Království Vladimíra Morávka

(TOF)
Udělování výročních divadelních ocenění Dosky (což je slovenská obdoba našich Cen Alfreda Radoka) po zahajovacím představení mezinárodního festivalu Divadelná Nitra (v pátek 24. září) se změnilo v historický triumf uměleckého šéfa a režiséra královéhradeckého Klicperova divadla Vladimíra Morávka. Jeho inscenace Shakespearova Macbetha v Divadle Andreje Bagára v Nitře byla nominována v šesti ze sedmi vyhlášených kategoriích (s výjimkou "objevu sezóny"). To bude patrně nadlouho ve střední Evropě nepřekonatelný rekord.
Macbeth nakonec získal Dosky čtyři: za nejlepší inscenaci sezóny 1998/1999, Vladimír Morávek za nejlepší režii sezóny, Adela Gáborová za nejlepší ženský herecký výkon (Lady Macbeth) a Alexandra Grusková za nejlepší scénografii. Nejspíš jen proto, aby mohly být oceněny také jiné inscenace, nezbyla Doska za nejlepší mužský herecký výkon na Mariána Labudu (Macbeth) a za nejlepší scénickou hudbu sezóny na Daniela Fikejze. Na Slovensku nevyhlašují kategorii Divadlo roku, ale vzhledem k tomu, že nejvážnějším konkurentem Macbetha byl muzikál Šumař na střeše režiséra Jozefa Bednárika, také v Divadle A. Bagára, není pochyb o tom, že podobně jako u nás se u našich východních sousedů těžiště pronikavých divadelních činů přestěhovalo z tradičního kulturního centra, jakým nepochybně je Bratislava, do regionů...
Ostatně jakým je Morávek režisérem, o tom se minulou neděli mohli přesvědčit znovu i Pražané na zahajovacím představení Českého divadla, přehlídky profesionálních regionálních scén v Praze. V Divadle v Dlouhé odstartoval nový ročník podnětného festivalu, pořádaného uměleckou agenturou Foibos, nápaditou montáží Brechtovy aktovky Svatba maloměšťáka a jeho (a samozřejmě také Weillovy) nesmrtelné Třígrošové opery.
Vlastní nástup do Klicperova divadla "oslavil" Morávek před třemi lety dnes již pověstnou performancí Divadlo jde nahoru s tiskovou konferencí (prý za účasti dvou novinářů). Naskočil do dobře rozjetého vlaku s lokomotivami jmen Tarant, Deák, Lipus, Gábor, Brožek, a hlavně v českých poměrech jedinečného divadelního manažera Ladislava Zemana. V Morávkových sezónách přibyly další režisérské osobnosti: Rajmont, Krobotové I. i M., Korčák, Krofta, Krejčí, Fedotov, Dočekal, Krob, Jařab... Hradecké tiskovky bývají nabité víc než pražské... Klicperovo divadlo bylo v březnu nanejvýš po právu, konečně vyhlášeno Divadlem roku.
A v Morávkově hlavě se zrodil docela nedávno další originální nápad jak táhnout hradeckou scénu ještě výš: Do prvního náčrtu, či spíše k prvnímu doteku s inscenací Shakespearova Hamleta, bude mít premiéru až na jaře, přizval "výkvět" české divadelní kritiky. Ne aby názorotepci perlili formulacemi svých nesrozumitelných mouder, ale aby si prožili nejistotu a pot z vystoupení na jevišti. 15. září se v rolích krále Claudia, královny Gertrudy, Ofélie, Polonia, Ducha Hamletova otce, Rosenkrantze, Guildensterna, obou hrobníků atd. objevili v názorovém střetávání vždy sebejistí, na jevišti ale pojednou nesví a nejistí duchové českého recenzentství. Tedy až na výjimky: Vladimír Hulec odtančil zdatně Ducha, hrobník Vladimír Just, kabaretní mazák, vydatně relativizoval různé hamletovské překlady. Lítí vykonavatelé divácké spravedlnosti, na rozdíl od publika ale navždy poznamenaní studiem teorie, a za to někdy divadlo předpojatě nenávidějící, možná zmoudřeli.
Deset z nich bude možná od vlastního vystoupení v Hamletovi opravdu moudřejší o poznání, byť jen letmé, že divadlo je ze všeho nejvíc dřina. Ocitli se na chvíli ve spárech jednoho z nejlepších režisérů české divadelní přítomnosti, konfliktního tolik, že jeho inscenace jsou jakoby z jiné vesmírné dimenze. To mu na Slovensku, jak ukazuje nový pronikavý úspěch zmíněného Macbetha v Nitře, závidí podstatně méně než u nás. M. Reslová, L. Jungmannová, Z. Jindrová, J. Kerbr, Z. A. Tichý, J. P. Kříž, V. Hulec, L. Mareček, V. Just, P. Pavlovský (Z. Hořínek a K. Král to na poslední chvíli vzdali), zažili omračující moc potlesku, devíti opon - největší optimisté čekali nanejvýš tak tři zdvořilostní - a jsou možná bohatší o poznání, že divadelní krása, která baví nebo dojímá, se rodí v řeholi a z drilu. Konstatuji to bez zášti, že na Ivo Toufara role nakonec nezbyla.