František Vláčil neodešel...
Bylo to někdy v roce 1959, kdy přiběhla na FAMU v Klimentské ulici studentka Věra Chytilová plna nadšení: "Teď jsem na Barrandově viděla krásný film!" a podrobně nám popisovala záběry, které na ni udělaly největší dojem. František Vláčil ji nadchl tak, že se až styděla za ním jít a říci mu to... Věra tenkrát viděla středometrážní film Pronásledování, v kterém hrál náš spolužák Jan Němec lyrického pohraničníka. V rukou jiného režiséra by se příběh o špiónovi, kterého pronásledují dva pohraničníci, nejspíš stal banálním totalitním snímkem. Ve Vláčilově vizi se změnil v báseň o přírodě, o nepříslušné a neposlušné citovosti chlapce, vymykajícího se příběhu "angažovaného" thrilleru, jehož se stal proti vlastní vůli aktérem. Pronásledovaného špióna představoval zajímavý neherec, proslulý jazzový zpěvák, pan Vjačeslav Irmanov, který později dostal adekvátní, důstojnou roli sochaře v Holubici, celovečerním Vláčilově debutu. V tom filmu se vedle Irmanova, černovlasého muže s uhrančivýma očima, objevila i jeho plavovlasá dcera Káťa a křehkého chlapečka s brýlemi hrál malý Karel Smy-czek... František obsazoval své postavy podle výtvarného vzhledu, ale zároveň měl jasnozřivý smysl pro osobnost člověka, kterého postavil před kameru.
František Vláčil, který vystudoval na Filozofické fakultě brněnské univerzity estetiku a dějiny umění, vnímal kinematografii jinak, než bylo u nás zvykem. Měl vytříbený cit pro výtvarnost a dynamiku filmu, ale navíc dokázal těmito prostředky vyjádřit filozofii, která daleko přesahovala obsah samotného filmového příběhu. To byl případ i jeho prvních barrandovských filmů, Pronásledování a Holubice, na kterých s ním spolupracoval kameraman Jan Čuřík. Výjimečnost již prvních Vláčilových filmů byla natolik zřejmá, že Holubice získala na festivalu v Benátkách medaili "za úspěšné zvládnutí osobité výtvarné řeči režisérem Vláčilem a výtvarné hodnoty kameramanského umění Jana Čuříka".
Na nás famáky působil Vláčil jako zjevení... A když jsme měli příležitost se s ním seznámit osobně, zjevení neztratilo nic na své síle... Spojení moudrosti a laskavosti, které z Františka vyzařovalo, působilo jako balzám. A přitom byl František odvážný, posedlý, tvrdý, neústupný až k paličatosti... Bez těchto jeho vlastností by nikdy nevznikla monumentální filmová freska Markéta Lazarová, dílo, které přesahuje svou duchovní silou a dokonalostí filmového tvaru rámec naší kinematografie. Společně se scenáristou Františkem Pavlíčkem pracoval po tři roky na transformaci Vančurova klenotu české literatury do řeči filmových obrazů, další tři roky trvala vlastní realizace díla. Když obsadil Markétu mladičkou slovenskou dívkou, která nechtěla být herečkou, Magdou Vášáryovou, dokázal Vláčil znovu svůj až magický cit pro výtvarnost, která je nejen krásná, ale která v sobě tají mimořádnou osobnost. Výtvarná krása Vláčilových filmů nesměřuje nikdy k líbivosti, je často hrubá, neotesaná a přitom je v ní přítomen řád právě tak jako v přírodě... Duchovní a zároveň přírodní sílu hledal a objevoval i u profesionálních herců, jakými byli a stále zůstanou "jeho" Josef Kemr, Vladimír Menšík, Petr Čepek, Jan Kačer, Miroslav Macháček...
Smysl pro řád a zároveň bohatost významů spojil Františka Vláčila se skladatelem Zdeňkem Liškou v kongeniální dvojici. Obraz a hudba Markéty Lazarové, jako by ve volné polyfonii plynuly paralelně vedle sebe, ale zároveň vytvářejí pokrevní jednotu. Lidský hlas, zvuky přírody se stávají hudbou, která v kontrapunktu dává nový smysl obrazu.
A ve Vladimíru Körnerovi nalezl Vláčil autora, který dovedl napsat "na jeho tělo a duši" scénáře Údolí včel a Adelheid.
Nepokouším se o rozbor Vláčilových filmů, většinu z nich mám tak rád, že by šlo o vyznání. Vláčil v určité době raději opustil práci na Barrandově a jeho krátké filmy se staly drobnými skvosty, především Praha secesní. Po návratu na Barrandov se pokoušel nalézt cestu i v látkách, které ne zcela odpovídaly jeho naturelu. Musel-li již dřív sdílet osud géniů, kteří byť obklopeni přáteli, jsou svým způsobem osamoceni, pak tento rys ještě vzrostl. Cítil se unaven, a když realizoval dílo, které by většina jeho kolegů považovala za úspěch, film Mág, byl s ním natolik nespokojen, že se rozhodl s filmařinou, s hranými filmy skončit. U člověka tak posedlého filmem, jako byl František Vláčil, to bylo rozhodnutí osudové...
Jak běžel čas, byla stále víc zřetelná velikost Vláčilova díla. Při založení České filmové a televizní akademie jsme se všichni shodli na tom, že nikdo jiný než František Vláčil se nemůže stát jejím prezidentem... K mnoha cenám, které získaly jeho filmy, se přidružily ceny za celoživotní dílo: Český lev, Cena Vladimíra Vančury a ocenění na karlovarském festivalu za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii.
František spojoval v sobě sílu velkého guru se zvědavostí velkého dítěte. Měl jsem štěstí, že jsem díky jeho přátelství s Janem Čuříkem, se kterým jsem často natáčel, mohl zajíždět na Františkovu chalupu v Jizerských horách a tam se účastnit disputací táhnoucích se dlouho do noci. Škoda že ty chvíle se již nemohou vrátit...
Ale odchod Františka Vláčila je jen zdánlivý. Zůstává poselství jeho díla. Myslím si shodně s Magdou Vášáryovou, že pokud se lidé mohou setkávat s Markétou Lazarovou či s jinými jeho filmy, je tu František Vláčil s námi.
Jaromil Jireš
(autor je filmový režisér)
