Geniálnost otců výherních automatů přinesla nový průmysl zábavy

Vášeň hry aneb Kde se točí milióny

Existuje-li skutečný ráj hazardních hráčů, musí to v něm zvonit, šustit, cinkat a chřestit přinejmenším jako v kasinech a hernách Las Vegas, Reno, Sparks, Carson City, Tonpah, Elko, Atlantic City...
Ti, kdož okusili atmosféru neopakovatelných a uším libých zvuků výherních automatů za mořem, v Evropě nebo i u nás tvrdí, že pocit vítězství, pocit plných barevných umělohmotných kbelíčků, se nedá ničím nahradit. Kdo ví, zda ano či ne. Faktem však je, že nebýt jich, často více i méně šílených hráčů, nikdy by se nedostal kupříkladu průmysl výherních automatů na úroveň, kterou dnes má.

Kdy to všechno začalo?

August Charlie Fey byl šestnáctým a posledním dítětem německého školního přednosty. Jako patnáctiletý dobrodružně opustil svůj domov a vydal se napříč Evropou. Po pěti letech našetřil peníze na cestu do Ameriky a v roce 1885 dorazil do San Franciska, kde prožívala svůj boom mincová sázková zařízení. V roce 1890 bylo ve městě 3117 podniků s licencí na prodej alkoholických nápojů - a to byla místa pro výherní automaty všeho druhu. V červenci 1893 jich bylo ve městě v provozu 1500 a tento počet se rychle zvyšoval. Rozšíření hráčských center vyvolalo úsilí mnoha různých reformátorů a lidí konajících dobro, jehož cílem bylo zbavit město těchto "požíračů nikláků", což mělo za následek trvalou bitvu o jejich legalitu. V roce 1895 nicméně provozovali restauratéři přístroje naprosto legálně. Do obecní kasy tak plynuly značné příjmy umožňující rozvoj celého regionu.
Úspěch výherních automatů v San Francisku se rychle rozšířil i do vzdálených regionů na Západě. Všudypřítomné a složité výherní automaty provozované ve městě vyvolaly u technicky nadaného Augusta Feye zvědavost.
Na americkém trhu se v té době vyskytovaly různé automatové hry: Kola, šipky, ruleta, kostky, kostkový poker, tažený poker a kapsové přístroje. Všechny byly v podstatě obdobou evropských her. Na každém přístroji se hrálo odlišně, a to lákalo hráče vyzkoušet si štěstí - nikoliv svoji dovednost. I sami provozovatelé usilovali o další obohacení fondu her, neboť většina z nich byla stará jako lidstvo samo. Kola obsahoval automat jen dvě (kruhy točící se proti sobě, kde vidíme všechny výseče na rozdíl od válců, z nichž pozorujeme jen část). Smyslem hry bylo dosáhnout výherní polohy průsečíkem výsečí při zastavení obou kol a získat výhru.
Na stejném principu fungovaly přístroje opatřené šipkami. Dnes tyto automaty z roku 1909 poutají pozornost mimo jiné i proto, že obsahují symboly zneužité nacisty. Mechanická ruleta se snažila napodobit známou živou hru světových kasin a mechanický vrhač kostek zase jen jejich míchání. Našemu pojetí výherních automatů se nejvíce blížily přístroje karetní a válcové. První z nich byl klasický mechanický poker, kdy automat nahrazoval bankéře a druhý oblíbený pákový přístroj se třemi válci s různými ovocnými symboly, kdy jejich shoda na válcích znamenala výhru. Proč zrovna ovocnými? Protože prvními výhrami byly americké žvýkačky se shodnými ovocnými znaky. Později byly výhry nahrazeny doutníky a začaly se objevovat i jiné tomu odpovídající symboly.
Dnešní výraz "jednoruký bandita" se vyvinul z pejorativních útoků obránců americké počestnosti. Byla to narážka na páku umístěnou v pravé části přístroje, kterou se uváděly válce automatu do pohybu. Za banditu byl považován proto, že údajně okrádal hráče. Nejednalo se jen o okrádání ve smyslu ztráty vložených peněz, ale také o ukrádání volného času, který mohl hráč trávit s rodinou.
Vraťme se opět k Feyovi. Ten v roce 1894 postavil v pronajatém bytě svůj první výherní přístroj Horseshoes, rok na to další, nazvaný 4-11-44. V roce 1896 otevřel továrnu, v níž zkonstruoval Liberty Bell a první přístroj na poker - předchůdce dvou nejúspěšnějších výherních automatů používaných i v kasinech konce 20. století.
V roce 1929 byl Fey prvním, kdo upravil tříválcový výherní automat na dolarové sázky. Po sedmdesáti letech byla tato zařízení s vysokou nominální hodnotou po blackjacku druhou nejziskovější hrou v sázkových klubech. Hry na automatech se přesunuly do různých míst Spojených států. Právní podmínky pro jejich provozování by mohly být samostatnou rozsáhlou kapitolou, neboť hrát na automatech nešlo úplně všude. Důvody pro to byly různé. Výjimky a povolení, které udělovala federální vláda Unie umožnily vznik hráčských center. Postupně se tak zrodila dnes už světově proslulá místa hazardu jako je Las Vegas, Reno, Sparks, Carson City, Tonpah, Jackpot, Elko, Ely nebo Atlantic City.
Za svůj obrovský přínos americkému průmyslu a pomoc při překonání americké a potažmo i světové krize byl August Charles Fey v roce 1937 vyznamenán konferencí Národního sdružení výrobců mincovních přístrojů. Na tomto každoročním shromáždění byl také svými současníky prohlášen za "Thomase Edisona výherních automatů". Další uznání přišlo v roce 1983, kdy bylo místo, na němž stála jeho původní továrna v San Francisku, prohlášeno za "historicky památné místo Kalifornie číslo 937." Tak se chová Amerika ke svým vynálezcům a těm, kteří dávali a dávají práci jiným, pokud jejich činnost je legální a státem uznaná. A výroba výherních automatů i jejich provozování takovou činností byla a je.

Evropa drží krok

S výherními automaty se v Evropě a USA začalo přibližně ve stejnou dobu. Amerika šla výše uvedenou cestou a Evropa sázela na umění hráče dovedně zacházet s vhazovanou mincí či ovládacími prvky automatu při pohybu kuličky v přístrojovém mechanismu. Základní rozdíl mezi oběma teritorii byl i v materiálu používaném k výrobě automatů. Zatímco ve Spojených státech převládal kov, pro Evropu bylo od samého začátku charakteristické dřevo, sklo a mosazná mechanika. Až padesátá léta 20. století znamenala definitivní evropský příklon k americkému pojetí výherních automatů, tedy k éře válců a později monitorů. Z francouzských firem jmenujme alespoň Pierre Bussoze, který v letech 1912 až 1915 zkonstruoval přístroje na vhazování mincí, které putovaly výherní dráhou. Hráč získal svou výhru jen tehdy, když mince dosáhly stanoveného cíle. Na stejném principu fungovala většina dalších přístrojů tzv. kapsového typu. Lišily se jen počtem překážek pro minci, počtem kapes pro výši výhry, směrem drah, velikostí přístroje, hodnotou mince, eventuálně přídavnými mechanismy, které činily hru zajímavější.
Z německých firem si zaslouží zmínku největší Max Jentzsch und Meerz z Lipska, z anglických kupříkladu Bryan Works nebo Justice Scrutton.

San Francisco v Semilech

Co pro Ameriku znamenalo San Francisco a Chicago, tím byly Semily pro Českou republiku, které založily tradici výroby výherních automatů u nás. Z materiálů semilského archívu jednoznačně vyplývá, že první výherní automat ve městě, a zcela pravděpodobně i v Čechách, vyrobil Josef Mach, syn svého stejnojmenného otce majícího truhlářskou firmu. Základním rysem všech jeho automatů bylo precizní řemeslné zpracování. Ne náhodou jsou dodnes "Forma" a "Xylotyp" chloubou všech sběratelů. Herně automaty kopírovaly evropský styl. Hráč vhazoval minci různou silou a pokoušel se překonat překážky v její cestě tak, aby dosáhl výherní pozice.
Otcem českých výherních automatů je však nejen pro tuzemské výrobce, distributory, provozovatele, ale i evropské historiky a sběratele automatů, semilský Josef Vaněk - otec Forbesu s malým "f". J. Slabý v ilustrovaném magazínu pro moderní podnikání Typ v lednu 1929 píše: "Pan Vaněk, továrník automatů v Semilech, má na svých třicet let minulost velmi pestrou. Velkého úspěchu dosáhly jeho automaty Forbes, které mu vynesly titul forbesového krále".
Je to jako příběh z amerického filmu. Josef Vaněk vstoupil do praktického života ve 14 letech. Nastoupil do výrobny rakví, kde pracoval jeho otec. Potom prodával noviny, spolupracoval s knihkupcem, vyráběl cigarety a likér, začal šetřit. Z cest si přivezl nápad vyrobit výherní automat a na něm pracoval. Za krátkou dobu se vedle prvního vyrobeného forbesu na dvacetihaléře začaly vyrábět i stejné modely na padesátihaléře a korunu. O jeho automaty byl tak velký zájem, že byla zřízena filiálka i ve Varšavě. Největším úspěchem však byl vývoz kasinových přístrojů Forbes do Etiopie. Továrna v Semilech s názvem Na kruhách začala vyrábět i jiná zařízení, protože zisk z prodeje výherních automatů jí to umožňoval. Tak se na každém nádraží objevovaly Vaňkovy váhy, automaty na výdej mýdla na WC, na postřik voňavkou atd. Možná, že si na ně ještě někdo vzpomene. Josef Vaněk byl také velmi odvážný člověk. V době nacistické okupace vydával ve své tiskárně časopis "V boj" a sám ho kolportoval. V roce 1940 byl za to zatčen a 22. února 1943 v Ploetzensee popraven.
Na českém předválečném trhu se objevoval i německý přístroj Bajazzo (v Anglii s názvem The Clown), z jehož českého návodu na hru citujeme: "Nedospělé mládeži (do 16 let) je hra na tomto automatu zakázána!" Úsměvně nám dnes může také připadat i pořad hry. Ostatně posuďte sami:
"1. Vhoďte jeden neopotřebený dvacetihaléř shora vpravo!
2. Vyčkejte, až peníz spadne dolů, načež knoflíkem na pravé straně točte vpravo až klapne péro!
3. Točením knoflíku levého pohybujte šaškem sem a tam, aby zachytil do svého klobouku kuličku, spadající z hořejšího otvoru skupinou tyčinek. Zdaří-li se to, vyhodí automat samočinně výhru na dolení hvězdici označenou střídavě 40-60-40-80 haléřů."
Povolení ke hře vydávala Zemská politická správa v Praze a licenci Policejní ředitelství tamtéž. Mimochodem, počty přístrojů v českých předválečných hospodách dosahovaly počtu několika tisíců kusů.

Co se málo ví

Prvorepubliková výroba výherních automatů možná čtenáře tolik nepřekvapí, ale kdo by věřil tomu, že se u nás vyráběly a provozovaly i v časech socialismu? Hlavním výrobcem byly Filmové ateliéry Barrandov, kde se podle tzv. Havlíkova průmyslového vzoru realizovalo několik desítek naprosto unikátních přístrojů, z nichž ty nejcennější jsou ve sbírce Ladislava Elmera, živé legendy jejich socialistického provozu. Jen pro ilustraci, v roce 1967 se přístroje provozovaly v hernách Luxor na Václavském náměstí, na Národní třídě v restauraci Vagon-Metro a ve Slovanském domě. Jen v Praze jich v té době bylo kolem jednoho sta. Automat byl vlastně větší běžný Forbes z Vaňkovy továrny. Havlík byl totiž za první republiky jeho distributor a za socialismu se rozhodl hru vylepšit, rozšířit a uvést na trh. Získal průmyslový vzor a využil situace kolem roku 1968 k tomu, aby si na Barrandově výrobu zadal. Herně se však od evropského standardu přístroj nijak neodchýlil.
V roce 1989 navázalo na prvorepublikovou tradici výroby výherních automatů hned několik našich firem. Čeští technici a podnikatelé v tomto kroku viděli jistou náhradu za omezování zbrojní výroby, ke které v Čechách v tom čase došlo. V první řadě to byl strojírenský podnik Závody průmyslové automatizace v Čakovicích s několika tisíci zaměstnanci. Za čas se připojil český průkopník výroby i provozování automatů firma Krijcos a nakonec pražská Income.
Jednou z podstatných příčin, která podpořila rozhodnutí vyrábět výherní automaty u nás, byla legalizace soukromých provozovatelských subjektů (zákon o loteriích z května 1990). Dalším důvodem bylo nesnadné získávání přístrojů do vlastnictví ze zahraničí a přehnaně optimistické odhady tuzemské ekonomiky, jež kalkulovaly s úspěšným vývozem našich automatů do zahraničí. Největším omylem se bohužel ukázaly domněnky o státní ochraně zahraničních a tuzemských investic. Nikdo si také nepřipouštěl, že se na výrobu výherních automatů bude pohlížet jako na veskrze špatnou a nerovnocennou v porovnání s jinými výrobními obory. Tak dostaly navrch společenské povědomí, zakořeněný odpor a čtyřicetiletá denunciace hazardních her na automatech. Společenská příchuť něčeho nekalého trvá bohužel stále. A důsledky? Konec rozvíjející se výroby a exportu těchto zařízení. Škoda, neboť výroba dávala obživu několika tisícům techniků i dělníků většinou špičkových profesí. Dnes je výroba výherních automatů v České republice nenávratnou minulostí.
Připravili Ivo Kasal a Petr Melničuk

Související