V režii objevuji nový svět

Autor filmové Kytice F. A. Brabec:

V režii objevuji nový svět

hn na víkend 8. 12. 2000
V novém multikině Slovanský dům měl ve středu 6. prosince slavnostní premiéru film Kytice natočený podle balad K. J. Erbena. Po Králi Ubu je to druhý snímek, na němž se původně kameraman F. A. Brabec podílel zároveň jako režisér.

Proč jste si pro svůj druhý režijní záměr vybral právě Erbenovu Kytici?

Jako kameraman hledám projekty, které nabízejí zajímavé výtvarné řešení. Tedy takové, kde je možnost vyprávět více obrazem než slovem. Upovídané scénáře, které připomínají televizní inscenace, mě moc nelákají a hlavně mě neinspirují k vymýšlení obrázků. Dalším důvodem je moje záliba ve starších textech, které podporují národní hrdost a sebevědomí. Chtěl jsem natočit film, který by byl uměleckým dílem a zároveň tak trochu oslavou tohoto národa.

Když polský režisér Andrzej Wajda točil podle Sienkiewiczova románu Pana Tadeáše, zdůvodňoval to podobně. Proč právě nyní v postsocialistických zemích vznikají filmy, které si kladou za cíl podporovat národní sebevědomí?

Asi nám ho je třeba. Mám pocit, že za posledních deset let slyším jen samou kritiku. Podle českých filmů to dokonce vypadá, že se jen tak tak potácíme životem, že všichni potřebujeme alkohol a drogy, abychom vůbec žili. Ale tak to přece není. Mrzí mě, že nikdo nemá potřebu ukázat ten-hle národ v příznivějším světle. A přitom národní hrdost v Čechách vždycky byla. Za války, dokonce i za komunistického režimu se češství dralo kupředu. A nyní, v době svobody jsme všichni jenom svými vlastními kritiky.

Proč jsou podle vašeho názoru Češi málo hrdí?

Chceme být stále v opozici proti všem a nakonec jsme i sami proti sobě. To je asi věc národní povahy. Navíc jakmile se tady objevil "kapitalismus", všichni začali vydělávat peníze a o duchovní a morální rozměr této doby i svých vlastních životů se přestali zajímat. A třetím důvodem je podle mého názoru dnešní touha odhalovat negativní společenské rysy, všechno, co dřív bylo zakázané a co je zároveň pro nás nelichotivé, například drogy a alkohol.

Nepřipadá vám poněkud anachronické podporovat národní sebeuvědomování a obracet pozornost k pěstování národní hrdosti v dnešním kosmopolitním světě?

Rozhodně ne. Podívejte se na Američany, kteří jsou pyšní na to, že jsou Američané. Kdykoliv navštívím Spojené státy, pochopím jak moc jim to v životě pomáhá a jak velké věci díky tomu dokáží udělat. Kdežto naše neochota jít k vlastním kořenům, nízké sebevědomí a malá národní hrdost jsou povahové rysy, které nás už historicky ženou vždy do nějakého područí. Teď to bude možná područí Američanů.

Na co by Češi měli být hrdí?

Tady je spousta lidí obdařených talentem od Boha. Něco velkého nám předchozí generace nadělily, geny se tu mimořádným způsobem zkřížili. Přestože v Čechách jsou extrémně nadaní lidé, neumějí to bohužel prodat. Například česká kameramanská škola má světovou úroveň a přitom tu někteří kameramani doslova živoří. Oni toho hodně umějí, ale nevědí, jak se prosadit. To je myslím největší problém tohoto národa. Neumíme dělat politiku - nejen velkou, ale ani tu osobní. Jsme jako podivní Švejkové, ve kterých je spousta geniality, jež přichází nazmar.

Vraťme se ke Kytici. Věděl jste od samého začátku, že by to měla být poezie?

Ano. Už v době, kdy jsem dokončoval Krále Ubu, věděl jsem, že můj další film bude čerpat z české klasiky. A také jsem zatoužil po poezii, která by mi umožnila z literární básně udělat báseň filmovou. Začal jsem tedy hledat básnickou sbírku. Po prvním přečtení mi Kytice připadala povrchní. Proboha snad nebudu filmovat Polednici, říkal jsem si. Chtěl jsem něco vzletnějšího, ale pravda je, že Kytice pro mě byla nejvíce filmová. Erben popisoval obrazy, které jsem rovnou viděl.

Kdy si začnete představovat filmovou podobu díla, jak ten proces vypadá?

Čtete scénář a buď konkrétní obrazy vidíte, nebo ne. Někdy přečtete deset dvacet stránek a nevidíte nic. Kytici jsem zprvu začal číst jen tak mimochodem a najednou jsem obrazy viděl: Už jedenáctá odbila a lampa ještě hořela.... Nepotřebujete, aby to někdo říkal - ukážete hodiny, ukážete lampu a najednou vám ve vědomí blikne další verš, další obraz. Není v tom žádná logika. Možná je to právě ten talent od Boha, za který my Češi nemůžeme.

Říkáte ale, že vždycky to neplatí. Kdy vás představivost zklame?

Neumím točit realistické příběhy typu: poetické paneláky se vynořují zpoza kopečků. Přečtu si text a nevím, co to je. Proto takové scénáře odmítám a rovnou říkám: "Toto neumím". Když filmu mám obětovat dva tři roky života, protože já nepotřebuji točit dva celovečerní snímky do roka, musí to být látka, k níž jsem si schopen vytvořit vztah. Nepotřebuji také dělat věci komerční a věci pro peníze. Film točím jenom proto, že mám chuť něco sdělit.

Do jaké doby jste zasadil Erbenovy balady?

Se mnou je problém, že nemám rád přesné určení doby, a proto ze mě architekti šílí. Líbí se mi, když konkrétní dobu ve filmu nikdo přesně nepozná. Proto i v Kytici jsou dekorace, které jsou dobové, ale jsou mezi nimi i předměty, které vznikly v rozmezí sta let - někdy od roku 1850 do roku 1950. V některém kostýmu najdete i modernější detail, ale neuvědomíte si to. Například Vodník v podání Dana Bárty má dredy. V roce 1850 těžko někdo nosil dredy. Chtěl jsem ale trochu mýtus pana Lady, i když si ho vážím, rozptýlit. Bylo mi podivné, že Vodníkovi má ze šosů kapat voda. Naopak - chtěl jsem, aby Vodník byl kluk s dredama, pěkný, zdravý, kterého ve finále moje žena Jaroslava Pecharová, která je autorkou kostýmů, dokonce ani neoblékla. Od začátku jsem usiloval o moderní pojetí Kytice. Vznikl tzv. dobový film, bez časového omezení.

Neobáváte se, že moderní pojetí vyvolá nesouhlas u konzervativních obdivovatelů Erbena a národního obrození?

V každém případě mi bylo jasné, že vstupujeme na velmi tenký led. Možná nebyla Kytice nikdy zfilmována proto, že se každý obával, jak a kam tak známé postavy zasadit. Nepředělávali jsme Erbena do moderní doby textem, všechny verše, co ve filmu zazní, jsou originály bez úprav, a stejně tak v podstatě dekorace a kostýmy jsou více méně dobové. Moderní je tedy spíše v myšlence - v nových souvislostech podporujících více vášně, lásky, nenávist, závist a smrt - a to je paradoxně stejné i v Erbenovi, takže doufám, že toto pojetí spíše propojí dosud stoletím rozdělené světy.

Kolik balad ve filmu zazní a v jaké podobě?

Poté, co jsme se spoluscenáristou Milošem Macourkem každou báseň až na dřeň rozpitvali, abychom zjistili její hodnotu a logiku a také proto, aby se neopakovaly stejné principy, ponechali jsme tři balady jako nosné - Vodníka, Svatební košili a Zlatý kolovrat. Ty dostaly větší prostor, jsou zhruba patnáctiminutové. Další - Kytice, Polednice, Dceřina kletba, Holoubek a Štědrý den - jsou kratší, kolem čtyř minut.

Proč jste uchoval verše?

I to je výsledek mé národní hrdosti, dokonce snad pýchy. Když jsem přišel za Milošem Macourkem, první, co jsem řekl, bylo: "Nesáhneme na jediný verš". Nic jsme nedopisovali pouze jsme udělali selekci. Spoustu veršů jsme museli vyškrtat, vybírali jsme přímou řeč anebo jsme převáděli do přímé řeči Erbenův text, i když tak původně nebyl napsán, ale dělali jsme to bez změny jakéhokoliv verše. Ty jsou sto padesáti lety prověřené a já nemám chuť říkat, že jsem chytřejší než pan Erben.

Jak se herci s veršovanými dialogy vyrovnali?

Zpočátku jim to připadalo divné. Některým z nich jsem musel trošku předehrávat, ale rychle si zvykli. Své role pojali hodně expresivně. Hrají naplno, ale dávají svým postavám emoce, které v básních jsou.

Jak jste herce vybíral? Měl jste konkrétní představy už při čtení balad?

O představitelích hlavních postav, např. o Danovi Bártovi jako Vodníkovi nebo o Karlu Rodenovi jako umrlci ve Svatební košili, jsem byl přesvědčen už při prvním čtení. Každá větší role měla také jen jediného adepta. Pro některé drobnější postavy jsem měl dvě tři varianty obsazení, které jsme doladili s producentkou Deanou Jakubiskovou. Od začátku mi bylo jasné, že potřebuji hereckou první ligu. Lidi, kteří mi pomůžou, kteří postavu dotvoří a budou ji kreativním způsobem posunovat dál. Každý režisér má mezi herci své oblíbence. Samozřejmě, že jsou takoví, kterých si vážím, ale neumím si je představit ve svých filmech a obráceně.

Jaké to je film točit a zároveň ho režírovat?

Už od Krále Ubu mám trochu strach, abych kameru nešidil. Kytice je ale můj jedenáctý celovečerní film, na němž se podílím jako kameraman, a proto už umím herce zakomponovat do obrazu anebo ho zasvítit. Na place kameru vůbec neřeším. Všechny obrázky přesně po záběrech mám namalované předem, a členové štábu i herci dostávají tato skripta den dopředu. Při samotném natáčení už z devadesáti procent jedeme podle těchto obrázků. Zastávám totiž názor, že na place se nemá tvořit, ale pouze "navyšovat". V případě Kytice, vzhledem k obtížnosti dialogů, jsme měli také velkou přípravu před natáčením, kdy jsme se všemi herci zkoušeli - celé texty, pohyby, aranžmá. Takže neříkám, že na place to bylo jednodušší, ale trošičku jsme měli předstih.

Která profese vás těší víc, kameramanská, anebo režisérská?

Upřímně řečeno, v současné době mě určitě těší víc režie, protože je tvořivější. Kamera se časem začne jakoby opakovat. Ač je každý film jiný a každý člověk snímá trochu odlišným způsobem, po letech vám to přijde jakoby stejné: Vždy je to polodetail, polocelek a velké detaily, pořád jsou to velké oči nebo postava ztracená v dáli. Kdežto v režii objevuji nový svět.

Souhlasíte s tím, že točíte kameramanské filmy?

Určitě u mě profesní deformace je, nebudu říkat, že ne. Svědčí o tom samotný výběr látky. Myslím, že člověk si má nalít čistého vína. Kdybych ze sebe začal dělat režiséra, který se bude snažit pitvat niterné pocity postav, asi bych to neuměl a ani by mne to nebavilo.

Říkal jste, že nechcete točit komerční filmy. Je vám tedy jedno, kolik lidí Kytici uvidí?

Ne, to v žádném případě. Nikdy bych nechtěl točit film sám pro sebe nebo jen pro pár diváků. Dokonce bych rád dělal komerci pro široké publikum, koneckonců snem všech režisérů je natočit komerčně úspěšný film. Musela by to ale být komerce na úrovni, komerce ala Amarcord. Pak není o čem diskutovat. Jenže tady bohužel vzniká komerce velmi podbízivá a s tou nechci mít nic společného.

Komu je určená Kytice? Fajnšmekrům, anebo školní mládeži?

Když jsem obcházel producenty, měli většinou pocit, že Kytice bude klubový film ve dvou kopiích. Spojení s producentkou Deanou Jakubiskovou, která udělala některé úpravy ve scénáři, projekt učinilo přístupnější širšímu okruhu diváků. Jsem za to rád, nechtěl jsem dělat dvě kopie do klubů, nebavilo by mne to. Samozřejmě jsem si vědom toho, že možnost rozšíření je u klasiky typu Kytice neodhadnutelná. Snad její cestě k divákům pomůže její zmodernizování a herecké obsazení. Byl bych tomu rád, i když Erbena nemohu a ani jsem nechtěl předělat.

Připravila Zdena Líkařová