Média a moc
Proč nejsou novináři partnery pro politiky?
* Naše společnost se ve vztahu k médiím vyznačuje fenoménem, který se odborně nazývá mediální negramotností.
Nejdříve bychom si měli přesněji zařadit pojem "sedmá velmoc", který bývá v souvislosti s médii nejčastěji používán. Toto sousloví bylo použito poprvé německým říšským kancléřem Otto von Bismarckem, který v sedmdesátých letech minulého století prohlásil, že na světě k šesti stávajícím velmocím - měl na mysli Anglii, Francii, Německo, Itálii, Rakousko a Rusko - přibyla další, neméně silná velmoc, a tou se stal tisk. Jde tedy spíše o bonmot, který upozorňoval na závažnou roli tohoto média.
Ve stejném století, kdy se o tisku mluvilo jako o "vteřinové ručičce světových dějin" (Shopenhauer), byla poprvé formulována liberální teorie tisku: Při hledání pravdy by tisk měl sloužit jako diskusní partner, ale ne fungovat jako nástroj vlády sloužící k ovlivňování. V kontextu této teorie vznikl požadavek, aby tisk kontroloval vládu a ostatní "mocnosti" a stal se tak čtvrtou mocí - spolu s ústavodárnou, výkonnou a soudní -, na kterých stojí demokracie. Angličané pak hovořili o čtvrtém stavu. Tři vládnoucí stavy tvořili klérus, peerové a členové Dolní sněmovny. V němčině se používá pojem "die vierte Gewalt". Tato teorie - všechny ostatní jsou považovány za odvozeniny - ve 20. století v civilizovaných zemích zvítězila.
Zásadní námitky proti této normě jsou dvojího druhu: Za prvé: Je-li tomu tak, komu je novinář zodpovědný. Za druhé: Bulvár žádnou odpovědnost mít nikdy nebude, ten žije ze skandálů, a to dokonce i z vlastních.
Pro přesnost bychom si měli říci, že tady mluvíme jen o tradičních médiích, která pracují s informacemi, a ne s aktualitami, s kterými pracuje bulvár. (Informace je takový druh sdělení, který s přibývajícím časem roste na významu, aktualita naopak s časem na významu ztrácí.) A odpovědnost redaktora tradičních médií je odpovědnost vůči jeho čtenářům, posluchačům či divákům, tak jako je politik odpovědný svým voličům. Pokud se některým politikům zdá, že někteří novináři jsou méně odpovědní, je to bohužel někdy pravda - tak jako nám se to někdy zdá při pohledu na některé výkony politiků. Ale musíme si přiznat, že demokracii se učíme teprve devátým či desátým rokem a většina našich dnešních partnerů má v tomto směru náskok.
Hovoří-li se dnes o mediální moci jako o čtvrtém pilíři demokracie, nejde tedy v žádném případě o výplod několika současných mediálních teoretiků, ale o přijatou normu západního světa, kam směřujeme. Média (včetně inzerce) totiž v tomto světě výrazně spolurozhodují o tom, co budeme jíst, jaké výrobky si koupíme, koho zvolíme za politického reprezentanta a jakým směrem se bude rozvíjet naše společnost.
Toto si však většinou naši politikové nechtějí připustit. Svědčí to o jejich jisté mediální negramotnosti. Uvedu dva příklady z minulého roku.
V sobotu 12. září řekl guvernér České národní banky a bývalý premiér Josef Tošovský MF Dnes: "Jednu věc jsem si nevyjasnil. Jak to, že mají tak silný vliv na politiky sdělovací prostředky? Dokonce se občas ptám, jestli politiku dělají politici, nebo novináři. Někteří politici své chování a rozhodování velmi silně řídí podle toho, jak reagují sdělovací prostředky."
V úterý 15. září pravil redaktorovi Lidových novin Ondřeji Drábkovi ministr bez portfeje Jaroslav Bašta: "Vám není nic do toho, kde, kdy a s kým se scházím. Jsem ministr české vlády."
Panu ministru Baštovi lze samozřejmě odpovědět velice prostě: Naopak, protože pan Bašta je ministrem české vlády, má novinář povinnost se ho ptát na účel jeho neobvyklé schůzky. Svobodu tisku je totiž třeba chápat i jako odpovědnost, ptát se na činy vlády, Parlamentu, prezidenta, ale i ostatních veřejných a soukromých institucí.
Odpověď na otázku pana guvernéra Tošovského je složitější a je třeba začít historií. Za nejstarší teorii tisku je považována autoritativní teorie ze 16. století, která byla odvozena ze státní filozofie absolutismu. Poznání "pravdy" bylo přiznáváno jen několika málo "moudrým", kteří by měli být schopni vykonávat vedoucí funkce. Tisk pak měl přenášet a vysvětlovat politiku vlády a sloužit státu. (Tak ostatně fungoval tisk i v socialistickém Československu skoro až do listopadu 1989. Novináři byli "převodní pákou" ideologie.)
Někomu připadal rozvoj tisku v 17. a 18. století jako pohroma, jiní se s ním začali smiřovat a hovořili o "Archimedově páce, která pohnula světem". Kníže Metternich prohlásil, že "noviny nahradily Napoleonovi třistatisícovou armádu". Od takových názorů již nebylo daleko k výroku německého kancléře Otto von Bismarcka.
Prostě v souvislosti s osvícenectvím začali být lidé považováni za racionální bytosti, jež by měly být schopny rozlišovat pravdu od lži a to platí dodnes.
Politik, který toto nerespektuje, se pohybuje hluboko v 18. století, z něhož pochází výnos pruského krále Fridricha II.: "Soukromá osoba není oprávněna vyjadřovat se, natož pak hanlivě, o činech, jednáních, zákonech, opatřeních a nařízeních hlav států a dvorů, jejich státních úředníků, kolegů a soudních dvorů."
Karel Hvížďala
