Kao Sing-ťien: univerzální Číňan z Bagnoletu

Nobelova cena 2000

Kao Sing-ťien: univerzální Číňan z Bagnoletu

Velké překvapení pro autora i pro čtenáře. Kdo vlastně o něm něco slyšel? Švédská akademie udělila 97. Nobelovu cenu za literaturu francouzskému spisovateli čínského jazyka a původu: Kao Sing-ťienovi.
Šedesátiletý usměvavý muž přivítal své první gratulanty v džínách a pantoflích. "Je to pro mne velké překvapení," říká mezi dveřmi. Tuto větu potom trochu roztřeseným hlasem opakuje v rádiích, stejně jako v televizi. Překvapení je na obou stranách. Kdo by to byl tušil, že tento diskrétní muž je velký spisovatel! Kao Sing-ťiena znají sousedé z ulice Noue č. 4, třicetipatrového domu na pařížském předměstí Bagnolet, kde bydlí, jako zdvořilého a milého člověka. Švédská akademie ve Stockholmu ve svém komuniké z 12. října k udělení nejprestižnější ceny napsala, že je autorem díla "univerzálního rozpětí, poznamenaného hořkým uvědoměním a jazykovým důvtipem, které otevřelo nové cesty umění románu a čínskému divadlu".

Sympatický týpek

Domovnice Yacintha je trochu překvapena, co se to vlastně stalo. Když se od reportérky AFP dozví, že jeden z nájemníků dostal Nobelovu cenu, oči se jí rozzáří. "Náš dům dostal Nobelovu cenu!" vykřikuje a není k zastavení. "Kdo? Kao, to je sympatický týpek," říká její manžel. "Takový klidný, velmi zdvořilý člověk, ani jsem nevěděl, že se zabývá literaturou," dodává překvapeně. Uklízečka, která občas dorazí do 18. patra, si vzpomíná, že někdy viděla nějaké jeho obrazy. Ale že by tento skromný Číňan také něco psal? Ne, to opravdu nevěděla.
Právě klid a anonymita přivedla francouzského spisovatele mandarínského úsměvu k tomu, aby se po čtvrti Bastille a Porte des Lilas přestěhoval právě sem. "Rozhodl hlavně skvělý výhled," podotýká. Z osmnáctého patra vidí střechy celé Paříže, zdálky Eiffelovu věž a - západ slunce. Přiznává se bez uzardění k tomu, že Paříž miluje. Podobně jako mnozí jiní považuje stále Paříž za velmi inspirativní místo pro umělce. "Příští můj román bude o Paříži," říká, když nalévá prvním gratulantům skleničku bordeaux.

Píšící maniak

Za to, že tento sympatický muž není v pořadí prvním čínským nositelem Nobelovy ceny, ale celkem třináctým spisovatelem francouzským, který cenu získal, může represívní čínský režim. "Od dětství jsem psal, stal se ze mne píšící maniak," říká čerstvý laureát. "V Číně mi to přineslo velké utrpení a maléry, ale nedokázal jsem se zastavit. Dokonce v nejtvrdším období jsem psal do šuplíku. A vůbec bych si nepomyslel, že budu jednoho dne publikován," dodává. Nositel Nobelovy ceny opustil Čínu v roce 1987, aby se mohl "vyjadřovat v naprosté svobodě, aniž by ohrozil rodinu a blízké". Kao Sing-ťien byl perzekuován během kulturní revoluce, odvezen do tábora k převýchově a musel především spálit celé jedno zavazadlo, plné rukopisů: Bylo v něm deset her, román a básně.
Romanopisec, dramaturg, literární kritik a malíř je znám relativně úzkému okruhu specialistů. Přesto právě on je považován za jednoho z hlavních představitelů čínského modernismu. Narodil se 4. ledna 1940 v Kan-čou ve východočínské provincii Ťiang-su. Jeho otec byl bankéř (a občasný publicista), matka herečka. Klasický "liberální původ", jak s úsměvem podotýká Kao. Narodil se do těžké doby: V zemi se právě rozhořela válka. "Má matka říkala, že jsem přišel na svět za bombardování, během čínsko-japonské války," tvrdí Kao. Velkým snem mladého muže byla věda a umění. V roce 1962 získal diplom francouzského jazyka.
V polovině 90. let při vydání knihy Hora duše (La Montagne de ľame) Kao připomněl, co ho vlastně přivedlo k tomu, aby se začal učit francouzštinu: "Ve své době jsem četl v jedné čínské revui, která byla vydána v Československu, několik stránek o Erenburgovi. Vzpomínal tam na svůj život v Paříži na počátku 20. let. Ten příběh mne velmi, velmi zasáhl," přiznává Kao. "Vyprávěl, že nějaká mladá žena, která držela v náručí dítě, vstoupila do kavárny, kde se právě sešli umělci. Posadila na chvíli dítě na bar s tím, že si jde ještě po nákupech. Už se nikdy nevrátila. Takže všichni klienti se tedy navzájem podělili o to, aby umožnili majitelce kavárny výchovu dítěte. Ten obraz Paříže mne zaskočil a rozhodl o mém dalším zájmu o francouzštinu," doplnil.
Díky znalosti francouzštiny byl v roce 1975 povolán zpět z výchovného tábora do Pekingu, protože potřebovali překladatele. O čtyři roky později mu politické autority umožnily poprvé cestovat na Západ, poprvé mohl také publikovat. Jeho První esej o technice moderního románu z roku 1981 vyvolal prudkou polemiku. Za knihu, která kritizovala koncepce socialistického realismu, byl obviněn z "duchovního znečišťování". Kao překládá Ioneska, Becketta a zajímá se o další autory absurdní dramatiky. Píše eseje o francouzské moderní literatuře: O Aragonovi, Éluardovi, Michauxovi, píše o novém románu. Ovlivněn tezemi Antonina Artauda - o divadle jako "katarktickém" hnutí -, snaží se navázat na tradice moderny a čínské opery.
Vliv absurdního dramatu je patrný také u jeho nejznámější divadelní hry Zastávka autobusu (obdoby Beckettova Čekání na Godota), která mu sice přinesla v Pekingu v roce 1983 divadelní triumf, byla ale vzápětí čínskými autoritami označena za "nejzhoubnější od založení lidové republiky". Mezi zdroji Kaova "divadelního pojetí" nalezneme ale mnohem širší záběr: vedle již citovaných autorů také Bertolta Brechta a Tadeuzse Kantora. Sám o tom píše ve dvou textech, publikovaných ve Francii: Má divadelní koncepce (Ma conception du théatre, L'Imaginaire International 1/1986) a Klíče k mému divadlu (Clés pour mon théatre, Littératures d'Extreme-Orient au XXe siecle: essais, Philippe Picquier, 1991). Kao Sing-ťien je průkopník obtížné čínské cesty 80. let k experimentálnímu divadlu.
Na počátku stojí Nouzový signál (1982). Po těžkostech s Autobusovou zastávkou Kao napsal ještě další hry: Divoký muž (1985), Jiný břeh (1986), Město mrtvých (1987) a Bibli hor a moří (1988). Zákaz hraní Jiného břehu, hry, v které kritizoval perzekuce ve jménu kolektivních pravidel, jej přivedl na dlouhou desetiměsíční cestu do provincie S'čchuan. Projel tehdy řeku Jang-c' od pramenů k moři. Na základě této zkušenosti napsal později ve Francii Horu duše.

Mezi lyrismem a hrůzou

Hora duše, Kaův nejslavnější román, je příběhem muže, který se jednoho dne rozhodne vzít si batoh na ramena a pěšky se vydat na cestu za mystickou horou. Ta je tu symbolem ideálního místa, kam se člověk uchyluje ze světa "plného prachu". Cestou, která má zázračný charakter, objevuje poutník fantastickou východní magii, vědu Lao-c', pole plná zlaté rýže a lesy zeleného bambusu, ohnivé čarodějnice, křičící opice a hady, ničící hrobyV poetické kronice se prolíná cesta za niterným poznáním sebe samého s hlubokou krajinou a panenskými lesy, zároveň ale i klasický příběh s evokací absurdní současné reality. Střetávání eseje a fikce, historických anekdot a literárního zkoumání tvoří lyrickou směs slov, dokumentů, obrazů, burlesky a tao, beznaděje a transcendence. Kao Sing-ťien napsal Horu duše jako lyrické vyznání Číně, jako zpověď o zemi, z níž pochází. Takové "lyrické zúčtování".
V daleko jiné atmosféře ale Kao účtuje s Čínou totalitní ve svém zatím posledním díle Kniha osamoceného člověka (Le Livre d'un homme seul, 2000). "Násilí a cynismus, jakého tento režim byl schopen, daleko překonává nacismus, stalinismus nebo fašismus," napsal. V románu, který vrhá čtenáře do neustálé závrati mezi žalostnou minulostí a téměř bukolickým klidem současnosti, se spisovatel vrací do svého mládí, vzpomíná na své blízké, a popisuje okamžiky něhy se svými milenkami, z nichž jedna, německá židovka, byla v minulosti znásilněna. Konfrontace barbarství v podobě mentálních stop, jakými byly ideologická výchova, politická indoktrinace, vynucená přiznání, vláda teroru, zákaz myšlení, se tu na stránkách střetává s atmosférou, v níž dominuje fantaskní líčení erotických extází. "Erotická témata dávají jeho textům horečnaté napětí," píše Švédská akademie. "Patří k výjimečným spisovatelům-mužům, kteří kladou stejnou váhu zobrazení pravdy o ženě, jako o sobě samém," uzavírá komuniké.

Čína mlčí

První nositel Nobelovy ceny, který své romány - na rozdíl od některých her - píše v čínštině, je ale v zemi svého původu persona non grata. Oficiální Čína mlčí: ani slovo v novinách, ani zmínka v rádiu, natož v televizi. Strohý komentář na požádání na ministerstvu zahraničí poznamenává, že udělení ceny "opět ukázalo, že Nobelova cena je užívána k politickým účelům". Přesto lze i z Prahy sledovat diskusi, která se v Číně vede - na internetu. Dvacet miliónů uživatelů dvou největších komerčních Sohu.com a 163.com nezajímalo minulý čtvrtek téměř žádné jiné téma, než nositel Nobelovy ceny.
Sohu zahájilo diskusi tím, že označilo Nobelovu cenu za nehodnou vážné diskuse, a čínské spisovatele za ty, kteří trpí vůči ceně "mindrákem". "Tahle cena je naprosto směšná," přidal se jeden ze surfařů. "Jaká kritéria rozhodují? Jury vybrala čínský chod připravený po francouzsku?" ptá se dál. Také jiný internetový časopis - Malá reference - čínský exilový časopis ve Spojených státech, poznamenává: "V Číně není ani jedno procento, které by Kao Sing-ťiena znalo." Jeho exilové romány nebyly v Číně nikdy přeloženy, vzpomínku vyvolávají pro ty starší Kaovy konflikty s cenzurou v 80. letech, ale pro mladou generaci? Mladá generace, která nezažila Čínu před masakrem Tchien-an-menu, čínského krajana nezná. Ti starší skřípou potají zuby.
Kao Sing-ťien zkrátka patří k těm, kteří na Západě uspěli a stali se univerzálními prostředníky. Zlé jazyky praví, že bez politického kontextu by se Nobelovy ceny nedočkal.

Pařížský úsvit

Pro čerstvého nositele Nobelovy ceny začal nový spisovatelský život v roce 1989, v roce "globálních změn". Světovou veřejností v tom roce otřásl brutální zásah na Tchien-an-menu. První text, který Kao Sing-ťien ve Francii publikoval, je divadelní hra Útěk (La Fuite, 1989), jejímž hlavním tématem jsou právě tyto události. Peking reagoval brutálně: Zabavil mu byt a zakázal publikování autorova díla. Povzbuzován svými přáteli, Kao píše další hru ve francouzštině: Na břehu života (Au bord de la vie): Byla uvedena na divadelním festivalu v Avignonu. Hry, které píše ve francouzštině, Kaovi vydává belgické nakladatelství Lansman.
V Paříži proráží až v polovině 90. let již zmiňovaným románem Hora duše u malého nakladatelství L'Aube (Úsvit), které se zasadilo o jeho známost. Překladatelé Noel a Liliaane Dutraitovi nabídli na počátku 90. let román nejprve vyhlášenému nakladatelství Gallimard. To považovalo knihu za zajímavou, ale za "příliš tlustou na první román", podobně reagovali i další nakladatelé. Marion Hennebertová z nakladatelství L'Aube dnes říká: "Byli jsme šílení a knihu jsme publikovali." Zaplatili tehdy 100 tisíc franků za překlad a dalších 100 tisíc za vytištění. Za toto rozhodnutí si dnes může nakladatelství, založené před třinácti lety, gratulovat.
Před pěti lety ale titul také nedopadl právě špatně: čtyři tisíce exemplářů ve vazbě, šest tisíc v kapesním vydání. Poslední titul, Knihu osamělého člověka, si do vyhlášení Nobelovy ceny koupilo celkem dva tisíce čtenářů. Mimochodem, toto nakladatelství má pro čtenáře ve svém katalogu i jiná "šílenství" a "neznámé autory", například íránského spisovatele Ali Erfana, několik vietnamských spisovatelů, ale i českého dramatika a prezidenta Václava Havla. Právě Havel přinesl tomuto malému nakladatelství z Vaucluse první zadostiučinění: "Už jsme to zažili," říká Marion Hennebertová se smíchem v reakci na jejich "dobrý odhad", "když byl Václav Havel zvolen prezidentem, byly to právě tři měsíce, co jsme ho publikovali."

Josef Brož
Kao Sing-ťien získá od Nobelovy nadace 9 miliónů švédských korun. Předání se uskuteční 10. prosince 2000, na den výročí úmrtí švédského myslitele a obchodníka Alfreda Nobela (zemřel roku 1896 v italském San Remu). Cena, kterou udělí švédský král Carl XVI. Gustaf ve Stockholmu, byla poprvé udělena v roce 1901. Bližší informace o důvodech udělení díla, biografii, jakož i rozsáhlou bibliografii letošního laureáta nalezne laskavý čtenář ve švédštině, čínštině, francouzštině, angličtině i němčině na stránkách Švédské akademie: www.svenskaakademien.se.