"Kde domov můj, kde vlast je má?"
Baronka Sidonie se vrátila do Čech
* Po téměř padesáti letech se ostatky baronky Sidonie Nádherné z Borutína vrátily z nuceného exilu do vlasti. Přítelkyni německého básníka Reinera Marii Rilkeho a českého malíře Maxe Švabinského, milence rakouského novináře Karla Krause, tak bylo splněno její poslední přání.
Londýn (jab)
V době, kdy rakouská kultura znovuobjevuje osobnost spisovatele a novináře, českého rodáka Karla Krause, se do veřejného povědomí dostává také postava jeho dlouholeté přítelkyně, baronky Sidonie Amálie Karolíny Julie Vilemíny Nádherné z Borutína. Baronka, narozená v roce 1885 na zámku ve Vrchotových Janovicích, si na rozdíl od většiny jiných šlechtičen té doby neoblíbila vyšívání a podobné práce vhodné pro ženy s "modrou krví", ale naopak ráda řídila auto, sportovala, cestovala, zajímala se o literaturu, hudbu i výtvarné umění. V roce 1906, když spolu se svou matkou navštívila v Paříži ateliér sochaře Augusta Rodina, setkala se s jeho sekretářem, německým básníkem narozeným v Praze, Rainerem Mariou Rilkem. O rok později se s ním v Čechách spřátelila a až do jeho smrti si nepřestali psát. Na první setkání před janovickým zámkem básník vzpomínal: "... budu se k němu, ať můj život dál už půjde jakkoli, stále vracet. Ta chvíle, kdy se park kolem mne najednou zavřel a potom - jak snadné je pro mě přivolat zpátky ten okamžik - opět vidím červeň Vašeho pláště. Vlál kolem Vás, když jste přicházela..." Básníkova manželka, sochařka Klára Rilke-Westhoffová, Rodinova žačka, vytvořila také v roce 1913 barončinu mramorovou bustu, která je dnes majetkem Národního muzea.
Osudové bylo pro ni setkání s novinářem a spisovatelem, vydavatelem vídeňského časopisu Pochodeň, Karlem Krausem v roce 1913. "... otevřel mi novou říši, nové možnosti. A jak podivuhodně to učinil...," zapsala si do svého deníku baronka, "... vězí v mé krvi a způsobuje, že trpím. Pochopil, kdo jsem, jako ještě nikdo..." Jejich vztah, pečlivě utajovaný před okolním světem, trval s několika malými přestávkami až do Krausovy smrti v roce 1936. Vypovídá o něm i 442 dopisů, 458 telegramů a 164 dopisnic zaslaných Sidonii většinou do Vrchotových Janovic. V roce 1974 byly v Mnichově vydány i knižně.
Na svém zámku se za první republiky stala baronka organizátorkou kulturního života. Do Janovic tak jezdili kromě Rilkeho a Krause například malíř Max Švabinský, který Sidonii několikrát portrétoval, grafik Viktor Stretti, architekt Adolf Loos, dcery Tomáše Garriqua Masaryka Anna a Alice, a v neposlední řadě také spisovatel a novinář Karel Čapek. Zámek se proto stal jedinečným průsečíkem středoevropské meziválečné kultury, kde se spolu mísily a střetávaly vlivy české, německé a židovské.
Během druhé světové války musela baronka zámek opustit. Stal se součástí cvičiště jednotek SS. Po válce vystřídala německou armádu sovětská a poté československá. Po komunistickém puči v roce 1948 byl její rodný zámek znárodněn. Sidonie se do něj již za svého života nemohla nikdy vrátit. V roce 1949, když jí bylo 64 let, překročila tajně, pouze s batohem na zádech, československou hranici a uprchla do Bavorska a posléze do Anglie, kde měla přátele, především spisovatelku Mechtildu Lichnowskou. V rozhodování hrál zřejmě vliv její irské chůvy Mary Conneyové, která je rovněž pochována ve Vrchotových Janovicích. Ostatně Sidonie si i své deníky psala v angličtině. Ze znovunabyté svobody se však dlouho netěšila. Zemřela v malé nemocnici v Harefieldu 30. září 1950 a byla pochována na hřbitově v městečku Denham poblíž Londýna. Na kamenné desce na jejím hrobě je kromě dat jejího narození a úmrtí vytesán nápis v češtině a angličtině "Kde domov můj, kde vlast je má?"
Po její smrti nastalo dlouhé mlčení a její přání - být pohřbena ve svém rodišti -<\f>se zdálo být neuskutečnitelné. Podle správce hřbitova Erica Evanse, který se o hrob Sidonie Nádherné stará už 31 let, se zájem o převezení ostatků prvně objevil už v roce 1988, ale tehdejší československý režim neměl zájem komplikovanou záležitost podpořit. Listopadem 1989 se aktivity opět obnovily. Po nejrůznějších peripetiích se díky českému novináři Bedřichu Rohanovi žijícímu v Británii, německému profesoru Friedrichu Pfäfflinovi a mnoha dalším, stalo nemožné možným.
V úterý 25. května mohla být konečně Sidonie podle svého posledního přání pohřbena v rodných Janovicích v zámeckém parku vedle svých rodičů, sourozenců a milované chůvy na rodinném hřbitůvku, který zřídila spolu se svým bratrem, dvojčetem Karlem v roce 1926. Část parku tehdy upravil zahradní architekt Camillo Schneider. Dnešní půdorys ve tvaru kříže dostal hřbitůvek v roce 1931, kdy byl pohřben barončin bratr Karel, a v nově vzniklém rameni si Sidonie připravila místo pro sebe...
