Prvních deset let Lukáše Hurníka
Profilová kompaktní deska skladatele Lukáše Hurníka nesoucí titul Fusion Music podle jedné ze skladeb shrnuje prvních deset let jeho tvůrčího úsilí. Výsledky jsou vyrovnané, osobité a dobře se poslouchají.
Lukáš Hurník není mediální hvězdou. Mohl by jí klidně být, třebaže žije klidným rodinným životem bez skandálů zajímavých pro společenské rubriky časopisů. Má totiž slavného otce, je úspěšný v hudebním světě a je otcem dvojčat Kláry a Štěpána. Jeho autorský cyklus o hudebních pojmech, nazvaný Da capo, má přes 200 pokračování, vyšel na kazetách a získal dvakrát hlavní cenu na mezinárodní soutěži Prix Bohemia Radio.
Na co Hurník junior sáhne, to se mu daří a má to jiskru - ať už jeho kompozice, vynikající popularizační rozhlasové pořady, či třeba fejetony v hudebním časopise Harmonie. A to vše, třebaže dvaatřicetiletý tichý muž s typickým rodinným humorem tvrdí, že jeho skladatelský rozvoj byl narozením potomků "tragicky přerušen"...
Deska sestavená pro etiketu Ultraphonu z rozhlasových nahrávek z devadesátých let zachytila samozřejmě již Hurníkův "opus 1" - byla to v japonské skladatelské soutěži oceněná Hot suita pro čtyřruční klavír z roku 1986. Na CD je však i nové Souvětí pro orchestr, které loni vzbudilo při premiéře mimořádný ohlas v cyklu Pražské komorní filharmonie. Do profitu dále patří sonáta k poctě barokního skladatele Zelenky, tři skutečně rozkošné vokální madrigaly, nádherné sborové Magnificat a pak i Fusion Music, titulní skladba CD.
Integrace moderního rytmu není ke slyšení zdaleka jen ve Fusion Music či v Hot suitě, využívající dokonce pro fugu hudební téma od skupiny Deep Purple. Hurník byl v mládí odkojen rockem, psal pro skupinu Biwoy a je to zprostředkovaně znát na mnohém z jeho hudby. Necítí nicméně potřebu hledat za každou cenu nové výrazové prostředky; spíše ho baví, jak říká, odhalovat v tradičních postupech nový obsah a stavět ho do nových kontextů.
Ve všech jeho skladbách se ovšem výrazná rytmičnost v přirozené syntéze pojí s komunikativní melodikou i harmoniemi. Od otce, jehož kompoziční i literární geny - spolu s typickou dikcí řeči a výrazem tváře - se nezapřou, se Lukáš Hurník naučil citu pro hudební formu, srozumitelnému tvarování a úctě k tradičnímu vyjadřování, ale i laskavé hře s ním.
Aby však nedošlo k mýlce! Ilju Hurníka jeho syn skladatelsky nekopíruje. Je i s rockovým okořeněním velmi "svůj". A v Magnificat jakoby navíc zazníval hudební a duchovní svět jeho strýce Petra Ebena. Lidé tohoto ražení a profese mediálními hvězdami nebývají. Platí však nepřímá úměra. O to ryzejší bývá totiž to, co dělají. Bez obav z toho, že by mu takové konstatování snad mohlo být svazující přítěží, je nutno říci, že Lukáš Hurník je pro českou hudební kulturu slibnou osobností.
(Lukáš Hurník: Fusion Music, 69:29, Arco Diva/Ultraphon)
Petr Veber
