V posledních letech se ve Vídeňské státní opeře podařilo vzkřísit nejeden polozapomenutý verdiovský titul. 

Po Jeruzalému, Stiffeliovi a Sicilských nešporách přišel ve Vídeňské státní opeře na řadu čtyřaktový Ernani, složený Giuseppem Verdim na libreto Franceska Marii Piaveho podle Victora Huga.

Rakouská metropole si pro premiéru (14. 12.) a následující pětici představení zajistila prominentní umělecké síly z celého světa v čele s japonským dirigentem Seidžim Ozawou a newyorským rodákem Neilem Shicoffem v titulní roli.

Režii svěřilo vedení opery Grahamu Vickovi, šéfrežisérovi Glyndebournského festivalu.

Ernaniho inscenační podoba zůstává spíše střízlivá, náznaková. Vick si dobře rozuměl s výtvarníkem scény i kostýmů Richardem Hudsonem, svým krajanem. Dominují černá barva a prajednoduché, ale masívní symboly a panely, kteréžto lapidární řešení vtiskuje celé tragédii monumentalizující ráz.

Od takovéhoto tmavého pozadí "neutrální šedi" se pak o to výrazněji odrážejí svěží barvy kostýmů a některých detailů výpravy. V žádném případě nejsme však svědky režijních zázraků ani inscenačních exhibic, rovněž ve vedení herců jsou patrna běžná klišé.

Na druhé straně je nutné zdůraznit, že takovýto přístup k dramatu nejenže nikoho neuráží, ale svým způsobem obnažuje jeho sošnou, a snad až antikizující neúprosnost a osudovost. A navíc tím výrazněji vede diváka k soustředění na partituru, z níž zřetelně vystupuje hudební duch Nabucca a v jejímž vemlouvavě houpavém valčíkovém rytmu planou i ty nejzhoubnější emoce, vedoucí až k násilí.

Seidži Ozawa v kantilénách doslova hladil a nejedna z takto vyfintěných pasáží snad už ani nemohla vyznít líbezněji. Jen z několika lóží a z horních boků bylo však zřejmé, že drobný rtuťovitý Maestro na svém pultu žádnou partituru nemá. Uložil si ji totiž v hlavě. 

Kdykoli se ve Vídeňské státní opeře před představením rozhrne opona, nevěstí to nic dobrého. Znamená to zpravidla ohlášení něčí indispozice. Tentokrát se týkalo Michéle Criderové, černé sopranistky, po všech stránkách ne nepodobné své starší slavnější kolegyni Jessye Normanové.

Criderová, údajně jsouc nachlazena, se však omlouvat vůbec nemusela. Během večera se rozezpívala snad s plnou vitalitou hlasového projevu. Objemný a krásný soprán svědčí o tom, že právě verdiovské dramatické party jsou její doménou. 

Letošní padesátník Neil Shicoff (nar. 2. 6.1949) odezpíval už svou vstupní scénu bez oné nezbytné dávky posvěcující jiskrnosti, nutné k tomu, abychom mohli hovořit o plně vitálním výkonu. I herecky působil jako přece jen trochu unavený bandita.

A tak ani nepřekvapilo, když se před třetím dějstvím opět porozhrnula opona, aby tentokrát zazněla prosba vybízející k ohledům vůči této absolutní tenorové star. 

Patrně nejvyváženější výkon toho večera podal barytonista Carlos Alvarez jako don Carlos, španělský král.

Sytý, hutný hlas zněl ve všech polohách vyrovnaně, dikce byla snad stoprocentní, výraz propracovaný. Sympatie vyprodaného hlediště sklidil rovněž basista Roberto Scanduzzi jako don Ruy Gomez de Silva, španělský šlechtic, i když jeho kreace nedosahovala tak vysokých met jako v případě Alvarezově. 

Vídeňského Ernaniho lze vřele doporučit co nejširšímu okruhu operních fanoušků. Na repertoáru se tu znovu objeví 5 ., 9., 13. a 17. června. 

(Zhlédnuto 30. prosince 1998 jako 5. představení premiérové série). 

Související