Polský filmový a divadelní režisér Andrzej Wajda (74) se stal prvním tvůrcem ze střední Evropy, který dostal Oscara za celoživotvní dílo. Americká akademie filmových umění a věd ocenila jeho 44 filmů a podíl na obraně svobody a demokracie. "Stal se symbolem odvahy a naděje pro milióny lidí v poválečné Evropě," prohlásil prezident akademie Robert Rehme. 

Andrzej Wajda (1926), čerstvý držitel Oscara za celoživotní filmové dílo, je v některých zahraničních reakcích popisován téměř jako národní spasitel. 

Politicky nejvitálnější, umělecky nejkontroverznější a nejslavnější polský režisér - tak o Wajdovi psal americký kritik Brendan Lemon na stránkách New York Times již v polovině března. "Ve své vlasti je Wajda milován tak horoucně jako rocková hvězda, nebo - abychom byli více polští -, jako básník," upřesňoval Lemon.

Obsáhlé referáty zahraničních agentur a tisku, které následovaly po předání ceny Americké filmové akademie, velmi pečlivě popisují roli a význam muže, který si přes svůj pokročilý věk udržel nejen smysl pro racionální myšlení, ale i nezbytnou míru nadhledu. Wajda živě komentuje pád komunismu i marasmus nové éry, v němž vítězí komerce a na umění se často nedostává. "Za komunismu bylo snadnější mít velkou návštěvnost," cituje Wajdu New York Times.

Svědek pohnutých časů

Zahraniční novináři vyzdvihují ale především Wajdovu schopnost podávat svědectví o historicky pohnuté době. V případě některých historických událostí zanechaly dějiny hlubokou stopu přímo ve Wajdově osobním osudu: Otec mu zemřel při popravě polských důstojníků v Katyni.

"Andrzej Wajda, pozorný svědek pohnutých časů své země, zůstává hluboce spjat s polskou kulturou a literaturou, v níž nalezl inspiraci pro mnohé své filmy," uvádí francouzská AFP.

"Jeho dílo, naplněné velkým humanismem, spojuje kritickou prozíravost s uměním baroka a romantismu. S přesností hodnou dokumentaristy zobrazuje osud jedince tváří tvář dějinám," soudí AFP a připomíná, že Wajda je absolventem Lodžské filmové školy, která přivedla na filmový svět i další známá jména: Romana Polanského, Krzystofa Zanussiho, Jerzy Skolimovského nebo Krysztofa Kieslowského. 

Většina médií řadí Wajdu k zakladatelům poválečného filmu. Wajda vstoupil na scénu v druhé polovině 50. let, v období tzv. tání. Filmy Pokolení (1954), Kanály (1956), Popel a démant (1958), které tvoří slavnou historickou trilogii, určily jeho neotřesitelné postavení v rámci tzv. polské školy. "Nemůžete vyprávět příběh muže a ženy bez vztahu s našimi dějinami. Bylo by krásné vytvořit milostný příběh bez dějin, ale to je nemožné," cituje Wajdu novinář New York Times Alan Riding, který se s ním setkal měsíc před udělením Oscara v Paříži.

Touha po svobodě

Poctu svému filmařskému učiteli a "velkému vypravěči" složil na stránkách New York Times také režisér polského původu působící dnes v západní Evropě Roman Polanski. "Wajda je velký vypravěč, ví totiž něco o lidských emocích. Jeho filmy jsou velmi zralým vyjádřením obrysů lásky. A protože jeho filmy mají velmi intimní spojení s dějinami země, jež tak dlouho zápasila s útlakem, ví, jak intuitivně tuto touhu po svobodě vyjádřit," říká.

Touha po svobodě je dramaticky ztvárněna ve dvou velkých Wajdových eposech: Muž z mramoru (1976) a Muž ze železa (1981). Brendan Lemon srovnává první ze zmíněných filmů s Wellesovým Občanem Kanem.

Na okraj poznamenává, že za svůj úspěch vděčí Wajda ve Spojených státech malým, převážně univerzitním městům, kde od 60. let narůstal zájem o tzv. art-housy.

"Ty rezonovaly, pravda, mnohem více při Truffautových galských milostných příbězích či oslnivých Felliniho absurditách nebo při Godardových stylistických inovacích než při Wajdově - jak se nám to jevilo (když už ne přímo polském) - heroickém pesimismu," popisuje svou osobní zkušenost kritik Lemon. Vzápětí ale dodává, že právě tato vrstva diváků podpořila americkou distribuci zatím posledního Wajdova filmu: Pana Tadeáše. Jaký je ohlas tohoto filmu?

Kdo pochopí pana Tadeusze?

Andrzej Wajda čekal deset let, než se jeho nový film objevil znovu na stříbrném plátně. Po deseti letech má jeho dílo doma ohromný úspěch: Více než dvouhodinový film podle slavného básnického eposu Adama Miczkiewicze trhá kasu. "Téměř pět miliónů Poláků navštívilo Pana Tadeáše od říjnové premiéry," uvádí AFP.

Ve Spojených státech byl film přijat dobře v polsko-americké komunitě. Ve Francii byl nasazen 22. března, Wajda při té příležitosti navštívil polské komunity v Lille a v Lyonu. 

Výsledek? Rozpaky. 

Ve Francii, kde Wajda žil v letech 1982 - 1989, panuje kolem Pana Tadeáše zatím chlad. Velké deníky - Le Monde, Figaro, Libération - s recenzemi otálely. Jako první reagovali kinofilové na internetových stránkách. Metromag usoudil, že "Wajda natočil klasické kino a dokázal po dvě hodiny udržet mučivý přednes, a zároveň simultánně několik intrik kolem dvacítky postav". V krátkém doporučení je ale autor, podepisující se jako Max, ostřejší: "Pro obdivovatele klasické literatury," kategorizuje okruh případných zájemců. A dodává: "... pokud nebudou otřeseni dvěma hodinami veršů v polštině." 

V zinovém internetovém magazínu Ecran Noir si Yannick Vely servítky nebere: "Tenhle film je naprosto groteskní, naprosto zpackaný, nabitý nacionalismem k nevolnosti. Jeho protiruská propaganda nalezla už bohužel odezvu, neboť ten směšný film už viděly milióny Poláků." 

Samotný Andrzej Wajda přisuzuje úspěch filmu nostalgii. A mladí lidé? "Myslím, že mohou být uneseni verši," míní režisér v New York Times, "mohou jim připomínat rapovou hudbu." Alan Riding podotýká, že úspěch Wajdova filmu může souviset s inflací americké produkce. "A tak jak polská ekonomika roste, zintenzívňuje se i denní zápas o národní přežití, stejně jako možnosti polského členství v Evropské unii. Poláci začínají pociťovat, že jejich země zaujímá důležité místo v Evropě." 

Zdá se, že Pana Tadeáše v zahraničí "nepochopí". Touha po svobodě je v Polsku často zápasem o identitu filmu proti hollywoodské mašinérii, která používá obecně srozumitelné příběhy. Podle AFP Wajda - i přes nedávnou srdeční příhodu, je pevným pilířem evropského filmu. 

Britský kritik Andrew O'Hagan v londýnském listě Daily Telegraph si přesto v referátu o udílení Oscarů neodpustil vůči (polskému a evropskému) Wajdovi malou jedovatost: "Je vždy smutné sledovat, jakou intoxikační schopnost mají Oscary na jinak velmi citlivé lidi," napsal. "Andrzej Wajda, polský režisér, jehož filmy byly vždy precizní a dojemné (heartfelt), náhle vypadal, jako by chtěl poděkovat svobodnému Západu za to, že ho doprovodil až sem, aby mohl konečně obdržet svého zasloužilého Oscara." 

Související