Historik Rostislav Švácha o ochraně památek architektury padesátých a šedesátých let

Aby za čas bylo ještě co chránit

Historie začíná za humny naší současnosti. Málokdy si to ale uvědomujeme. Proto ani hmotné doklady nedávné historie často nepovažujeme za hodné pojmu památky.
Přední český historik architektury Rostislav Švácha před nedávnem napsal studii "k ochraně památek architektury padesátých a šedesátých let" nazvanou Přežije Brusel? Byla zatím publikována jen v odborném sborníku. Přinášíme z ní podstatné části:
(...) Hrozí nebezpečí, v dějinách české architektury i v dějinách české památkové péče zcela nebývalé, že se v několika málo letech z českého památkové fondu úplně vytratí téměř všechna významná díla důležitého vývojového období. Období, ve kterém česká architektura po vnucené cézuře "sorely" navázala ztracený kontakt s nejdůležitějšími směry soudobé světové architektury a během šedesátých let s nimi téměř vyrovnala krok.
Neblahý proces, na němž se různou měrou podílí nezájem institucí památkové péče, nekulturnost vlastníků významných budov a interiérů, nevzdělanost a přemrštěné ambice architektů, kteří tyto budovy a interiéry z padesátých a šedesátých let upravují a přestavují, rozličné formy tunelářství a s nimi pak nezastřeně kriminální činy, jejichž obětí se stala právě Bruselská restaurace, to všechno dospělo k tomu, že už dnes, v tuto chvíli, podlehla fyzické likvidaci podstatná část díla jednoho z nejpřednějších tvůrcích týmů poválečné éry, tria František Cubr - Josef Hrubý - Zdeněk Pokorný. Nic dnes už neexistuje z produkce významných "bruselských" interiéristů, jako byl autor pražské prodejny Československého spisovatele Jan Čermák. Nezachovaly se dodneška téměř žádné pražské interiéry Karla Filsaka a Jana Šrámka. Krok před zkázou se ocitají výsledky tvorby mnoha dalších předních architektů, mimo jiné i autora Makromolekulárního ústavu a dostavby parlamentu v Praze Karla Pragera.
(...) Masová výměna vlastnictví budov a jejich interiérů, spojená s polistopadovou privatizací a restitucemi, přinesla v údržbě a opravách tohoto nemovitého i movitého majetku mnoho kladných činů. Vedla však zároveň k téměř úplné likvidaci všech bruselských a pobruselských interiérů. Stalo se tak navzdory tomu, že povědomí v hodnotách prací tohoto druhu už existovalo, jak to například naznačila výstava 50. léta, užité umění a interiér, kterou pro Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze připravila v roce 1988 Milena Lamarová. Z toho, co po Listopadu 1989 nenávratně zaniklo, jen namátkou připomínám pražské Pragerovy síně Polského kulturního střediska, Čermákovu prodejnu Československého spisovatele, občerstvovací automaty kina U hradeb, klenotnictví na Václavském náměstí, kanceláře ČSA - Kotva v Revoluční třídě od týmu Filsak - Bubeníček - Louda - Šrámek, Šrámkovu kavárnu Alfa na Václavském náměstí nebo točité schodiště a fontánu v pražské pasáži Černá růže. V Brně se k tomu řadí interiéry automatu Sputnik nebo květinářství na České ulici.
Kromě několika veřejnosti nepřístupných Fragnerových úprav na Pražském hradě se v Praze nezachoval žádný reprezentativní bruselský interiér. "Bruselskou" estetiku volného a plynoucího prostoru, do kterého architekti vsazovali točitá i všelijak klikatá schodiště, proudnicový nábytek z umakartu a laminátů, osvětlovali ho shluky nápaditě tvarovaných lamp a obklopovali ho dekorativními stěnami a příčkami s příznačným lichoběžníkovým a trojúhelníkovým ornamentem, můžeme dnes obdivovat už jen v několika málo interiérech na našem území. Vyniká mezi nimi mléčný bar naproti brněnskému nádraží od architekta Zdeňka Říháka (1959) a sály tamějšího hotelu International od Arnošta Krejzy a Miloše Kramoliše (1959 - 1962). Ve fragmentární podobě, narušené podprůměrnou postmodernistickou úpravou, se zachovaly také sály brněnského hotelu Continental (1960 - 1964), jejichž architekturu navrhli Zdeněk Říhák a Alois Semela.
Domnívám se, že úkol památkové péče spočívá v urychleném prohlášení těchto prací za kulturní památky, nestalo-li se tak už. Takové prohlášení by mělo přihlédnout k tomu, že ve všech případech jde o soubory památek nemovitých i movitých. Chybí nám též cosi jako celoplošný průzkum, který by snad stačil podchytit a zachránit další zachované bruselské a pobruselské interiéry. Předmětem péče by se jistě měly stát i některé vynikající vnitřní prostory nádraží - například v Pardubicích, v Chebu nebo v Ostravě Vítkovicích - a hodnotnější prodejny, kavárny nebo bary, na jejichž zařizování se v bruselské éře podíleli i prvořadí architekti. Za ochranu by jistě také stály vydařené muzejní a galerijní expozice z padesátých a šedesátých let, ze kterých namátkou uvádím dosud přežívající instalaci Etnografického muzea v Brně od Bohuslava Fuchse (projekt 1957). S bruselskými a pobruselskými interiéry se nerozlučně svazovaly architektonické a designérské detaily, skrze které pronikala ta či ona práce do veřejného prostoru ulice - výkladní skříně, reklamní návěští, neónové nápisy a ozdoby, neobvyklé způsoby osvětlení interiéru a exteriéru. Co například zbyde z osobitého výrazu městských lázní v Ostravě od Jana Chválka (1957 - 1960), připravíme-li je o půvabné neónové krajky nad vstupem?
(...) Architektura bruselského a pobruselského údobí vyjadřovala tutéž uměleckou představu plynoucího, co nejméně omezeného prostoru, o jakou šlo typickým bruselským interiérům. A to - spolu se sledováním vynikajících západních vzorů s Ludwigem Miesem van der Rohe v čele - vedlo její představitele ke štědrému užívání skleněných ploch a skleněných závěsových stěn. Jaksi na koleně, ale s velkou mírou obratnosti a obětavosti, se tehdy naši architekti pokoušeli napodobovat západní technologie uchycování skleněných ploch do kovových rámů a hledali si pro to u nás vhodné sklárny a kovoprůmyslové podniky. Mnohé české "závěsovky" proto mají jiný výraz než jejich západní předlohy a to dává celé české architektuře bruselského a pobruselského údobí značně osobité zabarvení. Za nejcennější v tom ohledu pokládám stavby Karla Pragera. Teprve od poloviny šedesátých let - s výstavbou kancelářské věže Strojimportu v Praze na Žižkově od Zdeňka Kuny, Zdeňka Stupky a Oliviera Honkeho-Houfka (1961 - 1968) - se k nám počaly dovážet závěsové stěny italské firmy Feal, ty si však mohl kupovat jen omezený okruh investorů.
Během třiceti a více let už většina závěsových stěn zchátrala a vyžaduje rekonstrukci. Dosavadním úpravám a výměnám skleněných plášťů u významných budov bruselské a pobruselské éry schází smysl jejich projektantů pro architektonickou hodnotu a nezaměnitelný výraz těchto památek. Projektanti rekonstrukcí většinou přehlížejí, jak důležitými nositeli výrazu se u daných budov staly materiál, tloušťka a rytmus kovových uchycovacích rámů a barva a míra zrcadlení skla. Patrně bez zájmu památkářů tak proběhla výměna skleněných stěn u domu družstva Fotografia ve Zlíně od Zdeňka Plesníka (1956 - 1961), u kancelářské věže Brněnských výstavních veletrhů od Miroslava Spurného (1958 - 1960), u plaveckého stadiónu v Praze - Podolí od Richarda Podzemného (1960 - 1965), u budovy IPS na Kubánském náměstí v Praze od Jaroslava Otruby (1964 - 1968). Aparát ministerstva kultury svévolně stáhl z programu hodnotitelské komise návrh na prohlášení za památku u pražského domu Albatros od Luďka Hanfa a Stanislava France (1965 - 1969) a dnes už tato významná stavba podle toho vypadá.
Hrozí tak riziko, že se budeme muset rozloučit téměř se všemi důležitými budovami padesátých a šedesátých let, jejichž architekti se na ně kdysi odvážili zavěsit skleněný plášť. Dnes lze považovat za nejohroženější dílo tohoto druhu budovu Ústavu makromolekulární chemie v Praze na Petřinách od Karla Pragera (1959 - 1964), práci z uměleckohistorického hlediska nepochybně přelomovou a cennou mimo jiné i kvůli osobnímu angažmá architektova klienta, tehdejšího ředitele ústavu Otto Wichterleho.(...)
(...) K architektonické produkci padesátých a šedesátých let patřily také návrhy velkých panelových sídlišť. Některá se podařila méně, jiná více, podle schopností jejich autorů a podle míry politické podpory, kterou architekti a urbanisté potřebovali k naplnění svých výtvarných záměrů. Že však - vzdor leckdy problematickým výsledkům - stál za návrhy sídlišť opravdu nějaký výtvarný záměr, odvozený obvykle z estetiky západního abstraktního umění a z dvakrát už vzpomenuté představy plynoucího a neuzavřeného prostoru, o tom lze asi stěží pochybovat.
Při veškeré hrubosti a surovosti panelových technologií je právě estetika geometrické abstrakce to jediné, čím se mohou vnímavější obyvatelé sídlišť těšit. V posledních letech se však tato snad jediná výtvarná kvalita sídlišť začala stírat. Děje se to pod náporem takzvané humanizace, která spočívá v tom, že se na krabice panelových domů nasadí mansardy tradičního tvaru. V pseudopostmodernistickém stylu se zároveň přestavují na sídlištích nákupní střediska. K procesu humanizace se někdy zvou architekti lepší - jako v případě brněnského sídliště Juliánov od Pavla Krchňáka (1959 - 1964), obvykle však horší, jak to předvádí část sídliště v Brně - Kohoutovicích a dnes už desítky jiných.
Nerad bych ignoroval fakt, že většině lidí - na rozdíl ode mě - se zhumanizovaná sídliště líbí víc než jejich autentická podoba. Nerad bych přehlédnul i to, že vcelku lze humanizaci pokládat za proces sociálně prospěšný, protože mnoha lidem přináší tolik potřebné nové byty. Domnívám se nicméně, že úplně volnou ruku by památková péče neměla humanizátorům poskytnout.
Jde mi o to, že bychom měli urychleně vytipovat čtyři, pět nebo šest sídlišť, jejichž význam pro dějiny české architektury a urbanismu se zdá být nesporný, a ta pak prohlásit za památkovou zónu, jak se to už pro předchozí údobí "sorely" podařilo u části sídliště v Ostrově nad Ohří od architekta Krauze.
Dovoluji si doporučit čtyři taková. Pražskou Invalidovnu, navrženou a vybudovanou v rámci takzvané experimentální výstavby architekty Jiřím Novotným, Josef Polákem a Vojtěchem Šaldou v letech 1958 - 1965, a pak tři sídliště vyprojektovaná mezi léty 1961 - 1962 a dostavěná vesměs na sklonku šedesátých let: Sítnou v Kladně od Václava Hilského, Otakara Jurenky a Jiřího Náhlíka, Lenou v Brně od Františka Zounka a Viktora Rudiše a Novodvorskou v Praze od Aleše Bořkovce a Vladimíra Ježka. Všechna tato sídliště se vyznačují neobvyklostmi v běžné podobě a skladbě panelových domů, kvalitním doprovodem uměleckých objektů a soch a hodnotnou architekturou taveb veřejného vybavení. (...)

Související