Revue Analogon představuje kontinuitu otevřeného myšlení
S šéfredaktorem Františkem Dryje o současném postavení surrealismu
Analogon vznikl ve velmi specifické atmosféře přelomu let 1968/69, kdy ještě nenastoupila s plnou silou normalizace. Tehdy vyšlo jediné číslo, věnované tématu Krize vědomi. Časopis začal znovu vycházet až po takřka dvaceti letech, roku 1990. Jaká proto byla původní koncepční východiska Analogonu a jak se na ně podařilo po tak značné době navázat?
Od konce čtyřicátých let se okolo teoretika a básníka Vratislava Effenbergera sdružovali umělci, jejichž činnost byla jednoznačně vnímána jako surrealistická - navazovali na tvorbu předválečné Surrealistické skupiny, ale v mnoha ohledech a v řadě peripetií usilovali o kritické přehodnocování surrealistických tvůrčích postupů či teoretických postulátů. Snad netřeba dodávat, že se tak dělo v prostředí ateliérové a samizdatové izolace - teprve ve druhé polovině šedesátých let se objevily sporadické publikační možnosti, posléze vyšlo několik knih, proběhlo pár výstav. Ani v době nejsilnějšího liberálního odtávání šedesátého osmého roku nebylo vůbec snadné uplatnit kontinuální, konsekventní a hyperkritické tvůrčí myšlení, jaké tehdy surrealismus představoval. Projekt surrealistické revue Aura nenašel vydavatele a teprve po mnoha a mnoha kompromisech, když Effenberger rozšířil původní ideovou koncepci o strukturalismus a psychoanalýzu, vznikl nový projekt: Analogon - jakýsi mezioborový model tvůrčího a teoretického zkoumání skutečnosti - který měl vycházet jako akvizice nakladatelství Čs. spisovatel. Po srpnu '68 někteří Effenbergerovi nejbližší spolupracovníci emigrovali a vzhledem k postupující politické a kulturní normalizaci bylo náhle zřejmé, že první číslo časopisu bude i číslem posledním. Původní autorský okruh se rozpadl.
Teprve od počátku sedmdesátých let se opět kolem Effenbergera (ale také Ludvíka Švába a několika dalších) zformovala nová skupina tvůrců, kteří znovuobjevovali a nově, v aktuálních souvislostech, rozvíjeli imaginativní hodnoty hry, humoru, snu, erotismu a dalších prvotně mimouměleckých oblastí, tj. oné skutečnosti, do níž surrealismus od samého počátku "utíká" před uměním či estetikou. Návrat tvorby do ateliérové a šuplíkové izolace nebyl nikterak bolestný - v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let vznikla řada kolektivních i individuálních projektů, které se vzájemně inspirovaly, prostupovaly i podmiňovaly a které částečně vycházely z původního tematického plánu Analogonu, například skupinový sborník Interpretace, Analogie. Ostatně v obdobných aktivitách a pokusech pokračuje Skupina českých a slovenských surrealistů dodnes v průběžně obměňovaném personálním složení - V. Effenberger zemřel v roce 1986.
I z těchto důvodů jsme považovali za vhodné vydávání časopisu obnovit - k dispozici byly materiály připravené pro původní druhé číslo, tematizující tvorbu jako rozvinutí protestu, které jsme doplnili o aktuální reflexe a - řekněme - některé vývojové proměny zorného úhlu. Další čísla se pak pokoušela v tomto pojetí pokračovat - původní koncepce se částečně kryla s tématy samizdatových sborníků Surrealistické skupiny - nová témata formulovala redakční rada.
Jak vyplývá z celkového zaměření Analogonu, jeho dominantní ideovou osou je surrealismus jako - řečeno slovy V. Effenbergera - otevřený názorový systém. S kterými ideovými směry se dnes surrealismus nejvíce stýká, které jsou mu nejbližší, a vůči kterým stojí naopak v nejostřejší opozici?
Ačkoli byl původní projekt Analogonu výsledkem určitého kompromisu, deklaroval právě onu otevřenost surrealismu vůči jiným oborům lidské činnosti a lidského vztahování ke světu, ovšem otevřenost, jež dominuje analogickému modelu a způsobu myšlení. Chápat problém či téma z více hledisek a v několika úrovních je přece základním předpokladem živého poznání, a proto Analogon pokračuje ve formulaci a redakci tematických čísel. V průběhu času - jaksi samo - a mimovolně krystalizovaly i nové ideové okruhy figurující v podtitulu našeho časopisu. Na úbytě nezájmu odpadl strukturalismus, naopak k surrealismu a psycho-analýze - tj. k oblastem tradičně blízkým - přibyly (kulturní) antropologie a příčné vědy, latentně přítomen - už ze své povahy - je aspekt hermetických věd. Tímto vymezením se samozřejmě nestanoví nějaká apriorní ideologická klausura, nicméně aktuální surrealistický koncept jaksi přirozeně přitahuje a upřednostňuje imaginativní tvorbu oproti tvorbě spekulativní, komponované (včetně rozboru předpokladů takové tvorby), aplikaci principu analogie proti principu identity atd.
Tím se dostávám k druhé části otázky: projevuje-li surrealismus zájem například o kulturní antropologii, je jasné, že preferuje jen některá její směřování - například strukturální antropologii Lévi-Strausse oproti linii frazerovské. Stejně tak psychoanalýza dnes tvoří konglomerát mnohdy značně protichůdných teorií, proto nelze hovořit o nějakém jednoznačném klíči, který nám její dveře otevírá. Surrealistickému pojetí imaginace jistě více odpovídají freudovské koncepce než například self-psychologie, nicméně třeba v charakteristice tvůrčích schopností (tvorba a funkce symbolů atp.) se nemusíme odříkat ani jungiánství, které je v mnoha jiných, zejména mysticizujících, zřetelích nepřijatelné. Nebo: dá-li se říci, že v oblasti politických teorií či (praktických?) postojů je surrealismus tradičně spojen s mnoha aspekty anarchismu, je třeba dodat, že je přijatelný spíše názor, jejž dnes reprezentuje Noam Chomsky, než třeba nějaká inovovaná varianta anarchosyndikalismu. Obecně snad lze říci, že mnohá takzvaně postmoderní témata (pluralita, multikulturalismus, hranice normality, zájem o esoterismus či východní nauky, kritika a ignorance uměleckých stylů a škol aj.) surrealismus anticipoval. Nebo jej postmoderní myslitelé bezostyšně vykradli? A je-li tu nějaké nejostřejší opozice. Nepochybně vůči všem formám ideového či ideologického pragmatismu či - možná jen zdánlivě na druhé straně - konzervativismu, jaký reprezentuje podle mého soudu například náboženský koncept světa, alespoň ve zdejším, západním provedení, jež se pokouší nejrůznějšími sofistikovanými metodami uchovat či náležitě konzervovat tisíciletou anexi a zne-užívání lidské iracionality.
Autorský okruh Analogonu je poměrně vyhraněný, ostatně je dán tematizací časopisu, přesto se v něm však čas od času objevují nová jména. Na která z nich byste rád upozornil?
Tvoří-li surrealismus výraznou ideovou osu našeho časopisu, je pochopitelné, že přitahuje autory určitého typu, jistého konkrétního zaměření. Teprve počátkem devadesátých let jsme se dostali do kontaktu s aktivitami "laického řádu" Reguly Pragensis, který sice na jedné straně praktikuje jakousi svébytnou zálibu v tradici, tedy cosi, co bychom mohli v nějakém předpojatém ideologickém plánu zpochybňovat, na druhé straně však rozvíjí a zkoumá právě ty imaginativní oblasti a principy, které nás výsostně zajímají a které lze vymezit termíny hra, soustředění, náhoda, humor aj. - obecněji můžeme mluvit o výzkumu možností a předpokladů takového postoje ke skutečnosti, jaký by odpovídal sekulární potřebě nového mýtu, již kdysi formuloval i André Breton. Transponuje-li Regula Pragensis do našeho kontextu kupříkladu praxi čajové školy, činí tak fundovaně a vychází z původní tradice, avšak zároveň - a to je podstatné - konstruuje nové rituální obsahy, vytváří a praktikuje obřady analogické, objevné a objevující, jež povyšují tradiční princip na princip plně a živě reflektovaný. Nejde v prvním plánu o nějakou travestii, ale o nalévání živé vody do mrtvých schránek tradice.
Ptáte-li se na jména, je tu už na počátku paradox: texty Reguly Pragensis jsou anonymní. V tom smyslu můj příklad nebyl šťastný, avšak možná právě tak lze demonstrovat, o co nám především jde. Nicméně: je jisté, že vedle stálých autorů se na stránkách našeho časopisu občas objeví někdo úplně odlišný - například svého času to byl zajímavý básník tragického osudu K. J. Čapek (jinak kmenový autor nakladatelství Host). Atd.
Jakým směrem se bude činnost Analogonu ubírat do budoucna? Bude zachována tematizace jeho čísel, nebo lze počítat s jejich větším rozvolněním? Nehodláte věnovat větší prostor například konkrétní konfrontaci odlišných názorů a stanovisek?
Konfrontace myšlenek a stanovisek je samozřejmě žádoucí. Potíž je v tom, že například soudobá kunsthistorie jen velmi sporadicky a dost povrchně přijímá vývojové proměny dnešního (ale vlastně už poválečného) surrealismu. A čelit výhradám, které surrealismus klasifikují jako uměleckou školu, jež se vrcholně formovala někdy ve třicátých letech, a je tedy notně antikvární, považujeme vskutku za neproduktivní. Nehledě k tomu, že mnohé názory a mnohá stanoviska, jež jsou diametrálně vzdálena okruhu otázek či zřetelů, který reprezentujeme, ale mohou se docela dobře objevit ve většinové řadě eklektických literárních či kulturních časopisů, působí v našem kontextu jako příslovečná pěst na oko. Jistě i proto se hezky česky říká, že časopis musí mít "ksicht" - ten ovšem těžko rozeznáte pod samými (byť i notně rachitickými) pěstmi.
A tak nezbývá nic jiného, než se rozhodovat ad hoc - téma od tématu, názor od názoru. Nehledáme konformitu, ale souvztažnost, alespoň potenciální komunikaci. Koneckonců už Vratislav Effenberger říkal: Nehledáme čtenáře - ani přispěvatele, dodávám já - hledáme spolupracovníky.
Stránku připravil Ivo Purš
