Václav Havel podle britského profesora politických věd
Kontroverzní monografie
Profesor politických věd, ředitel centra pro studium demokracie a autor monografie o Tomu Painovi, vydal ve Velké Británii rozsáhlý, více než pětisetstránkový životopis Václava Havla. Podtitul monografie zní Politická tragédie v šesti jednáních.
John Keane měl zjevnou ambici nenapsat jen obyčejnou monografii. Sám prohlašuje, že "tato studie o Havlově životě a době by se dala pojímat jako rukověť pro demokraty". V úvodu rozsáhle pojednává, v čem se jeho pojetí politické tragédie liší od klasického pojetí. Jak se mu podařilo své ambice naplnit?
Oněch šest jednání ohlašovaných v titulu tvoří šest období, do nichž autor Havlův život rozložil. První část nazvaná Mladý princ se zabývá předválečným a válečným obdobím života Václava Havla, druhá nazvaná Rudé svítání se zabývá dobou krátce po válce, tedy Havlovými školami a jeho prvními literárními či kulturněpolitickými vystoupeními. Další jednání pak zahrnují období od roku padesátého šestého až po pražské jaro, čtvrté je období normalizace, páté období sametové revoluce a konečně období Havlova prezidentství - to vzhledem ke svému pojetí "havlovské tragédie" autor nazval Úpadek. Už samo dělení svědčí o tom, že pro autora jsou rozhodujícím hybatelem lidského osudu dějiny, dějinné zvraty, politické události. Prvních sto stránek také přináší spíše stručný výklad dějin Československa v období mezi Havlovým narozením a jeho dospíváním. Jen malá část je věnována Havlovi samému anebo jeho rodině. (Z ní autora nejvíc zaujal Havlův strýc a zakladatel barrandovských ateliérů Miloš Havel). Období Havlova dospívání spojené s jeho prvními literárními počátky už je pojednáno velmi důkladně, přináší velké množství informací jak o Havlovi, tak o lidech, s nimiž se stýkal. Autor rozsáhle reprodukuje názory, které mladičký Havel vyslovil v různých polemikách a článcích, barvitě zachycuje ovzduší počátků v Divadle Na zábradlí, roli Jana Grossmana, Ivana Vyskočila a dalších. Je to část obdivuhodně zasvěcená a věcná.
Druhá třetina knihy se zabývá jednak šedesátými léty, časopisem Tvář, pražským jarem, jednak přináší rozbory Havlových her a kreslí obraz disidentského života a Havlovy úlohy v disentu. Tato část je nejzdařilejší, místy dokonce strhující. K nejpůsobivějším pasážím patří vylíčení Havlova věznění. V kratičkých záběrech sestavených z Dopisů Olze autor přiblížil Havlovy myšlenky, jeho úzkosti, deprese, naděje i vězeňské zážitky. Dá se říci, že tady se mu nejvíce podařilo zachytit nejen Havlovu osobní velikost, jeho nezastupitelnou roli v českém disentu, ale zároveň, aniž je tato úloha umenšena, poukázat i na jeho zaváhání, slabosti či na jistou abstraktnost jeho moralismu. Bohužel tato uměřenost, jež sluší každé monografii o velké osobnosti, se v poslední třetině knihy pojednávací o Havlově prezidentství vytrácí.
Autor si až příliš předsevzal napsat knihu "jako politickou tragédii". Některé okamžiky Havlova života, uvažuje, se jeví jako chvíle triumfu, ale to jsou jen výjimečné chvíle, "protože v příbězích, které vyprávím, se Havel častěji jeví jako tragéd, jako herec ve všedním dramatu proniknutém pohromami, nespravedlnostmi a nešťastnými konci..." Autor pak cituje jednoho nejmenovaného Havlova starého přítele, který hovoří o smutném Havlově konci. ..."Havlovo největší neštěstí je třeba hledat v tom, že jeho poslední velký sen - stát se prezidentem - se naplnil." I když určovat největší sen osobnosti tak složité bývá pochybené, obzvláště nešťastné se ukázalo, že autor hledá v celé poslední části své knihy, jak by toto údajně tragické vyústění Havlovy životní dráhy doložil. V této chvíli jako by ztrácel cit pro objektivitu a střídmost předcházejících částí.
Jako jeden z předpokladů, který má být klíčem k pochopení Havlových činů, autor zmiňuje touhu po moci. Tvrdí dokonce, že Havel měl v jistých obdobích absolutní moc anebo aspoň po ní bažil. Jenže kdo zná ústavu České republiky, ví, že toto tvrzení se blíží pravdě asi jako tvrzení, že absolutní moci se těší anglická královna. Jistě by bylo možno v případě Václava Havla mluvit o mimořádné morální autoritě, jenže ta má k moci či dokonce k absolutní moci daleko všude na světě. Spíš než v touze po moci by bylo zajímavé hledat klíč k Havlově osobnosti v jeho pocitu společenské zodpovědnosti.
Když se autor zabývá obdobím Havlova prezidentství, zjevně se soustřeďuje na to, co považuje za záporné stránky Havlových činů. Tuto jednostrannost zřejmě způsobil i výběr těch lidí z Havlova okolí, s nimiž při přípravě knihy rozmlouval. Většina z nich totiž, pokud vím, patří mezi prezidentovy politické či osobní odpůrce. Ti pochopitelně neměli zájem poskytnout nezaujaté informace. Několik příkladů: Autor společně se svým informátorem Jičínským Havlovi vytýká, že prý neměl rád parlamentní půdu, nedbal přísně ústavních postupů a neuměl se na půdě parlamentního jednání dobře pohybovat. Kean vysvětluje určitou Havlovu nechuť k Parlamentu v prvním období po listopadu popravdě tím, že sněmovna byla plná lidí minulého režimu. Nicméně se nezmiňuje (anebo o tom ani neví), že pro vývoj české demokracie vždycky bylo příznačné partajnictví, které stavělo zájmy stran nad Parlament, nad demokracii. Na toto nebezpečí, jistě v souladu s Masarykovým názorem, mnohokrát poukazoval třeba Karel Čapek. Havlova snaha vybudovat z prezidentského úřadu instituci méně závislou na hašteřících se stranách se tedy spíše než osobní touhou po moci či dokonce pohrdáním parlamentními postupy dá vysvětlit snahou posílit demokracii o ještě jeden korigující prvek...
Autor také vypočítává chyby a neobratnosti, jichž se Václav Havel údajně dopustil vůči Slovensku. Vytváří tak dojem, jako by prezident přispěl k rozpadu republiky. Jakékoliv trochu objektivní hodnocení této události by mělo sdělovat, že prezident se snažil rozpadu zabránit, jak mohl. (Prezidentovo úsilí prosadit, aby o rozdělení státu se rozhodlo v referendu, Keanovi připadá jako politicky pochybené.) Přitom stačí srovnat situaci Československa se situací na Balkáně či v zemích bývalého Sovětského svazu, abychom pochopili, jak strašlivé byly odstředivé síly, které zasáhly země v této oblasti; v podstatě nebylo v moci žádného člověka směr těchto sil změnit.
Za nejpochybenější považuji Keanův obraz Havla jako jakéhosi osvíceného monarchy toužícího po vnějším lesku. Autor se dokonce vrací do období romantismu a seznamuje čtenáře s Novalisovou teorií o tom, že republika by měla po přechodnou dobu splývat s monarchií. Havel pak má být postavou, jež se pro naplňování této vize hodí. Absurdní představu českého prezidenta jako osvíceného monarchy se pokouší posílit tím, že Václava Havla nazývá tu "Králem z Hradu", tu "Jeho Královskou Výsostí", jindy "Ichspielerem" nebo "Monarchou královské republiky". Pojetí Václava Havla jako herce, monarchy a dramatika na trůně této královské republiky vede k tomu, že mnohá fakta autor vykládá mimo zjevné souvislosti. Vyčítá třeba Havlovi slavnostní Tedeum při jeho inauguraci. Nezaznamená, že to vyžadovala tradice (tu se bál porušit i Klement Gottwald) ani to, že Tedeum jako součást inaugurace představovalo vstřícný krok ke katolické církvi, nedávno ještě pronásledované. Aby naplnil předpoklad Havlovy osudově tragické křivky, autor bohužel uvádí i fakta, která jsou na úrovni trapných anekdot anebo hospodských pomluv. Autor také cituje málo průkazné názory lidí z hospod o Havlově klesajícím vlivu a oblibě, přehlíží, že podle sociologických průzkumů Havlova obliba přesahovala oblibu ostatních politiků. Ve své potřebě popsat úpadek prezidenta a dojít tak k tragickému konci také pomíjí, že pro většinu občanů Havel znamenal a stále znamená záruku demokratického vývoje v zemi. Snad si autor aspoň zčásti uvědomil svoji jednostrannost (kromě toho k tragédii patří i smrt hrdinova), a tak tedy napsal až patetickou (nechci povědět nekrofilní) vizi budoucího gigantického pohřbu Václava Havla, kdy moudré hlasy připomenou, že "Václav Havel byl mužem, který měl smůlu, že se narodil ve dvacátém století, mužem, jehož osudem byla politika, mužem, který dosáhl slávy jako politická osobnost, která víc než většina jeho soupeřů ve dvacátém století poučila svět o moci, o mocných i bezmocných."
Zbývá jen konstatovat, že autor chtěl vystavět drama a zároveň tragédii politika, shromáždil k tomu i úctyhodné množství materiálu. Václav Havel je jistě postavou dramatickou, dramatický je i jeho zápas o způsob vlády, o hledání autenticity, o demokracii v postkomunistických poměrech, ale autorova jednostrannost v pohledu na složité společenské dění, apriorní snaha dokázat, že vládnutí znamenalo úpadek Havlovy osobnosti, a snaha podepřít tuto tezi množstvím malicherných epizod či dokonce pomluv způsobily, že autor ve svém záměru neuspěl.
Ivan Klíma
(autor je spisovatel a publicista)
