Ukázka z připravovaného románu

Jáchym Topol: Mongolský vlk

Jáchym Topol, ročník 1962, je básník, textař, prozaik. Působil jako novinář a redaktor (Respekt, Raut), šéfoval Revolver Revue. Básně shrnul do dvou sbírek (Miluju tě k zbláznění, V úterý bude válka). Vydal obšírný román (Sestra), novelu (Anděl) a povídku (Výlet k nádražní hale). Písňové texty psal pro skupiny Psí vojáci a Národní třída, pro Načevu. V nedávném rozhovoru pro české vydání časopisu Rolling Stone uvedl, že má v současné době rozepsány tři prózy. Z jedné přinášíme úryvek.
... a často jsem nechával Margaše ať se trápí svým hledáním, byl to jeho plán, ne? ... a za slunnejch dnů jsem se promenoval po Gandanu, po nádvoří, nebo oblasti chrámu, jak to říct ... a vyhybal jsem se modlitebním klekátkům z temnýho kamene, na který lehali lidi i v mrazech, často asi venkovani v dlouhých tmavých kabátech a s prapodivnýma čepicema, to podle toho z kterých byli kmenů, plemen, jak se normálně rusky říká ... a v celým tom dlouhým modlení, který mimo jiný znamená chůzi, chůzi a roztáčení modlitebních mlýnků jemnými doteky dlaně, ten blahodárný klapot dřeva a zas chůzi a doteky dlaní, tentokrát na černou zeď ohlazenou a úplně lesklou a tý se poutníci dotýkali až když prošli kolem Burchy a jeho party, barevný a načinčaný, bojim se to říct: jak Kreml a Kačer Donald ve snu šílenýho cukráře ... a možná právě ta barevnost nehledě na jistej ostych ... mi bránila vykonat pokornou cestu po vzoru poutníků, těch co se modlej ... vždy tam někdo byl, v nekonečný dlouhý řadě, stařenky a mniši v růžovým a malý kluci a vojáci v koženejch bundách a mě tenhle lidskej řetěz uklidňoval ... ne, že bych neměl oči dokořán a uši nastražený, to jsem si zas povšim jistejch band malejch hošíků ... přikradli se k vysokýmu Australanovi co tam stál v šortkách a rozřízli mu zespoda krosnu a jeden mu podrazil nohy a už to jelo, lup, lup, krosna prázdná a hošíci zdrhli, zmizeli za dřevěnou ohradou gandanskýho jurtoviště ... a žebráci se smáli ... tohle se stalo asi druhej tejden, co jsem tam povlával v dobrým vzduchu a světle a už jsem byl z těch toulek po panelácích trochu potaženej ... tou mastnotou ... a gandanský si zřejmě povšimli, že tam dost často popocházim, lelkuju a jeden stařík se vypravil na výzvědy, no, to je dost, řekl jsem si, já si zvyk dost často v různejch zemích se takhle seznamovat, na nádražích, v hospodách, trzích ... a shledávat záchytný body podle místních ... no, ale tohle je svatý místo, říkal jsem si, tak pomalu ...stařík měl na sobě žlutej župan se skvrnama, i přes chlad mu koukala nahá hruď ... stařík složenej jakoby ze samejch uzlíků, šlach, tvrdýho masa se na mě smál očima ... asi šel vočíhnout co sem za bastarda, ale ještě se zastavil a maličko zívnul, zřejmě aby mi naznačil, že zas tak hrrr do seznamování s nějakým cizákem neni ... jo, stojí proti mně a zívá ... pak sklap rty a jde ke mě a já jdu k němu, jdem si zřejmě vyměnit zkušenosti přes čas a prostor, kdy je všechno v pohybu, mimo toho Burchy co dřepí na Gandanu, jak jsem si v té chvíli ještě bláhově myslel ... dědeček si stoup přede mně a koukal mi do očí, tvrdě a přímo, což teda Mongoli nedělaj, doslech sem se, pokud vás zrovna nechtěj zpráskat ... Co seš zač, seš ruskej, povídá mi nějakou ruštinou, co tu bolševici vyučili kmeny ... nebo mluvíš chelem, jako člověk, hun ... to jsem nějak vyrozuměl ... a já mu říkám: Bi oros biš, bi ček hun ... a zabralo to ... nejsem Rus, jsem českej hun, tuhle jedinou větu jsem si přivezl z Moskvy, to mě naučili Rusové, a on zas nějakou ruštinou pokračoval: nemodlíš se, nefotíš, nežebráš, lezeš sem pořád, koukáš, proč? ... já chápal, že mu sem podezřelej a bylo mi jasný, že zvlášť tady na Gandanu musej mít všemožný prodavači, žebráci, kejklíři, zlodějíci, flákači i ostatní z branže svý pevný postavení ... tak jsem ho chtěl uklidnit a protože já byl tou dobou v Ulanu poměrně bohatej muž, povytáh sem z kapsy lahev vodky, Zubrovky ... a on udělal ts, ts a strohým pohybem mi tu ruku zas zarazil do kapsy, výmluvně ukázal na pestře pomalovanou sochu Burchy a šli jsme uličkou za chrám, pak jsme prošli prkenejma dvířkama na kterejch bylo namalovaný, jak jinak, oko Burchy a byli jsme v jurtovišti na samým jeho okraji, v uzounký uličce a tam na dřevěným schodě, opřenej zády o prkennou chajdu, seděl slepec, taky celej zabalenej v potrhaným županu, a drobně rukou pokejv, pozval nás k sobě, jen co zaslech zdvořilý pokašlávání mýho novýho přítele a průvodce. A že je slepej, jsem usoudil podle umaštěný pásky co měl přes oči.
A žádný zlí tarači tady nepobíhali a necenili na mně tesáky a sluníčko do mý bundy pořád hřálo, ten dřevěnej schod nestudil ... a já slepýmu pánovi, kterej vypadal jak otec staříka, co mi koukal do očí, podal otevřenou lahev a trochu chmurně si pomyslel, no jo, je to všude stejný ve vodkovejch zemích, pořád chlastám s vágusama, nebo svatejma mužema, místo toho, abych koukal nahrábnout ten náš milión a v tom mě někdo, něco sevřelo nos a tvář až sem vyhek a málem vztekle povstal ... byl to ten slepec a jel mi strašnou zbrázděnou rukou se zničenejma černejma nehtama po tváři ... byly zničený mrazama, ale to já tehdy nepoznal ... a rukáv svýho staletýho smrdutýho županu mi otřel o obličej a rusky povídá: prohlídnu si tě ... a jel mi po ksichtě a jemně klepal na mý oči, který já kupodivu v tý chvíli úplně klidně zavřel ... a zkoumal mý víčka a nos ... a pak povídá: Kálmyk ... ale tím posledním k, který bylo lehce sevřený mongolským ch, tam vyťal otazník ... a naštval mě, nevim proč ... a ten druhej, kterej už vylokal slušnou dávku Zubrovky, se kuckal smíchy a mlel něco mongolsky a já z toho rozuměl jen ček hun, ček hun ... a tak ten slepej se snad vědeckým zaujetím mi zas jel po ksichtě, ale druhou rukou už čile tahal za hrdlo vodku ... a já jim řikám česky: vy votravný žebráci, seďáci ubohý, já vám těch vodek koupim šest, ale přestaňte na mě jet s ňákejma mystikama, volové, mě to nezajímá, kdo sem, já nelezu k ňákejm chrámům abych se dozvěděl, kdo sem, když sem bastard a hotovo. A eště se poklepnu pěstí do hrudi a to silně a zařvu: já bastárd a éto charašo. A slepej řekne: da málčik, ty bastárd. Ale to charašo tam nějak viselo ve vzduchu ... nechal sem to bejt, sem zvyklej ... tyhle dvě sovětizovaný trosky mě nerozhoděj ... vy suvenýři, řikám svatým mužům gandanským, a víte vy, že mám tady v batohu ještě dvě Zubrovky? ... a zpětně si myslím, že to věděli ... on něgavarí po rusky, po polsky? ... nechal jsem je hádat, bylo příjemný sedět na dřevě a na slunci, natáhnout uběhaný nohy, zády bejt opřenej o dřevo, který nasáklo sluncem, a trochu z dálky slyšet nepřetržitej klapot modlících mlýnků a už jsem se zmínil, že na Gandanu jsou ptáci?, jo, holubi a nějaký ... snad sýkorky, a taky pro mně úplně neznámý malý barevný ptáčci, co dělaj v mrazech?, poslouchal jsem jejich vrků vrků a nechal ty dva starce gandanský ať si povídaj a popíjej a ten mladej stařík si rozhalil hruď a bleskurychlým pohybem mezi dvěma nehtama seštíp blechu, oba se smáli a asi až za chvíli, protože do mně se zatím dalo příjemný lehký pospávání ... tak jsem si trochu plul v tom čistým vzduchu ... a vlastně až doteď jsem měl tělo celý napružený, protože pobíhat celý dny a teď už vlastně dva tejdny po Ulanu a cpát se v autobusech, no, je to náročný, a tady v závětří to ze mně pomalu padalo ... a tak až po chvíli jsem si uvědomil, že ten slepej stařec vlastně mluví ke mně ... a vyrukoval na mě s jakousi legendou ... či co ... vyprávěním ... o zlatým Buddhovi to bylo ... a já v poklidu vnímal ruštinu svýho dětství, i když trochu huhňanou a všelijak utiskovanou tim mongolt chelem ... a pokud si pamatuju záblesky svých pohledů, tak jsem zřejmě svý oko tu a tam upřel na tvář slepce a zahlíd kapky slin na jeho prastarejch koženejch rtech, jak si v ústech mlel řeč jazykem ... a v polospánku, nebo co to bylo, jsem se i lek, protože jsem viděl do jeho starý lebky ... a to stařec chtěl! ... a v mluvící lebce, o jejíž stěny neustále šlehal jazyk, jsem náhle zahlíd i tvář malýho kluka, a mluvil na mě a drobný sliny na rtech kluka mi nejspíš připoměly kusy pěny, co maj některý bystřiny, když korytem teče voda a tříská o kameny pěnou, on mluvil, jo, slepej se rozpovídal a říkal asi tohle:

Muj tatínek byl láma a ctil Zlatého Buddhu, který se ve výšce dvaceti metrů tyčí nad Gandanem ... ale tatínek byl láma ... o takových toho ve svatých spisech moc není, on byl, jak říkají venkovské ženy ... ženy, které vědí vše o býcích a velbloudech a jacích a beranech a sobích samcích, ženy, které putují se stády a znají muže stejně jako všechnu zvěř ... venkovské ženy říkali lámovi, jakým byl můj tatínek, láma s ocasem ... a tatínek, když potkal mou maminku a to bylo právě tady na gandanském jurtovišti, které jako prstenec obklopuje chrám se Zlatým Burchou ... tak spolu měli mně a tatínek dal mamince všechno co měl ... mohl se usadit a přestat být lámou, ale on nechtěl, on žíznil po učení, chtěl putovat a chodit všude po zemi ... po této veliké požehnané zemi a byl velmi dychtivý svatého učení a vždy chtěl jen stoupat po stupních učenosti a zbožnosti ... ale byl láma s ocasem a vždy mu učarovala žena, to láska k ženě ho strhla vždy ze všech stupňů ... protože on, když miloval ženu, tak jí dal všechno ... ne, jako ostatní lámové, kteří přišli k ženě potmě a tajně a dali ji jen malý dárek a bastarda pak odehnali, řekli dítěti: di! di si! di za stádem! ... anebo ženě, když rodila, podstrčili štěně a dítě dali babám, nebo ho položili na schody kláštera ... ne, takový muj tatínek nebyl! ... ten když potkal ženu a miloval ji, tak jí dal ihned vše co měl, úplně všechno co ten den vyžebral, dal jí svou misku, svitky, dal jí i své roucho lámy ... a když měl sandály, dal jí je taky, i tabák a když měl nožík, hned ho ženě dal... nebyl jako ostatní ... a všechny svoje děti choval na kolenou a nosil je, když byli malé a říkal jim, jak se jmenují věci, které vidí ... i když plakal touhou modlit se a meditovat ... i když toužil po studiu ... a jednou, právě, když nosil mně, já se zrovna podělal a potřísnil tatínkovo roucho ... a to vím od maminky, ona mě nosit nemohla, protože zase rodila, tety a babičky byly s ní ... potřísnil jsem tatínkovo roucho a on hrozně vykřikl ... a dál mě nosil, abych krknul ... a já stále nekrkal, já se počural a tatínek už nekřičel, klidně mě nosil po jurtě sem a tam ... a pak jsem se poblinkal ... a později tatínek řekl mamince, že právě když jsem ho poblinkal, tak uslyšel veliký hlas, který pravil: Medituj! a tak tatínek meditoval a zjistil, že to lze ... a pak já prý strašně řval a bulel, protože jsem byl celý mokrý a tatínek mě dál nosil a najednou slyšel mocný hlas: Modli se! a tatínek se modlil a zjistil, že to lze ... a ty hlasy byly posledním kamínkem do mozaiky tatínkova učení ... on musel tolik putovat po zemi, aby se staral o všechny svoje ženy a děti ... on nedokázal dřepět v klášteře jako snad Růžové pláště, nebo Rýžové misky a brát si dary ... a vkrádat se do jurt za dívkami s malinkými dárky, když otcové a bratři spí, nebo jsou se stády ... a když měl mě a mou maminku, tak cítil svoje srdce, jak je obrovské a věděl, že hlas neslyšel na gandanském jurtovišti náhodou ... a hned druhý den se šel poklonit velikému Zlatému Buddhovi a vydal se na pouť až do Lhásy, aby mu duchovní otcové v tom nejsvětějším středobodě tibetského lamaismu, pomohli najít sektu pro muže, jako je on a maminka porodila další dítě, ale to dala klášteru ... a tak měla jenom mně ... a vypráví se, jak tatínek putoval v čele veliké karavany a že jeho vášeň po zbožnosti byla tak obrovská, že sníh v divokých a nebezpečných průsmycích se vždy vzňal, hořel a nikdo, vůbec nikdo z té karavany nezemřel chladem a neumrzl, ale muži, ženy i zvířata prošli stěnou jasu bez úhony ... a když v čele karavany kráčel tatínek, tak vždy našli vhodné tábořiště, kde se kupil argal na topení a voda k pití byla chladná a dobrá ... a když karavana obtížně postupovala horskými stezkami, šel tatínek vždy v čele a kráčel tak, že i ti nejslabší se znavenými zvířaty vždy dorazili do tábora, který tatínek vybral a nikdo z poutníků nezabloudil a nezahynul v divočině, ani se nezřítil se srázů ... a kdykoli karavanu napadly horské kmeny, nebo tlupy lupičů, tatínek vyšel divokým lidem vstříc a pohovořil s jejich náčelníky a vyložil jim svoje učení ... a divocí lidé uvyklí nájezdům, vraždám a plenění mu naslouchali a někteří pak sami následovali karavanu a střežili její bezpečnost v soutěskách a průsmycích Střechy světa ... a vděk poutníků byl tak veliký, že všechny ženy se tatínkovi dávaly ochotně a vroucně ... rozčesaly si vlasy a jejich mužové je do tatínkova prostého lůžka vypravovali s horlivostí ... Mongolky z Chalchů i Tsanánů, Burjatky, Kazašky, ženy z kmene Ngora, Dži i Dun Dan, Chajmirky, ženy Ghara, Tátir, Ubuty-Ubuty, Najgar ... i jedna Číňanka ... a když muj tatínek stanul na svatých kamenech města Lhásy, jeho pověst zázračného horlitele ho předcházela ... a ženy svatého města, které, aby netrpěla zbožnost mužů, chodí s tváří začerněnou, ho vítaly v zástupech a s jazyky vyplazenými úžasem nad jeho zbožností ... a praví se, že Jeho Svatost se na tatínka usmál a řekl mu ... ty už jsi svou sektu založil a aby nevznikaly rozbroje zvláště mezi Žlutými čepicemi a Červenými čepicemi, jejich žárlivost bude bezmezná!, ustanovuji tě pevně a neodvolatelně prvním mezi Divokými kopími ... a teď jdi domů! A tatínek se otočil a šel a radost v jeho srdci byla stejně mocná jako jeho bázeň ... a teď v průsmycích také viděl ohně ... ale on viděl ohně v srdci Mongolska a ty byly jako krev ... viděl plameny plazit se ke Gandanu, viděl plameny olizovat práh chrámu Buddhy ze zlata ... šel a provázely ho neblahé vidiny ... viděl požáry a cítil kouř a viděl zabitá a umučená těla ... lámů ... a tatínek šel a spěchal průsmyky zpět ke gandanskému jurtovišti a veliké soše Zlatého Buddhy ... spěchal celé ty roky své pouti a nedbal tmy, zimy, hladu ... jen někdy se zastavil u lidí, aby si odpočinul a žil s dívkami a ženami jako Divoké kopí, ale stále měl na zřeteli svou gandanskou rodinu ... vždyť mocný hlas přece uslyšel, když choval mně a ne jiné dítě! ... a tak byli rudí rychlejší než tatínek ... přišli z Ruska a říkali si Sověti a pobíjeli lámy a mongolští pomahači pobíjeli lámy ... a jejich znakem, jejich burchou byla rudá hvězda, rudá krví lámů, protože komunisti věděli, že musí zlomit páteř země trav a tou páteří byli lámové ... a komunisti nejprve mluvili s kobylkami ... domluvili se s lidmi Říše středu, kterých bylo v Mongolsku jako kobylek ... a chovali se jako nenažrané kobylky a měli kusadla plná mongolské země ... ale Orosi přišli jako vlci a medvědi a kobylky musely ustoupit ... a ze všech klášterů teď k modrému nebi šlehaly plameny a stoupal kouř a nářek pobíjených lamů ... komunisti obklíčili stý klášter a řekli lámům ať vyjdou a pak je nacpali na korby nakláďáků a odvezli do stepi a tam je postříleli ... a když lámové odmítli vyjít z dvoustého kláštera, komunisti ho zapálili a postříleli lámy z kulometů, a na pětistý klášter házeli bomby z letadla, přitáhli do horských soutěsek děla a rozstříleli tisící klášter a lámové hynuli v sutinách podzemních chodeb ... i dětští lámové museli klekat do jam, komunisti pobili i malé lámy ... a arati museli nechat stáda a jít zahrabat své svaté muže ... a kdo z aratů vzal klacek, nebo kámen, nebo rýč na zahrabání mrtvých a vrhl se na komisaře, byl zastřelen ... a někde těla lámů ležela ve stepi, jejich maso tam bylo pro supy ... a kdo z aratů se u jam modlil, nebo chtěl provést obřad vyprovození svatého muže, nebo obřad vzpomínky na svatého muže, byl zastřelen ... a tak komunisti čistili zemi, boháče a lidi z města strkali do vagónů a ty vagóny jely na Sibiř ... a kdo měl v jurtovišti nejvíc koní, ten šel ... a kdo měl nejlepší stádo, ten šel a jeho lidi už ho neviděli ... komunisti čistili zem od lidí a už nebyl nikdo, kdo by s tatínkem šířil učení Divokých kopí, totiž, že právě v objetí muže a ženy je nejvyšší učení v pravdě posvátné a líbí se Burchovi ... že teprv milováním s ženou je svaté učení učiněno životem a ten tepe v dětech ... a moje maminka prchla z jurtoviště, protože ji odvrhl její otec a její matka a bratranci a strýci, kteří byli všichni ze sekt Modrých čepic a Lesklých knoflíků a nenáviděli nové učení ... ale ti byli teď mnozí mrtví ... a maminka se stala pomocnicí a služkou na Gandanu a těm posledním lámům posluhovala a prala jim prádlo a poslouchala jejich tiché hovory vedené v úzkosti, protože komunisti se blížili ... poprvé od dob, kdy se nestvořené zrodilo v chaosu, tu byl řád, který chtěl svaté učení vytrhat z kořenů ... a to bylo přinejmenším udivující a znepokojivé i pro velmi moudré svaté muže ... a maminka lámům vařila buzy a sutek a prala jim a poklízela a a někteří lamové k ní v noci chodili, ale dávali ji jen malé dárky ... to nestačilo ani na jídlo! ... a maminka čekala jen a jen na svého lámu, na Divoké kopí.
A pak komunisti přišli a vyhnali lámy a některé zabili a maminka se stala pomocnicí a služkou komunistů a prala jim a myla podlahy v dřevěných domcích, co tu postavili a vařila jim buzy a sutek, protože tihle komunisti byli Mongolové a poslouchala jejich hádky a slyšela jejich křik, protože oni pili vodku, pili vodku jako Orosi, jako Rusové a dlouho do noci se potáceli po Gandanu opilí vodkou a stříleli do vzduchu a někteří hrozili pěstmi soše Zlatého Buddhy a někdy se ožralí vodkou zhroutili v pláči před chrámem a bili hlavama o kameny až do krve a vyzývali svaté muže a proklínali Orosy ... a maminka je vzala a odvlekla a uložila ... a druhý den jí pak šermovali pistolí před obličejem anebo jí dávali malé dárky a musela přísahat ... že zůstane tajemstvím, co je slyšela a viděla dělat a říkat. A když tihle Mongolové chtěli, tak s maminkou spali a pili s ní spoustu vodky a mě hladili po hlavě a dávali mi konfety ... a protože s maminkou spali a líbilo se jim to, tak ji nezastřelili nebo nevyhnali a my mohli zůstat v dřevěném domku na Gandanu a čekat na tatínka.
A nad Gandanem vlála vlajka s rudou hvězdou a komunisti byli všude ... šli zemí jak dobytčí mor ... a snad jen někteří šamani se pousmáli, ušklíbli, trhli rameny ... když viděli hořet kláštery a stoupat kouř k modrému nebi a to nebe kouř i pláč vražděných polklo a bylo zas jako dřív ... šamanským bohem ... a šamani začali zívat ... zívali a zívali a vydávali se na cesty nahoru a dolu a viděli do všech stran země ... ale pak k nim přišli komunisti a zabili je a spálili jejich bubny ... a řekli lidem: ten muž, ta žena lžou, neumějí nic ... podívejte, nelítají ... a komunisti svázali šamany, muže i ženy a hodili je na lidi z letadla, na kterém byla rudá hvězda ... a dav se rozprchnul a na zem padla těla šamanů, mužů i žen a byli mrtví ... a nebe bylo modré, jen chvíli tam zůstala šmouha po letadle ... nebe zůstalo modré i pro Vlčí lidi v horách Morgolu ... i pro šamanky Sobích lidí ... to nebe zůstalo při komunistech a mnozí Mongolové to viděli a sami oblékali kožené kabáty a sami se stávali komisaři ... a tihle komisaři šli do divočiny mezi nomádské kmeny, nesli jim rudou hvězdu a krotili je ... a komunisti zabíjeli Burjaty, boháče mezi Burjaty a taky zabíjeli Burjaty, co uměli číst a měli knihy ... a Mongolové Chalchové šli také s noži po Burjatech ... a rudí Kalmyci ze sovětů šli po Kalmycích v pustině a krotili je a nutili je vyznávat rudou hvězdu ... a rudí Kazaši ze sovětů šli mezi Kazachy na koních a nutili je vyznat hvězdu a pobít šamany ... z klášterů komunisti brali zlato a ozdoby a sochy Burchy a všech bohů a tavili je na cihly ... a ze všech klášterů jezdily kolony vozů s ozbrojenými komisaři a nákladní auta se pod tím nákladem bohů bořila do půdy stepi, která je bez cest ... a někdy to viděli arati a útočili na kolony, stříleli šípy a házeli kamením, ale komisaři je postříleli kulomety ... a někdy kolona vozů uvízla v bahně v divočině, když sníh tál ... a arati pobili komisaře a vozy pohřbili pod kamením a pískem ... a někdy zůstaly vozy trčet v pustině a komisaři zemřeli hlady a žízní, nebo zmrzli ... a ty vozy tam pořád jsou ... a můj tatínek Divoké Kopí se blížil ke Gandanu a chtěl založit svou sektu na spáleništi ... a potkali se s mou maminkou a plakali, protože na Gandanu už nebyli žádní muži, které by mohl tatínek učit, nebyli tu žádní svobodní muži, kterým byl řekl o svém učení ... a nebe bylo modré, ale zakrývala ho křídla supa ... a můj tatínek oblékl kožený kabát komisaře a stal se správcem Gandanu a žil tu s mou maminkou a se mnou, žil, protože byl chytrý.