloub zákonitostem patrně nejrizikovějšímu lidskému povolání, jakým je podnikatelské řemeslo, nikomu se to zatím uspokojivě nepodařilo. Snad je možno dát za pravdu Henrymu Fordovi, že myšlení je nejtěžší činnost vůbec, a to je také pravděpodobně důvod, proč ji provozuje jen tak málo lidí.
Maně se mi vtírá postava velikého podnikatele první třetiny kvapně ubývajícího století - Tomáše Bati staršího -, jehož osobnost i dílo nejsou sdostatek oceňovány u nás a zřejmě ani ve světě. Na škodu jeho věhlasu zřejmě je, že místo výroby čtyř kol se zaměřil na obouvání pěších.

Miroslav Prchal