Navzdory zastrašovací kampani se 30. srpna k hlasování chystá více než 400 tisíc voličů

Smutek i naděje Východního Timoru

Autobus zastavuje, jeden z cestujících vybírá od cizinců cestovní pasy. Kontrola netrvá dlouho a nebylo by na ní nic divného, kdybychom podle místní mapy nepřejížděli z indonéské provincie Nusa Tenggara do indonéské provincie Východní Timor.
Příští týden (v pondělí 30. srpna) se obyvatelé Východního Timoru rozhodnou, zda se formální hranice mezi dosavadními indonéskými provinciemi změní ve skutečnou. Volba zní: Autonomie nebo cesta k nezávislosti. Po všem, čím museli projít, proměnilo se pro mnohé z nich hlasování v otázku vlastního přežití.

Od Portugalska k Indonésii

Rok 1515. Na Timoru se vyloďují první Evropané. Portugalští obchodníci, které zde zajímá především santalové dřevo. V následujících staletích budou o nadvládu nad tímto územím soupeřit s Holanďany. Dlouhotrvající konflikt ukončí dohoda, podle které Holanďané získají kontrolu nad západní polovinou ostrova s výjimkou enklávy Oekussi, která společně s východní částí připadne Portugalcům.
Nové hráče do tohoto teritoria přivádí až druhá světová válka. Australané v obavě, že se Timor stane nástupištěm pro japonskou invazi, vysílají do oblasti jednotky Sparrow Force. Zatímco v západní části musí před přesilou protivníka rychle kapitulovat, na Východním Timoru se rozhoří gerilová válka. Úspěšnost australské taktiky se významnou měrou opírá o služby criados, domorodých pomocníků, kteří vojákům nosí jejich výzbroj a po akci je odvádějí po horských stezkách do bezpečí. Odvaha criados na Australany silně zapůsobila, někteří z nich jim ji připomenou o třicet let později, kdy Austrálie uzná připojení Východního Timoru k Indonésii. Za svoji podporu Australanům zaplatí Timořané krutou daň, během války jich bylo 70 tisíc zabito.
Poválečné změny zasáhly pouze západní část, kterou Holanďané stejně jako další území opustili v roce 1949 ve prospěch nově vznikající nezávislé Indonésie. Východní Timor se opět vrátil pod portugalskou správu a vytrval pod ní až do roku 1974, kdy byl v Lisabonu smeten diktátorský režim a nová vláda zahájila dekolonizační proces. Na Východním Timoru se v krátké době zformovaly tři strany - UDT, Fretilin a Apodeti. Zkorumpovaná Apodeti se sice těšila nejmenší podpoře, ale jako jediná prosazovala integraci s Indonésií. Koaliční spolupráce mezi UDT a Fretilinem, které se staly rozhodujícími silami v zemi, vytrvala pouze do 11. srpna 1975, kdy se UDT pokusila o převrat. Po krátké občanské válce, v níž zahynulo okolo dvou tisíc lidí, získal nad Východním Timorem kontrolu Fretilin.
Již samotný název Fretilinu, (Revoluční fronta nezávislého Východního Timoru), byl pro indonéské generály dostatečným důvodem, aby začali uvažovat o zásahu. Spojené státy právě prohrály válku ve Vietnamu a levicové hnutí bylo na vzestupu. Indonésie měla za sebou deset let starou zkušenost pokusu o komunistický převrat a nyní se na jejích hranicích rodil stát podezřívaný ze sympatií k marxismu. 28. listopadu 1975 vyhlásil Fretilin nezávislost Východního Timoru. O týden později navštívili Jakartu Gerald Ford a Henry Kissinger, kteří své spojence utvrdili v tom, že je budou i nadále podporovat. Následující den, 7. prosince, indonéská armáda zaútočila na východotimorskou metropoli Dilli. Začala operace Komodo.
Brutalita, s jakou vojsko zahájilo obsazování Východního Timoru, byla mimořádná i na místní poměry. Parašutisté, kteří seskočili v Dilli, začali zabíjet každého, koho potkali na ulici. Za vysokým počtem obětí stojí především taktika převzatá z amerického způsobu boje za války ve Vietnamu, včetně užití napalmu. Strach z komunismu ospravedlňoval vše. Indonéská armáda nebyla na invazi připravena a mezi jejími veliteli panovala rivalita. Na zlomení odporu Fretilinu a převzetí kontroly nad Východním Timorem potřebovala 35 tisíc mužů a čtyři roky. Následky kampaně byly strašlivé. Podle posledního sčítání obyvatel uskutečněného Portugalci žilo v této jejich bývalé provincii 680 tisíc lidí, o šest let později indonéská statistika udávala 550 tisíc obyvatel. Podle odhadů mezinárodních humanitárních organizací bylo na Východním Timoru zabito nebo v důsledku války zahynulo 200 tisíc lidí, což je třetina populace. Svým rozsahem se východotimorská tragédie řadí k vůbec největším v tomto století.
Jenom málokdo tady neztratil někoho z rodiny nebo přátel. Alfrédovi vojáci zastřelili matku, když mu byly tři roky. Nikdy se nedozvěděl, kde byla pohřbena, další ze studentů, Joao, přežil se svojí matkou jako jediný. "Odpustit a zapomenout bude hodně těžké," říká třiadvacetiletý Alfredo.
Po čtrnáct let byl východní Timor pro cizince zcela uzavřen a zprávy o tamní situaci se do zahraničí dostávaly jen velice obtížně. Ačkoliv akt připojení, kterým se Východní Timor stal 27. indonéskou provincií, OSN nikdy neuznala, samotná invaze se odehrála bez většího zájmu západního světa. Australský velvyslanec v Jakartě doporučil své vládě, aby před morálním hlediskem dala přednost pragmatickému pohledu na věc. V Timorském moři se rýsovala možnost těžby ropy a Indonésie se jevila jako partner, se kterým se půjde domluvit snáz než s Portugalskem nebo Fretilinem. Východní Timor čekal osud země, která na globální šachovnici zaujímá příliš bezvýznamné místo, než aby se pro ni někdo angažoval.
Ve chvíli, kdy srážky mezi indonéskou armádou a východotimorskými gerilami nabývaly již pouze sporadického charakteru a situace se začala relativně zlepšovat, přišel masakr na dillském hřbitově Santa Cruz. 12. listopadu 1991 zahájila armáda palbu do bezbranného davu, který smutečního rozloučení s jedním z aktivistů využil k protestům. Skutečného počtu obětí se lze dobrat jen obtížně, odhady se pohybují mezi 19 až 200, indonéská armáda jako ve všech podobných případech udává nižší čísla. Zastrašení lidé se uchýlili pod ochranu církve, která je na dominantním katolickém Východním Timoru významnou morální autoritou. Oproti minulosti se armáda na hřbitově Santa Cruz dopustila chyby. Střelba se odehrála před zraky zahraničních novinářů, kterým se podařilo propašovat filmový záznam celé události ze země. Otázka Východního Timoru se opět dostala na mezinárodní scénu. Jakarta prohrála ve válce diplomatů, když Nobelova cena míru v roce 1996 putovala do rukou dillského biskupa Carlose Bela a neoficiálního východotimorského ministra zahraničí Ramose Horty. Nelson Mandela si během své návštěvy Jakarty vyžádal setkání s uvězněným vůdcem východotimorského hnutí odporu Xananou Gusmaem, kterého armáda zatkla v roce 1992. Přibývalo i dalších projevů podpory.
Pád berlínské zdi a následný kolaps východního bloku nastolil otázku, proč Indonésie drží Východní Timor, jestliže nebezpečí vzniku nové Kuby již pominulo. Názor, že Indonésie by neměla Východní Timor opustit, přetrvává v části armády i u některých politiků dodnes. Zastáncem neměnné podoby země je mimo jiné i vítězka letošních voleb a horká kandidátka na prezidentské křeslo Megawati Sukarnoputriová. Vysvětlení je několik. Během své nadvlády Indonésie investovala na Východním Timoru do infrastruktury, vzdělání, sociálních zařízení a nechce tyto prostředky odepsat. Armádní velitelé působící v provincii jsou zapleteni do obchodu s prostitucí a hazardními hrami. Část z nich také pochází z Jávy a jejich mentalitě odporuje možnost ztráty tváře, kterou by odchod z Východního Timoru byl. Zastánci indonéského Timoru se však zejména obávají, že případná nezávislost by povzbudila separatistické tendence v jiných částech Indonésie. Odmítnutí nezávislosti nebo neschopnost Timořanů si samostatně vládnout by naopak byla výrazným protiargumentem proti těmto odstředivým tendencím. Možný dominový efekt zahájený Východním Timorem však vylučuje například šéf Strany národního mandátu Amien Rais, podle kterého nelze Timor jako bývalou portugalskou kolonii srovnávat s jinými provinciemi, které dříve kontrolovali Holanďané.

Od Indonésie k lidovým konzultacím

21. květen 1998. Pod tlakem studentských demonstrací odstupuje po 32 letech prezident Suharto. Indonésie prochází hlubokou ekonomickou krizí. Suhartův nástupce Habibie vyjadřuje ochotu řešit východotimorský problém. Na sklonku minulého roku nabízí autonomii, na začátku letošního připouští, že by Východní Timor, pokud nabídnutou autonomii odmítne, mohl získat nezávislost. 5. května podepisují Portugalsko a Indonésie dohodu, podle které souhlasí s hlasováním o návrhu zvláštní autonomie pro Východní Timor. Přijetím tohoto plánu by Dilli a Jakartu spojovala pouze společná měna, zahraniční politika, vnější obrana a kontinuita indonéského práva, odmítnutí má zahájit proces, který povede k východotimorské nezávislosti. Na průběh těchto takzvaných lidových konzultací bude dohlížet OSN prostřednictvím zvláštní mise UNAMET.
Změny, kterými od Suhartova pádu prochází celá Indonésie, přinášejí naději i pro Východní Timor. Dilli se stává místem pokojných demonstrací, lidé se zbavují strachu. Ale také zastánci svazku s Indonésií nezůstávají nečinní. Staré prointegrační struktury se sdružují v Lidové frontě pro Východní Timor (BRTT), nové ve Fóru pro jednotu, demokracii a spravedlnost (FPDK). Nejtvrdší úder však přišel loni v prosinci, kdy vznikly milice. Oddíly převážně mladých, málo vzdělaných lidí, někdy i kriminálních živlů vyhlašují za svůj cíl boj proti gerilovým skupinám. Od počátku však zahajují teror namířený proti civilnímu obyvatelstvu. Tisíce lidí opouštějí své vesnice. Jsou soustřeďováni v táborech, kde jsou nuceni k projevům loajality. Shromáždění na podporu integrace s Indonésií jsou organizována po celém Timoru. Milice sestavují seznamy hledaných osob, stoupenců nezávislosti, které je třeba najít. Násilí vrcholí letos v dubnu. Milice zabíjejí v dillském domě stoupence nezávislosti Manuela Carrascalaa, v církevním komplexu v Liquice. Jediný východotimorský okrsek hlásí za jediný měsíc více než 80 případů znásilnění. Podle odhadů zahynulo během násilné kampaně milicí asi tisíc lidí.
14. května přijíždí do Dilli první skupina UNAMET, o dva dny později milice v tomto městě přepadnou a vypálí několik domů. Mise OSN se od počátku ocitá ve složité situaci, opakovaně vydává prohlášení, podle nichž jsou útoky milicí hlavní překážkou regulérního průběhu hlasování. Jeho mandát ho však opravňuje pouze k dohledu a pomoci při organizování referenda. Bezpečnost má zajistit indonéská strana. Její ozbrojené síly se však na některých akcích přímo podílejí, to vyvolává dohady, nakolik má Jakarta své ozbrojené síly na Východním Timoru vůbec pod kontrolou. UNAMET je od počátku obviňován z toho, že sympatizuje se stoupenci nezávislosti. "Pokud zjistíme, že jim UNAMET straní, napadneme je," varuje mluvčí FPDK Basilio Araujo. K útoku na misi OSN skutečně dojde a objeví se otázka, zda neozbrojený kontingent OSN nebude muset být doplněn o jednotky mírových sil. Přestože na kampaň je vyhrazeno pouze dvacet dní předcházejících hlasování, ze strany prointegračních sil probíhá permanentně od podepsání květnových dohod.
Nadace HAK, která monitoruje lidská práva na Východním Timoru, obviňuje indonéské úřady, že na podporu prointegrační kampaně zneužily finanční prostředky poskytnuté Světovou bankou. Původní termín hlasování, 8. srpen, musí být kvůli bezpečnostní situaci dvakrát posunut.

Od lidových konzultací k...?

30. srpen 1999. Den hlasování. Navzdory zastrašovací kampani se pro hlasování registrovalo více než 400 tisíc voličů starších sedmnácti let, kteří se narodili nebo jeden z jejich rodičů se narodil na Východním Timoru. Pokud se nenechají ovlivnit předchozím terorem a nedojde ke zmanipulování výsledků, měla by většina nabídnutou autonomii odmítnout. Ani tento výsledek však nemusí být poslední kapitolou východotimorské tragédie. Mluvčí indonéského ministerstva zahraničí pro Východní Timor Dino Djalal přiznal, že pokud bude plán přijat, je další postup jasný, pokud nikoliv, Jakarta neví, co se stane. Biskup Belo se domnívá, že na Východním Timoru by pro určitou dobu měla fungovat přechodná vláda. Pokud by Indonésie odešla ze dne na den, zachovala by se podle něho ještě hůře než Portugalci. Jako recept na usmíření mezi znepřátelenými skupinami dillský biskup doporučuje jihoafrický model.
Případný nezávislý Východní Timor by však musel čelit řadě problémů. Většina obchodních aktivit je v rukou lidí z jiných ostrovů, pravděpodobně by došlo k nárůstu nezaměstnanosti. Zdroje potenciálních příjmů se omezují na produkci kávy, vanilky, santalové dřevo, některé tradiční rukodělné výrobky, turistický ruch a případnou zahraniční pomoc. Zásoby ropy v Timorském moři nejsou tak bohaté, jak se očekávalo. Místní obyvatelé však tvrdí, kde je půda a voda, tam je i život. Mnozí z nich půjdou hlasovat s tím, že nic horšího už je nemůže potkat. Basilio Araujo však varuje, že pokud z Východní Timoru zmizí indonéské vlajky, dojde k válce. Ještě před hlasováním vyjádřil editor místních novin obavy, že referendum uvrhne Východní Timor do nového pekla. Ať už se jeho obyvatelé rozhodnou jakkoliv, není jasné, zda tímto peklem ještě nebudou muset projít.


Pavel Zvolánek

Související