česko-řecký plán pro Balkán možná uspěje
Dnes má Česká republika a Řecko předložit Radě NATO na úrovni velvyslanců společný projekt, který má přispět k řešení současné balkánské krize. Ačkoli podrobnosti jsou až do těchto chvil stále zahaleny rouškou tajemství, ví se o tomto plánu již poměrně dost. Rozhodně tolik, aby šlo odhadnout, zda bude, či nebude pro alianci a další instituce přijatelný.
Ví se totiž hlavně to, že nejde o zcela novátorský projekt pouze pro Kosovo (byť to je pochopitelně prvotní a ústřední), ale o návrh plně korespondující se sedmibodovou iniciativou skupiny G8. Tu česko-řecký projekt detailně rozvíjí a doplňuje, snad dokonce do podoby tolik diskutované rezoluce Rady bezpečnosti OSN.
Známo je rovněž to, že plán má hned několik částí. Přičemž úvodní objasňuje důvody, které obě členské země NATO - jejichž historické vazby s Jugoslávií a Srby jsou nesporně jiné, než u většiny dalších států aliance - k jeho vypracování a předložení vedly. Ústřední část se týká způsobů ukončení nynějšího kosovsko-jugoslávského konfliktu, a to včetně zastavení a ukončení nynější vzdušné angažovanosti NATO, a naopak zapojení OSN, EU, OBSE a dalších institucí do mírového procesu. A konečně poslední, šéfem řecké diplomacie Jorgosem Papandreem charakterizovaná jako "den poté", pak obsahuje etapu od dosažení míru až po hospodářskou obnovu a demokratizaci poměrů na Balkáně jako celku. Přičemž tato část je zřejmě plně "kompatibilní" s německým projektem.
Zákonitě nejkontroverznější je střední kapitola zaměřená na ukončení jugoslávsko-kosovského konfliktu. Podle toho, co prosáklo v minulých dnech na veřejnost, česko-řecký projekt kromě obligátních požadavků na zastavení bojů a umožnění návratu všech kosovských uprchlíků, zajištění obsáhlé autonomie kosovské provincie mj. předpokládá také to, že: Kosovo zůstane součástí Jugoslávie a nebude nad ním vyhlášen protektorát; většina srbských jednotek se z Kosova stáhne, nicméně některé zde jako garance jugoslávské svrchovanosti zůstanou; aliance nakrátko (48 hodin) přeruší bombardování, aby umožnila přijetí rezolucí Rady bezpečnosti OSN a po přijetí těchto rezolucí Bělehradem pak postupně přerušení vzdušných úderů přeroste v příměří; a konečně mezinárodní mírové sbory dohlížející na plnění rezolucí OSN budou tvořit síly NATO, stálých členů Rady bezpečnosti (Rusko a Čína) a neutrálních zemí, které mají vztah k Balkánu (Ukrajina).
Už z tohoto velmi zjednodušeného výčtu je zřejmé, že některým členům aliance se česko-řecká iniciativa nebude zamlouvat. Rozchází se totiž místy s pěti striktními podmínkami, které pro zastavení vzdušných úderů a k řešení kosovské krize NATO stanovilo. V očích Američanů a Britů vychází příliš v ústrety Bělehradu. Polsku a zejména Španělsku se prý zase nelíbí, že může působit dojmem severoatlantické nejednoty. Nicméně u ostatních třinácti členských států NATO (i s navrhovateli u patnácti) se česko-řecký plán setkává s porozuměním, ne-li s podporou. Není divu.
Až na Spojené státy a Velkou Británii, které naopak uvažují o rozšíření aliančních akcí na (nesporně výrazně opožděnou) pozemní intervenci do Kosova, mezi členy NATO postupně narůstá počet těch, kteří si přejí z "rozjetého válečného vlaku" na Balkáně co nejdříve a co nejdůstojněji vystoupit. A kteří si uvědomují, že se to neobejde bez malého kompromisu. V nich je šance, že iniciativa dvou malých členských zemí aliance nakonec v nějaké podobě uspěje.
Květa Buschová
