Vzácné rukopisy a tisky ze starých fondů Národní knihovny ČR
Klenoty písemnictví se vracejí k životu
Každý kulturní národ ví, že starost o stav nových, ale i starých knižních fondů je trvalá a že nikdy nekončí. Také čím větší a systematičtější je, tím více se lidé dozvídají o sobě i své své historii.
V městské části Prahy zvané Hostivař, v ulici Štěrboholská, daleko od středu města i Klementina, v těsném sousedství průmyslové zóny, našel své místo rozsáhlý areál Centrálního depozitáře Národní knihovny České republiky. Vznikl rekonstrukcí bývalého objektu podniku Výstavnictví a ku prospěchu knih i nás čtenářů tam funguje posledních pět let.
Dnes bychom za jeho zdmi napočítali více než čtyři milióny svazků, které se tam začaly postupně stěhovat počátkem roku 1996. Převážná většina z nich jsou tzv. nové fondy, tedy knihy, které spatřily světlo světa v 18. století a později. Je tam i malá část historických fondů. Ne proto, že by tam měly své trvalé místo - to jim patří v Klementinu - ale proto, že tam tráví čas nezbytný pro jejich restaurování, případně pro konzervaci.

Na vině je člověk

Devět restaurátorů, z toho tři na poloviční úvazek a jeden šéf. Takové je složení týmu lidí, kteří se v moderním prostředí centrálního depozitáře Národní knihovny věnují opravám různě poškozených vzácných rukopisů i tisků. Bohužel, vzácné knihy v průběhu i několika stovek let zestárly a sešly natolik, že byla ohrožena jejich existence. Ti, kteří jim vdechují nový život, mají v Hostivaři k dispozici několik prostorných, denním světlem rozzářených místností, něco málo speciální techniky, a především pak ruce, rozum, zkušenosti a obrovský obdiv k historii a knihám.
"Letité knihy jsou nejvíce poškozeny čtenáři," vysvětluje čtyřicetiletý Jiří Vnouček, šéf restaurátorského oddělení Národní knihovny, který se oboru věnuje dvacet let. "Tím, že knihy byly vzácné a známé, tak na sebe pochopitelně soustředily velký badatelský zájem. Velmi často se různě převážely, vystavovaly u nás i v zahraničí, hodně se četly a studovaly. V dnešní době tomu tak není. Jen zřídkakdy jsou knihy vystavovány. A pokud jimi chcete listovat, pak můžete ve studovně na počítači. Vzácné knihy, pokud to šlo, byly v průběhu restaurování totiž ofotografovány na mikrofilmy nebo převedeny do elektronické podoby.
Pokud jde o knihy poškozené vodou, plísněmi, případně hlodavci - to je jiná kapitola a byla by na dlouhé vyprávění. Velmi stručně řečeno, týká se zejména období po 2. světové válce, kdy došlo k záboru různých knihoven. Knihy nebylo kam dávat, a tak se skladovaly v nevhodných mimopražských depozitářích. Tam často v přepravkách, na zemi, ve vlhkém prostředí strávily několik desítek let. V Klementinu však tyhle problémy nebyly. Situace okolo různých depozitářů vyústila v rekonstrukci objektu, který dnes se čtyřmi milióny svazků naplňuje svou kapacitu na 80 procent."

Pečlivost nade vše

Drtivá většina knih, které se tu více, tu méně opravují, je z období od vzniku tisku, to znamená od konce 15. do 18. století. Výjimkou však nejsou ještě starší knihy - jako je kupříkladu Opatovický homiliář (sborník náboženských textů) z 12. století.
I když mnohé z knih vypadají velmi žalostně, ne všechny čeká komplexní rekonstrukce. Restaurátoři pokaždé řeší dilema, zda opravovat či neopravovat. Nejde totiž o to, vytvářet drastickým zásahem restaurátorů ze starých knih nové nebo je opravovat do původního stavu, ale zachovat jejich historickou památku. V terminologii restaurátorů jde o pasívní konzervování knih s tím, že budou sloužit dál s ohledem na svůj stav a stáří. Nad ohořelými prvotisky z přelomu 15. a 16. století mě o tom přesvědčoval Jiří Vnouček. Spisy se zbaví hrubých nečistot a uloží do ochranné krabice.
"Jako restaurátoři nerozhodujeme úplně o tom, co se bude dělat. Náš hlas je doporučující a vychází z průzkumu stavu fondů. Mimochodem, my v současné době naplňujeme projekt, při kterém zjišťujeme stav nejvzácnějších rukopisů v Klementinu. Vše se podrobně zaznamenává a fotografuje a také se plánuje, zda- li je nutné restaurovat, anebo zda stačí vytvořit na ně ochranný obal s tím, že k případné opravě dojde později, za třicet nebo padesát let.
My se jinak chováme kupříkladu k románskému rukopisu z 12. století a jinak k méně významnému tisku. V prvním případě, když chceme udělat byť sebemenší úpravu, musíme svolat komisi specialistů, včetně kunsthistoriků. Společně s nimi se dohadujeme na rozsahu i postupu restaurování. Nedivte se, například už zmíněný Opatovický homiliář z 12. století, na který jsme zatím nesáhli, patří mezi padesátku našich nejvýznamnějších rukopisů. Na mém stole o něm leží stohy literatury - co kdo o něm kdy napsal, v jakém stavu ho shledal, třeba i před sto lety. Když se jedná o méně významný rukopis, tak našimi partnery jsou správci fondů, lidé z oddělení rukopisů, většinou historici nebo knihovníci. Ti když shledají, že půjčováním je rukopis v nevhodném stavu, tak nás zavolají, my si ho prohlédneme a domluvíme se, má-li to smysl, na rozsahu opravy."

Všeumělové

Každý kdo pracuje v restaurátorském oddělení, musí mít, podle Jiřího Vnoučka, shůry dáno. Nestačí znát jen technické postupy oprav nebo být znalý v historii. To je jen potřebný, chce se říci samozřejmý základ, k němuž je zapotřebí umět vyrobit papír, pracovat s kovem, dřevem, kůží, pergamenem, zvláštními lepidly, rozpouštědly, barvami a inkousty, umět malovat štětcem a ovládat psaní brkem, rozumět chemických procesům, umět rozebírat knihy, ale také je vázat. Restaurátor musí umět pracovat na počítači a slušně fotografovat... je toho hodně, co musí umět.
"Ještě předtím, než rozhodneme o rozebrání celé knihy," popisuje stručně Jiří Vnouček, "musíme popsat velmi podrobně jak vypadá, a také pořídit detailní obrazovou dokumentaci. Kupříkladu zda jde o tisk na ručním papíru, zda má nějaké kolorované dřevořezy (ilustrace vytištěná grafickou technikou dřevořezu a pak ručně vybarvená), jaká a z čeho je původní vazba, jaké je PH papíru a v neposlední řadě - v jakém stavu je barevná vrstva. Když se rozhodne o kompletní opravě knihy, rozebere se list po listu. Každý zvlášť se zprvu zbaví hrubých prachových částic a následně projde lázní, kde se vyplaví zbylé nečistoty. Po této proceduře se musí listy doklížit a začnou se spravovat. Obvykle tak, že se chybějící části stran doplňují či dolévají ručně vyrobeným papírem, pak se suší, lisují a nakonec se srovnají na rozměr originálu. Pokud má kniha poškozené dřevěné desky, musí se vyspravit, chybí-li kování, musí se vyrobit. Schází-li na kožené vazbě kusy kůže, musí se doplnit. Vše se pak postupně dává dohromady tak, jako v době, kdy kniha vznikala. Nakonec každý opravený exemplář dostane na míru "ušitý" obal, který ho chrání před mechanickým poškozením. Před 20, 30 lety to bylo tak, že postupy oprav byly víc vyhraněné. Dneska se nad každým zásahem více přemýšlí a volí se individuální postupy."
A pak už zbývá to poslední, než se kniha vrací zpět tam, odkud k nám přišla - do Národní knihovny v Klementinu. Na zadní desku se nalepí štítek, který obsahuje kdy a co se s knihou dělalo a proč byla oprava nutná. Je to jakýsi vzkaz badatelům i historikům pro budoucnost. "Systematické zaznamenávání oprav a vedení dokumentace," vzpomíná Jiří Vnouček, "se uskutečňuje až od roku 1963. Od samých počátků působil v oboru úžasný umělecký knihař, ale zároveň velký restaurátor Josef Vyskočil. Po něm nacházíme štítky, jejichž obsah je nesmírně zajímavý, pro nás i čtenáře velmi poučný."

Klobouk dolů

Na opravených svazcích není zásah restaurátorů často ani znát. Lidé, kteří uvidí opravenou knihu, většinou ani netuší čím vším musela projít, aby její podoba byla původní. V této době jich je v restaurátorských dílnách depozitáře Národní knihovny v Hostivaři celkem čtyřicet a další čekají v Klementinu. Přivážejí se i odvážejí ve speciálních klimatizovaných bednách, žádné otevřené přepravky, žádné velké teplo nebo zima, žádné velké denní světlo. Důvod je prostý: Staré tisky na papíře nebo pergamenu jsou velmi choulostivé. Proto zvláštní bedny, proto také zvláštní automobil, ve kterém je klimatizovaný prostor pro přepravu vzácných knih.
Jiří Vnouček nerad bilancuje. Prý proto, že čísla nevyjádří vztah ke knihám, ani objem práce, který se vložil do restaurování knih. Nicméně přiznává, že za pět let působení v hostivařském depozitáři prošlo velkým komplexním restaurováním několik desítek vzácných knih. Při částečných restaurátorských zásazích a drobných opravách to byly další stovky knih, jejichž hodnota se dá jen velmi ztěžka spočítat. Prvoplánově jde o zachování kulturního dědictví. Zní to na dnešní dobu diktátu peněz nadneseně, ale je to tak doslova i do písmene...
A co česká restaurátorská škola, existuje? "Ano," odpovídá Jiří Vnouček, "a domnívám se, že je velmi dobrá. Ale rovnou vám řeknu, že nemám rád tento termín, protože ho používají velmi často restaurátoři nástěnných obrazů jen jako výraz pro výtvarné restaurování, které vychází ze školy profesora Slánského. Přitom se zapomíná, že i jiné obory, jako je právě restaurování papíru a knižních vazeb, mají svou školu a tradici, která je specificky česká svým etickým a estetickým přístupem k objektu. Tady lze opravdu nalézt rozdíl oproti některým restaurátorským postupům používaných v zahraničí. Právě naši restaurátoři jsou obdivováni pro svou dovednost zachování autentického vzhledu knih, které prošly rekonstrukcí. Mnoho našich postupů je natolik jedinečných, že četné zahraniční delegace, které nás navštěvují, žasnou nad tím co dovedeme."
Řada věcí se restaurátorům daří plnit díky technice, kterou mají k dispozici. Patří k nim mj. mechanické lisy, velké pákové nůžky, tři vakuové stoly, vysavače, svářečka fólií na obaly pro zlomky stran a velmi důležitá klimatizační komora pro zvlhčování různorodých materiálů. A také fotolaboratoř. Ale... Jak už to bývá, chybí prostředky na modernizaci přístrojů. V této době se jim nedostává například 50 tisíc korun na zakoupení specielního vysavače pro vakuový stůl. Nejde o moc peněz ve srovnání se sponzoringem jiných, pro historii národa nepodstatných aktivit velkých firem. Mimochodem onen vysavač umožní restaurátorům fixovat opravované stránky knih v pevné poloze, aniž by bylo nutné je rozebírat.

Pozvání do Klementina

Od prvního do posledního letošního listopadového dne se v Zrcadlové kapli Klementina uskuteční velmi zajímavá výstava. Pod názvem Ve znamení nové doby - první dvě století tištěné knihy v Čechách, budou její návštěvníci moci zhlédnout na sedmdesát svazků historicky vzácných tisků, které se dlouhé roky skrývaly v depozitáři. Výstava je pořádána Národní knihovnou ČR a výstavní společností Communicatio Humana pod záštitou Českého výboru pro UNESCO v rámci programu Praha - Evropské město kultury roku 2000.
Zmínka je o výstavě v tuto chvíli proto, že mnoho letitých tisků prošlo a ještě projde dílnami restaurátorů v Hostivaři. Platí to kupříkladu o Hájkově Kronice České z roku 1541, o první česky tištěné Bibli pražské z roku 1488, o ilustrovaném Novém zákonu z roku 1498 vytištěném v Plzni, o Bibli kutnohorské z roku 1489. Potom následují díla i autoři zvučných jmen, jako je mimo jiné Tadeáš Hájek z Hájku, John Dee, Jakub de Strada, Pietro Mattiola, Jan Jessenius, Oldřich Prechát z Vlkanova (velmi známý cestopis z Prahy do Benátek), Kryštof Harant z Polžic, Daniel Adam z Veleslavína, Jan Blahoslav, Pavel Kristián z Koldína, Václav Michna z Otradovic. Nelze vynechat Bohuslava Balbína či Jana Ámose Komenského.

Místo závěru

V restaurátorských dílnách Národní knihovny v Hostivaři pracují většinou absolventi Střední průmyslové školy grafické v Praze v Hellichově ulici, anebo vyšší odborné školy v Litomyšli. Jejich šéf o nich tvrdí, že jsou to nadšenci, kteří tam za ostudně nízký plat zachraňují historické artefakty jen stěží vyčíslitelné hodnoty. Přesto žádný z nich - ať mladší či starší - neuvažuje o odchodu. Špatné finanční podmínky však odrazují mnohé ty, kteří mají o práci zájem, ale neuživili by sebe, případně svou rodinu. Tak je počet nadšených restaurátorů v Hostivaři trvale poddimenzovaný.
Každý kulturní národ ví, že starost o stav nových, ale i starých knižních fondů musí být trvalá a že vlastně nemůže nikdy skončit. Čím větší a systematičtější je, tím více se lidé dozvídají o své historii. Diktát peněz, či spíše jejich nedostatek, by o ní i o hloubce poznání, neměl příliš rozhodovat. Na tahu je zdravý rozum.
Připravil Petr Melničuk