Zůstanou lidé na Kopanicích?

* Charakter krajiny okolo Starého Hrozenkova na moravsko-slovenském pomezí vznikl působením lidí, jejich ekonomickou činností. Lidé tu však v současnosti mají stále méně možností ekonomické aktivity, a proto kraj opouštějí... Pomůže lidem a jejich kraji obecně prospěšná společnost - Regionální rozvojová agentura Bílé Karpaty - Moravské Kopanice? Je to šance...
Starý Hrozenkov vnímáme v záplavách denních zpráv snad jen jako obec na silnici s hraničním přechodem na Slovensko a souvislosti jsou zpravidla jen dvě: čekací doba na hraniční odbavení (ta je občas "zajímavá", především pro kamiony), a také jako místo častých televizních šotů o ilegálním převádění lidí, běženců ze "třetích zemí", přes hranici. Nepříliš záviděníhodná popularita, ale také obraz dnešního pojetí "podnikání" jako co možná nejrychlejší cesty k penězům.
Starý Hrozenkov, obec na moravsko-slovenském pomezí, je však také přirozeným centrem kraje s nepříliš poetickým názvem Kopanice. Konečně - nepříliš poezie tu na svazích a přírodě jen s obtížemi vyrvaných políčkách zažili a zažívají obyvatelé této oblasti. Jejich nejpoužívanější mechanizací byla (a často dosud je) v nekonečném souboji s kamením a hroudami - motyka. A od činnosti, k níž právě motyka slouží, nekonečného kopání, je odvozován i název regionu. I jeho obyvatelé s sebou nesou - jako svůj cejch - vžité označení kopaničáři. Lidé, zvyklí žít v tvrdých podmínkách, mají stále méně možností ekonomických aktivit, a to je nutí kraj opouštět...

Chráněná krajinná oblast, biosférická rezervace...

Kontrastem k pomíjivosti, problémům a konfliktům lidského hemžení jsou přírodní hodnoty tohoto území, ležícího na obou stranách hranic Česka a Slovenska. Roku 1980 byla na ploše 715 km2 vyhlášena Chráněná krajinná oblast Bílé Karpaty, která navázala na slovenskou CHKO Biele Karpaty vyhlášenou o rok dříve. Geologický vývoj dal tomuto území do vínku rozmanitost mnohonásobného střídání vrstev flyšových hornin - jílovců, slínovců, pískovců. Hřeben Bílých Karpat dosahuje na Velké Javořině výšky 970 metrů. Pod jejím vrcholem se dochoval bukový prales, v nižších polohách převládají doubravy a mezi ně jsou vklíněny i pro oblast typické bělokarpatské orchidejové louky.
Historický způsob obhospodařování a životní styl generací lidí tu dal krajině současnou podobu a neopakovatelný charakter: Osamocené a po staletí obývané chalupy jsou obklopeny vlastními a většinou tradičně obhospodařovanými políčky, sady, loukami, pastvinami. Tato krajina byla v dubnu roku 1996 vyhlášena i Biosférickou rezervací UNESCO v rámci programu MaB - Man and the biosphere - Člověk a biosféra. Předcházela tomu několikaletá intenzívní snaha pracovníků Správy CHKO Bílé Karpaty, získávání starostů obcí uvnitř chystané rezervace, četná hodnocení situace z mnoha pohledů, spolupráce s nevládními organizacemi. Vznikaly projekty využití hodnot čisté krajiny pro šetrnou turistiku s rozptýlenými možnostmi letních pobytů, na papír se dostaly úvahy o oživení drobné řemeslné výroby i tradičního zemědělství.

Je biosféra pro lidi?

Kacířská otázka. Leč mohou se tak ptát četní obyvatelé Kopanic - a oprávněně. Jistě mají rádi svůj kraj, ale sebevětší city nelze přeměnit v základní životní potřeby a podmínky. Co jsou jim platné kvetoucí louky s orchidejemi a dochované smíšené lesy zářící na podzim zlatem bukového listí? V každodenním životě jen pramálo vnímají ty hodnoty kraje, kterými byla před časem zdůvodněna celá procedura vyhlášení Bílých Karpat biosférickou rezervací.
Smyslem sítě biosférických rezervací a programu UNESCO Člověk a bio- sféra je propagovat a realizovat vyrovnaný vztah lidí s přírodou, ve které žijí, a aktivně podporovat "trvale udržitelný rozvoj" území. Měla by k tomu vést i úměrná hospodářská činnost a taková ekonomická aktivita obyvatel, která by charakter, pro který bylo území biosférickou rezervací vyhlášeno, pomohla udržet.
V rozporu s těmito idejemi je ale právě současná realita: Lidé kraj opouštějí... Na katastrech "kopaničářských" obcí s názvy Žitková, Vápenice, Vyškovec a Lopeník dnes žije kolem 900 stálých obyvatel, roku 1900 jich však bylo přes 2800! Přitom jen za posledních 30 - 40 let tu činí úbytek obyvatel 60 - 70 procent... Po letech občasných velkovýrobních záchvatů socialistického pojetí zemědělství (jejichž pozůstatky jsou občas dodnes patrné především v podobě krajině cizích staveb) je kraj ohrožen opačným extrémem: totálním kolapsem obhospodařování. Jedinečná krajina Kopanic je přitom právě na pravidelném hospodaření závislá.
K vylidňování přispívají i další skutečnosti, které přinesla doba: Klesl počet pracovních příležitostí nejen přímo v obcích regionu, ale také v nejbližších i vzdálenějších městech (Bojkovice, Uherský Brod, Zlín). Řada obyvatel jezdívala za prací i do poměrně nedalekého Trenčína. Tyto možnosti však po rozdělení Československa také zanikly.
Nezaměstnanost je v oblasti Kopanic znatelně vyšší než v okolí. Autobusové spojení je redukováno, a i tak vysává z obecních rozpočtů nemalé prostředky. Život tu komplikují i problémy nedostatečné technické infrastruktury: zásobování vodou, likvidace odpadů... Každé řešení je tu mnohem dražší a komplikovanější než v hustěji osídlených oblastech republiky. A zdejší obyvatelé i obce mají nepoměrně méně peněz. A o ně jde "až v první řadě" i na Kopanicích...

Jak si pomoci vlastními silami

Hledat v současné situaci poklesu naší ekonomiky řešení pro takto objektivně problémové oblasti není vůbec jednoduché. Je snadné říci - stát tu vyhlášením rezervací a chráněných území deklaroval snahu o uchránění krajinných hodnot a způsobil i jistá omezení, stát by měl otevřít svůj měšec...
Být realistou znamená poohlédnout se i po možnostech, jak si pomoci vlastními silami. Cesta od nápadu k projektu, od projektu k realizaci a k pravidelnému provozu vysněného zařízení není snadná. Mohl by o tom vyprávět starosta kopaničářské obce Vápenice Bohumil Hodulík.
Na katastru obce byly v osmdesátých letech postaveny budovy ovčína pro 10 tisíc ovcí. Žádné salaše, ale "moderní" velkovýrobní objekty, beton, vlnitý plech, asfaltové cesty... Dominantami jsou neforemný seník s konstrukcí z betonových prefabrikátů a betonové silážní žlaby. Plné kapacity chovaných ovcí tu stejně nebylo nikdy dosaženo, což naštěstí zachránilo okolní krajinu a svahy před devastací tisícihlavými stády. Ovčín však zůstal...
Jedna z odpovědí na tradiční otázku, "co s ním", nakonec dostala podobu projektu na vybudování briketárny zpracovávající dřevní odpad z lesů a pil v okolí. Zpracovaný dřevní odpad měl nahradit při vytápění roztroušených obydlí uhlí, v obcích se soustředěnější zástavbou počítal projekt i s vybudováním společného vytápění, a i to by využívalo místní obnovitelné suroviny, odpadní dřevo. Bilance a propočty vypadaly zajímavě. Realita však zase jednou uštědřila idejím ránu pod pás, protože pily, které měly dřevo v okolí zpracovávat, zastavují provoz, rychlejší a pohodlnější zisk přinese vývoz pokácených kmenů do Rakouska... Takže nejsou ani piliny. Zpracovávat dřevní odpad rozptýlený po lesních těžbách na svazích Bílých Karpat se nevyplácí, takže dochází k tomu, že se v lese na starých pneumatikách pálí. Briketárna může zaměstnat až 15 lidí a topení dřevěnými briketami je čistší a šetrnější k ovzduší. Ekonomika je však krutá a briketárna stojí před zásadním problémem zachování provozu, i když je o brikety velký zájem...
Úvahy o turistickém využití potenciálu krajiny dopadly obdobně. Pěkně formulované a racionálně podložené projekty o agroturistickém využití některých objektů narazily na mentalitu zdejších obyvatel. Jsou ke svým hostům pohostinní, ale nedovedou být hostiteli za peníze.... Vytipované objekty by pro tento účel potřebovaly úpravy - nejsou peníze... Agroturistika - to jsou především služby poskytované lidmi v produktivním věku, ale ti z kraje odcházejí.
A zemědělství? Možná by se pro situaci hodil termín "odezdikezdismus". Socialistickou gigantomanii (viz betonový sarkofág zvaný ovčín) vystřídala éra postsocialistického nic... Zemědělské družstvo ve Starém Hrozenkově obhospodařuje 780 hektarů, zaměstnává 19 lidí, chová 40 dojnic, 40 kusů skotu ve výkrmu na maso a stádečko 140 ovcí. Je tu jedna nevelká soukromá farma, a dále už jen jednotlivci, kovozemědělci nebo spíš ti, u kterých zemědělství přežívá jen jako hobby nebo nepříliš lukrativní východisko z nouze.

Pomůže agentura?

Starostům kopaničářských obcí asi málokdo závidí. Svou energii věnují hledání možností, jak pomoci rozvoji vlastní obce a kraje. Využívají všech nabídek, které dává Program obnovy venkova, využívají podpor z Ministerstva pro místní rozvoj a koncem roku 1997 ustavili Regionální rozvojovou agenturu Bílé Karpaty - Moravské Kopanice jako obecně prospěšnou společnost se sídlem v obci Žítková. Mezi jejími záměry je napomáhat při realizaci státní regionální politiky, hledat možnosti řešení rozvoje území, organizovat rozvojové projekty... Co si za tím představit? RNDr. Pavel Kuča o uskutečněných krocích říká: "Vypracovali jsme ve spolupráci s obcemi a podnikateli v regionu rozvojový plán. To je náš základní dokument určující nejen strategii a priority, ale i některá konkrétní řešení, která by kraji a jeho lidem měla dodat ztrácející se sebevědomí a nabídnout i možnosti ekonomických aktivit. Vznikla stálá expozice tradičních řemesel a životního stylu na Kopanicích. Zásadní ekonomické problémy území řešíme v rámci celého regionu Uherskobrodska."
Pomůže agentura zlepšit stav na Kopanicích? Neměla by to být řečnická otázka, za níž je možné tušit pochyby... Zeptejme se tedy jinak: Kdo je schopen přinést do tohoto kraje nápady, příklady, vzpruhu, když už chybí to podstatné - pracovní příležitosti a peníze? Každý konkrétní krůček, který se podaří ke zlepšení současného stavu učinit, může někomu otevřít oči, a když těch krůčků bude více...

Pro inspiraci do Francie

Koncem roku 1998 připravila Regio- nální rozvojová agentura Bílé Karpaty - Moravské Kopanice pro zástupce samosprávy tohoto regionu cestu a pracovní stáž do obce Chapelle de Bois ve Francii, do krajiny, která je svým charakterem obdobou kraje kolem Starého Hrozenkova. Také jde o pohraniční oblast, ležící v pohoří Jura nedaleko hranice se Švýcarskem. Před padesáti šedesáti lety možná nebyl ani výrazný rozdíl mezi způsobem a úrovní života obyvatel v Chapelle de Bois a na Kopanicích. Pak však došlo k zásadní změně. Vývoj byl u nás násilně přerušen, nucená kolektivizace vedla v myšlení lidí k pravému opaku, uzavření se za dveře vlastních obydlí... "Kolektivizovaní" obyvatelé ztratili paradoxně pocit vzájemné sounáležitosti i vazby ke svým políčkům, sadům, k celému hospodářství i s jeho čtyřnohými a okřídlenými obyvateli.
Právě tento kontrast se účastníkům cesty vryl do myslí nejhlouběji. "Krutý" kapitalismus dokázal uchovat vztahy lidí k lidem i lidí k vlastní krajině a k vlastní obci. Přežilo tradiční hospodaření, které zaměstnává lidi a přináší jim i obci peníze.
Sám starosta obce je i zemědělec, jeho rodina vlastní 70 hektarů luk a 35 ha lesa, má 25 dojnic tradičního místního plemene a mléko dodává dvakrát denně do místní malé sýrárny. To vše obstará většinou sám s rodinou, v létě mu pomáhají i tři studující synové. Sýrárna, která zpracovává mléko šesti místních farmářů, vyrábí dva druhy sýra. Pracuje v ní jeden místní obyvatel.
Svérázným svatostánkem je i soukromá pálenice s destilací místní speciality - pálenky z kořene hořce. ( Potenciál Kopanic s jejich švestkami je však v tomto bodě nepřekonatelný...)
Zajímavá je i výroba speciálních šindelů na stroji, který vymyslel a sestrojil jeden místní všeuměl. Šindele ze smrkového dřeva jsou používány jako krytina bočních stěn zdejších domů, aby je chránily před ochlazováním větrem.
Řada bývalých usedlostí je přebudována na hotely a penziony, které slouží i jako zázemí pro nabídku sportovních možností v okolí: V zimě jsou to trasy pro běžkaře, v létě turistické a cyklistické stezky. O všem informuje informační kancelář v nedaleké střediskové obci.
Poznatky z Francie nechápou účastníci cesty jako osobní zážitky z jiného, cizího světa. Žádný z jednotlivých poznatků není sám o sobě zázrakem. Všechny dohromady však v Chapelle des Bois přinášejí lidem perspektivu hodnotného života v jejich kraji, a kraji perspektivu, že v něm jeho lidé zůstanou.
A co na Kopanicích? Podaří se obnovit několikrát přetrženou kontinuitu práce a života zdejších lidí? Vrátí se na Kopanice ekonomika? Začnou se vracet i lidé?
Břetislav Koč