Výtvarné umění Moravy a Slezska 1400 - 1550

Od gotiky k renesanci

Tři moravská muzea se spojila k přípravě výstavního projektu, dosud nikdy předtím v takovém rozsahu nerealizovaného.
Muzeum umění Olomouc - Arcidiecézní muzeum v Olomouci, Moravská galerie v Brně a Slezské zemské muzeum v Opavě v říjnu dokončily čtyřletou práci, finančně podpořenou grantem Ministerstva kultury a řadou významných sponzorů, a zahájily tři současně probíhající výstavy Od gotiky k renesanci - Výtvarná kultura Moravy a Slezska 1400 - 1550. Každá z výstav představuje vždy umění a celou vizuální kulturu z té oblasti Moravy, která přiléhá k jednotlivým městům, nyní diecézním. Na přelomu středověku a novověku, v době vzniku vystavených exponátů, existovalo pro celou Moravu pouze biskupství olomoucké, od 18. století arcibiskupství. Tehdejší moravská dominance olomouckého biskupství, po Praze druhého v českých zemích, předznamenala vzájemně odlišný charakter kulturního života a umělecké produkce v Olomouci, v Brně a v Opavě.

Objevy netušené hodnoty

Každá z výstav, zahájených postupně v Opavě (12. 10.), v Brně (14. 10.) a v Olomouci (26. 10.), se může pochlubit vynikajícími uměleckými díly malířství, sochařství, písemnictví, uměleckého řemesla a architektury. Mnohá z nich byla nalezena a identifikována teprve v průběhu rozsáhlého terénního průzkumu při čtyřleté přípravě výstavy. Slezské zemské muzeum představilo pozoruhodná díla sochařská, mezi nimiž vyniká například polychromovaná, zčásti zlacená dřevěná plastika Sv. Heleny, matky císaře Konstantina Velikého, nesoucí nalezený Kristův kříž, dílo z doby kolem roku 1520, tři výrazově sugestivní polychromované plastiky sedícího Bolestného Krista v životní velikosti nebo nově restaurovaná expresívní plastika ležícího Krista v hrobě s jemnou naturalistickou modelací a hustou sítí malovaných praménků stékající krve. Mezi ostatními exponáty zaujmou například tisky hracích karet, pozoruhodné pozdně gotické monstrance nebo iluminované rukopisy Zemských desk. Expozice architektury je prezentována fotografickou dokumentací.

Jihomoravská pozdní gotika

Brněnská výstava má své těžiště v množství dřevěných a kamenných plastik, jimž na počátku nesporně vévodí historicky na Moravu importovaná polychromovaná Sv. Kateřina z Jihlavy tamějšího farního kostela sv. Jakuba, pražské dílo Mistra Krumlovské madony, jedné z vůdčích osobností evropského sochařství krásného slohu kolem roku 1400. Dalším pozoruhodným dobovým importem, vystaveným v Brně, ale příslušejícím do Olomouce, je Madona olomoucká, zvaná také Madona Primavesi podle rodiny olomouckých mecenášů a sběratelů secesního období, z jejichž majetku přešla do Moravské galerie v Brně. Brněnská expozice obsahuje také četné pozoruhodné deskové malby, mezi nimiž vyniká například Mše sv. Řehoře z roku 1480, bohatě prostorově rozvinutá scéna eucharistického zázraku podle legendy o svatém papeži Řehořovi, sugestivní realistickým podáním tváří, působivou barevností a jemnou modelací drapérií. Mezi četnými iluminovanými rukopisy najdeme například bohatě vypravený a slohově pokročilý Graduál z Louky, dílo z okruhu italizujících umělců uherského dvora krále Matyáše Korvína. Brněnská expozice Moravské galerie v Místodržitelském paláci je velmi rozsáhlou výstavou s téměř sedmi sty exponátů. Architekt Emil Zavadil ji pojal v efektní scénografii s triumfálním vstupem skrze lomený oblouk repliky brněnského radničního portálu vstříc plné zbroji těžkooděnce, opírajícího se o stojící meč. Podařilo se mu úspěšně ovládnout rozsáhlé, ale hustě členěné klášterní prostory pozdějšího místodržitelství a vyvrcholit expozici impozantním lesem skleněných vitrínových sloupů v "krápníkové" instalaci zlatých gotických monstrancí.

Zlatý věk Olomouce

Nově rekonstruované výstavní sály Muzea umění Olomouc slouží do doby dokončení stavební rekonstrukce nového sídla Arcidiecézního muzea v Olomouci na olomouckém Přemyslovském hradě také k výstavám této jeho integrální součásti. Muzeum umění v nich představilo expozici malířství, sochařství a uměleckého řemesla ve třech celcích. V monumentálním Trojlodí pod odhaleným dřevěným krovem, poskytujícím ideální prostředí vystaveným dílům, je představena expozice malířství, sochařství a uměleckého řemesla pozdně gotického období na Olomoucku. V dalším výstavním sále jsou představeny vzácné iluminované rukopisy, a to pouze třikrát vždy na čtrnáct dní v průběhu výstavy, na počátku, o Vánocích a na konci února, kdy výstava končí. Ohled na ochranu exponátů před světlem je jistě na místě, jedná se o takové skvosty středověkého iluminátorského umění, jako je Bible olomoucká, Bible boskovická a o řadu dalších misálů, graduálů a právních knih. Poslední sál představuje renesanci na Olomoucku včetně čtyř deskových maleb Lucase Cranacha st., na jedné z nichž je malířův autoportrét v postavě halapartníka. Čtveřici obrazů u autora objednal olomoucký biskup Stanislav Thurzo a nyní jsou ve sbírkách kroměřížského Arcibiskupského zámku.
Úvod olomoucké expozice předznamenává uhrančivý nadživotní, naturalisticky polychromovaný Ukřižovaný olomouckého autora z doby před nebo kolem roku 1500, instalovaný kurátorem olomoucké výstavy Michalem Soukupem do trámoví krovu výstavní síně, dominantou sálu je však v jeho závěru šest deskových maleb nově pojmenovaného Oltáře Nalezení sv. Kříže z Olomouce (dříve Rajhradského oltáře) z Moravské galerie v Brně a z Národní galerie v Praze, pocházejících z kostela sv. Mořice v Olomouci, poprvé v nové době vystavených pospolu a rekonstruovaných do hypotetické původní podoby oltářního retáblu. Pozdní ohlas krásného slohu se v této archaické malbě, nově kladené do doby kolem roku 1450, spojil s novou podobou náboženského cítění kolem poloviny století a s poukazy na politické souvislosti, zosobněné panovnickými kryptoportréty. Olomoucký oltář se na výstavě kontrastně propojuje s naopak velmi vývojově pokročilou skupinou kamenných, původně polychromovaných plastik Olivetské hory z téhož kostela sv. Mořice v Olomouci od neznámého středoevropského (pražského?) sochaře. Prostorově rozvinuté kamenné sochy apoštolů Jakuba, Jana a Petra spících na Olivetské hoře u nohou Krista, který se modlí v předzvěsti ukřižování, nesou stopy nejnovějších realistických tendencí nizozemského umění, které jsou na našem území kolem roku 1430, kdy skupina plastik vznikla, skutečnou vzácností. Vrcholným exponátem počátku sledované epochy je plně polychromovaný exemplář kamenné Madony šternberské, mistrovské dílo následovníka Mistra Toruňské madony, na jejíž zadní straně byla restaurátorem Radomírem Surmou nalezena nejstarší známá evropská sochařská signatura.
Ivo Hlobil, vědecký pracovník Ústavu dějin umění České akademie věd, ideový původce výstavního projektu a spolu s Kaliopi Chamonikolasovou, ředitelkou Moravské galerie v Brně, hlavní autor výstavy, upozorňuje na nově rozpoznanou historickou skutečnost. Následkem počínajícího husitství se v době neobsazeného arcibiskupského stolce v Praze postupně přesunula váha institucí římské církve na Moravu a na řadu desetiletí se olomoučtí biskupové stali nejvyššími církevními hodnostáři českého státu, takže dokonce korunovali české krále. Váha Olomouce pak nadlouho, až téměř do závěru třicetileté války, vzrostla do pozice moravské metropole církevní i světské správy. Umění a kultura v Olomouci začaly mít postupně v průběhu 15. století rezidenční charakter. Můžeme dokonce od roku 1400 až do poloviny 17. století hovořit o "zlatém věku Olomouce", důsledku bohatství a vysoké kultury olomouckého biskupského dvora s řadou biskupů a kanovníků, univerzitně vzdělaných na vídeňské, krakovské a padovské univerzitě a na dalších katolických univerzitách západní Evropy. Umění a kultura v Brně a menších jihomoravských centrech, ve Znojmě a Jihlavě, měly oproti tomu výrazně měšťanskou povahu.

Počátek renesance na Moravě

Specifická jihomoravská i slezská sociokulturní situace způsobila, že po celé sledované období zůstal v Brně, na jižní Moravě a stejně tak v Opavě a ve Slezsku jediným stylovým rámcem vizuální podoby architektury a uměleckých památek pozdně gotický sloh. Jižní Morava přijímala silné umělecké podněty z Podunají a historické Slezsko mělo v Opavě jedno ze svých jižních okrajových center, umělecky spjaté především s dnešní polskou částí Slezska. Do Olomouce a do přilehlého regionu přineslo však již poslední desetiletí 15. století renesanční umění a architekturu, nadále rozvíjené v 16. století, neboť biskupská středomoravská metropole svým rezidenčním ovzduším postupně směřovala k těsnějším vztahům s evropským jihem, s Itálií.
Nástup renesance se projevil nejdříve v architektuře na zámcích v Tovačově a v Moravské Třebové. S těmito místy jsou také spjaty nejstarší renesanční sochařské práce, kamenné portrétní reliéfy Ladislava z Boskovic, jeho ženy Magdaleny z Dubé a z Lipého a Elišky z Melic, díla sochařů ze střední Itálie z roku 1495. Exponátem výjimečného významu je osmsetgramová renesanční zlatá Miska Augustina Olomouckého Käsenbrota z roku 1508 se vsazenými zlatými římskými antickými mincemi s portréty císařů, zapůjčená spolu s kolekcí původních mincí z klenotnice Grünes Gewölbe a z Kabinetu mincí Státních muzeí v Drážďanech. Významný dvořan Vladislava Jagelonského, olomoucký kanovník a přední humanista ji nechal zhotovit k obřadním přípitkům vínem na oslavu boha Bakcha, považovaného v Käsenbrotově humanistickém kroužku především za boha básnické inspirace. Složitými cestami přes Kavkaz a sbírky Petra Velikého se zlatá miska darem dostala do saských královských sbírek, odkud je nyní zapůjčena poprvé zpět do místa Augustinova působení.

Trojice výstav ukazuje, že v dobách izolace české země za husitského období dokázala moravská část českého státu navázat nové styky s evropským Jihem a přes Slezsko se Severem Evropy. Dokázala tak udržovat umělecké kontakty s živými podněty uměleckého života v Itálii i v Nizozemí, v zemích, kde se od počátku 15. století rodila nová umělecká epocha. Zahájené výstavy již přitahují značnou návštěvnost odborné a laické veřejnosti, jednak pro nesmírnou hodnotu nejlepších vystavených uměleckých předmětů, jednak pro mimořádnou možnost poprvé uvidět moravský svět pozdní gotiky a převzatých počátků renesance v tak širokém spektru kulturních památek a prožít znovu odhalený vizuální obraz "podzimu středověku", který měl pro Moravu a pro její rozkvět tak mimořádný význam.

Ladislav Daniel
(autor je historikem umění)

Související