Tečka na konci věty
Nathalie Sarrautová 1900 - 1999
O francouzských básnících a spisovatelích se často tvrdí, že chodí do kaváren tak, jako ostatní do práce. V plné míře to platí o nedávno zesnulé Nathalii Sarrautové, která u kavárenských stolků ať již v Paříži nebo v Chérence, kde měla letní sídlo, napsala téměř celé své nepřehlédnutelné dílo. Kavárna je pro mě ideální pracovnou, zdůrazňovala. Stolek, pokud možno v rohu, papíry a tužka. V kavárně se cítím jako na cestě: Na jedné straně obklopena lidmi a životem, a na druhé straně osamocená, protože se nikdo o mě nezajímá.
Sarrautová patřila, a de facto stále patří, k francouzské literární scéně stejně neodmyslitelně jako "nový román", k jehož protagonistům byla vždy počítána. Narodila se roku 1900 v Ivanovo - Vozněsensku. Coby dítě střídavě žila ve Švýcarsku, Francii a Rusku. Po studiích v řadě evropských metropolí se v Paříži věnovala advokátní praxi. Naštěstí jen do chvíle, kdy v roce 1939 publikovala svoji první knížku Tropismy. Šlo o krátké, téměř experimentální texty, kterých si v době vydání této, pro Sarrautovou zásadní knihy, v níž leží klíč i k celé její další tvorbě, de facto nikdo nevšiml. Upozornili na ní pouze Jean - Paul Sartre a básník Max Jacob. Samotný termín "tropisme", používaný v biologii, nebyl v té době nijak známý, a nevyskytoval se ani ve slovnících. Autorka ho použila v přeneseném významu coby mikroskopická drama. Tato hnutí se nikdy neprojevují přímo, vždycky jsou skrytá, utajená, dají se leda uhadovat z povrchu, z našeho hovoru nebo jednání, z jednání, která jsou naprosto banální.
Téměř bez povšimnutí vyšla v roce 1949 i její druhá kniha Portrét neznámého, která už nese všechny známky toho, co se o několik let poději bude nazývat "novým románem". Sarrautová v ní důsledně přestává používat jazyk v jeho doposud zaběhlých funkcích. Neslouží jí pouze k dorozumění a popisu, ale stává se sám o sobě objektem tvorby, zkoumáním existence. Vytvořila si zcela osobitou "techniku", která jí umožňuje přes psychickou oblast postihnout realitu v samé její existenci. Její románové postavy stále častěji nemají jméno, jsou redukovány většinou jen na osobní zájmena: On, ona, oni. O několik let později v jednom ze svých esejů Sarrautová napsala: Viděli jsme tehdy, že postavy, tak jak je chápal starý román (a celá stará výzbroj, která jim měla dodat lesku), nejsou schopny obsáhnout současnou psychologickou realitu. Naopak ji dovedně skrývají, místo aby ji, jako kdysi, odhalovaly... Vstoupili jsme do věku podezírání. A ne náhodou právě její esej Věk podezírání představuje jeden ze základních kamenů v teorii nového románu. Současně ale i kompas k pochopení díla celé jedné generace jeho protagonistů, k nimž zejména patří Alain Robbe-Grillet, Michel Butor, Claude Simon či Jean Cayrol a někteří další. O románu jsem začala přemýšlet daleko dřív než ostatní spisovatelé, s nimiž mě kritika staví do jedné řady, třebaže jsem o dvacet let starší než oni. Věk podezření zaujal Robbe-Grilleta natolik, že prosadil nové vydání Tropismů. Vyšly současně s jeho knihou Žárlivost. A kritik Henriot označil naši tvorbu za "nový román". Ve skutečnosti můj vnitřní pohled nemá mnoho společného s vnějším objektivismem mnohem militantnějšího Robbe-Grilleta. Shodovali jsme se pouze v tom, že starý román, jeho postavy a zápletky jsou věcí minulosti. Věk podezírání je tedy esej o umění románu. Mezi řádky však prosvítají i úvahy spisovatelky o sobě samé. A v této souvislosti i ospravedlnění románu, který teprve přijde.
Přelom 50. a 60. let patří u Sarrautové k nejplodnějším. V poměrně krátkém časovém odstupu vydává Planetárium, Zlaté plody, Mezi životem a smrtí a definitivně se řadí mezi nejvýznamnější spisovatele tohoto století. Ve všech těchto románech se znovu a znovu snaží ztvárnit stále obtížněji postihovanou autentičnost, hlubší pohled, téměř nepostižitelná gesta, skryté postoje, vnitřní, rozpornou a komplikovanou gestikulaci, ono "zmatené vření": Když někdo ženě, které je zima, položí na ramena přehoz, může to znamenat tisíc věcí... anebo taky nic. Pouhá zdvořilost, nic víc.
Sarrautová si zakládala na tom, že její život se do její tvorby téměř nepromítal. Jedinou výjimkou, která potvrzuje pravidlo, byl román Dětství, který vyšel v roce 1983. Ačkoli kritici v něm našli řadu autobiografických prvků, sama spisovatelka to popírala. Podle jejích slov je každá autobiografie lež. Můj portrét?...V žádné ze svých knih jsem se o něj nesnažila. Byl by to falešný portrét. Lidé stále vytváří něco okolo vzhledu ve snaze shrnout život, který je nesmírný, komplexní, nejistý. Vše, co o nás druzí tvrdí, nás vždy překvapí. A obecně platí, že často se jedná jen o falešnou představu už proto, že jeden fakt se staví proti druhému, který je stejně tak pravdivý... Proč chce každý v literatuře vidět jen život?
Nathalie Sarrautová vedle románů, z nichž poslední s názvem Otevřete vyšel v roce 1997, napsala i řadu divadelních a rozhlasových her. Ty však většinou stály ve stínu jejích stěžejních děl a sama autorka nikdy nezastírala určité obavy, které při jejich psaní prožívala. Krátce poté, co dokončila svou první hru Ticho, prohlásila: Nikdy mě nenapadlo, že bych se mohla pokusit psát něco jiného než román. Že bych mohla použít jiné řeči.
Se Sarrautovou odešla poslední dáma francouzského literárního světa. V tom se shodují všichni, bez ohledu na to, zda patřili k jejím přátelům či kritikům. Vždyť v jejím případě platilo často víc než u ostatních spisovatelů, že záleží jen na nás, co z knih vyčteme: Snad je to geniální, ale zkrátka a dobře... Ráda bych, aby mi to někdo dokázal s knihou v ruce.
Jan Gabriel
