Německé divadlo na cestě do Čech

Mezi Shakespearem a Brechtem

Německé divadlo na cestě do Čech

Od 4. do 16. listopadu mohlo publikum v Praze vidět reprezentativní vzorek divadelní produkce v zemích německého jazyka. Navrch pak telavivské provedení Kavkazského křídového kruhu.

hn na víkend, 24. 11. 2000
Pražský divadelní festival německého jazyka se za pětiletku existence nepochybně stal podnětnou společenskou a uměleckou inspirací podzimu v hlavním městě Česka. Můžeme polemizovat s výběrem jednotlivých inscenací, můžeme se přít, jestli se do puntíku naplňuje záměr seznamovat místo, v němž se v minulosti prolínaly kultura česká, německá a židovská, s tím nejlepším ze scénického umění Německa, Rakouska a Švýcarska, jedno je ale nezpochybnitelné: Divadelní konfrontace ulamuje hroty recidivám genově zakódovaných obav, rozdílnou hospodářskou a životní úrovní oživovanému revanši za křivdy či zklamáním z vývoje ponechávajícího nás stále zřetelněji v evropské předsíni.
Nezpochybnitelným vyvrcholením zmíněné pětiletky přehlídky divadel z německy mluvících zemí zůstane asi nadlouho projekt hamburského Deutsches Schauspielhaus Do krve! (píšeme o něm v samostatné glose). Nabízí se v této souvislosti jen otázka, která visí ve vzduchu prakticky od prvního festivalového ročníku: Na většinou vyprodaných představeních z větší části jedinečných divadelních projektů bývá jen poskrovnu praktických divadelníků - dramaturgů, režisérů, scénografů, herců, pro něž by inscenace od Dunaje, Rýna nebo od Labe měly být inspirativním materiálem.
A tak Do krve!, v prestižní anketě kritiků v časopise Theater heute (obdoba Cen A. Radoka nebo slovenských Dosek) projektu oceněném jako inscenace roku, Deutsches Schauspielhaus titulem Divadlo roku (v posledních šesti letech počtvrté), režisér Perceval jako režisér roku, herec Thieme herecký výkon roku, dramaturgové této scény získali titul dramaturgie roku a její intendant Frank Baumbauer byl oceněn zvláštním uznáním za příkladnou práci v této funkci, přiláká třeba na inspirativní besedu s posledně jmenovaným v Divadle na Vinohradech slovy dva ředitele nebo umělecké šéfy z českých divadel.
Jak velké je rozpětí produkce Deutsches Schauspielhaus in Hamburg, o tom přesvědčily takřka vyprodaný sál Divadla na Vinohradech dva dny po orgastickém shakespearovském projektu Do krve! muzikálově excelentní Sekretářky režiséra Franze Wittenbrinka. Původně noční show pro divadlamilovné opilce vracející se z barů a restaurací nabralo takový kurs a šokující diváckou oblibu, že se jednoduchý příběh sekretářek v imaginárně maskulinním podniku stal nejoblíbenější inscenací dehonestující manýry pop music, ironizující snění husiček i cílevědomých slečen, zcizující novými sarkastickými texty dobové šlágry nedávné doby i jalovost jejich libově frajerských interpretů od černošského po italský styl... Vlna protestů německých feministek vedla autorský tým k recipročním Mužům, odehrávajícím se pro změnu na tribuně fotbalového stadiónu.
Z opačného pólu letošního festivalu, který se uskutečnil od 4. do 16. listopadu, byli Pachatelé švýcarského Theater Basel. Napsal je Thomas Jonigk a režíroval Stefan Bachmann. Pořadatelé slibovali závažné téma o zneužívání dětí rodiči obojího pohlaví, o zažitosti tohoto společenského jevu vnímaného donedávna jako vnitřní rodinná záležitost. Místo naléhavosti stali se diváci v Divadle Komedie svědky jen verbálního ventilování problému, avšak bez nosného příběhu. Výběr tohoto zástupce švýcarského divadla zůstane sporným svědectvím, že ve špičkách je německy mluvící divadlo pro nás kvalitativně nedostižné, vloudí-li se ale na festival proklamace nepodložená přesvědčivostí, je průměrnost stejně jalová jako u nás. Totéž platí o Wertherovi v New Yorku Tima Staffela a Katky Schrothové z Badisches Staatstheater Karlsruhe, v němž snaha do současnosti přenést Goethovo ústřední téma životní nenaplněnosti řešené sebevraždou ztroskotala na pitoresknosti zcela protikladného prostředí velkoměstské džungle.
Letos poprvé přesáhl Pražský divadelní festival německého jazyka také do jazykové oblasti, která kdysi spoluvytvářela kolorit města na Vltavě, doplatila ale nejvíc na soužití s česko-německým živlem. Do Prahy přijel Habima Theater z Tel Avivu s Kavkazským křídovým kruhem Bertolta Brechta. Divadlo je to zajímavé už tím, že vzniklo v roce 1917 v Moskvě, později bylo přičleněno k MCHAT. Proslavil je režisér Vachtangov slavným Anského Dybukem. V roce 1926 soubor Moskvu opustil a od roku 1931 se usadil v Palestině. Po vzniku Izraele je od roku 1948 Židovským národním divadlem. Koncem 50. let slavilo v Tel Avivu úspěch i broadwayské číslo Pavla Kohouta Taková láska, před několika lety tam režíroval Petr Lébl Švejka.
Kavkazský křídový kruh režiséra Ilana Ronena je chvályhodně nastudován po duchu Brechtova poetického textu a příběhu, ne s nánosem sociálně třídních interpretací, jak býval inscenován v pseudorevolučním zanícení u nás. Inscenátoři zdůraznili i folklorismus tématu. Autor hudby Ehud Banai vytěžil rozměr navíc použitím kavkazského hudebního etnosouboru. Z Brechta zůstalo ono jímavé a zásadní prostřižení původní legendy, ve které biologická matka podstupuje zkoušku v pověstném křídovém kruhu. Láska k dítěti zabrání jeho chtivému roztržení. V jeho hře skutečná matka jen touží po moci a po bohatství, zatímco zkoušku citu podstupuje žena, která dítě vychovala a která ho skutečně miluje. Plejádě výrazných postav dramatu vévodili Yossi Eini (svérázný lidový soudce Azdak, rolník Koka aj.), Revital Snirová (guvernérova žena, rolnice, vodička loutky dítěte atd.)...
Právě v novém propojení německé a židovské kultury v českém prostředí starobylé Prahy je možné ocenit jeden z dalších pozitivních kroků integrace v minulosti tak nesmiřitelně rozdělené střední Evropy.
(TOF)