Malíř Petr Pavlík:

Umění je vážná hra

Pod názvem Poutnice je v pražském Mánesu otevřena výstava celoživotního díla akademického malíře Petra Pavlíka. Soustřeďuje práce z let 1973 až 1993 a je doplněna výpravnou monografií, která zahrnuje i některé autorovy teoretické práce, jimž se ve druhé polovině 90. let věnoval.

Na vašich plátnech se objevují postavy různých Vohnoutů, Mutantů, Hybridů a Klonů. Takhle vidíte svět? Takoví jsme?

Zpětně mám dojem, že více než malířem jsem byl jakýmsi amatérským přírodovědcem, který se v laboratoři svého ateliéru pokouší v časové zkratce postihnout evoluční proces, který v přírodě probíhal milióny let. Mí Vohnouti, jacísi předchůdci či předkové pozdějších hybridů, mutantů a klonů, jsou navíc výrazem mého individuálního vzdoru proti společenskému marasmu. Jak jsem byl, jako všichni ostatní, totalitním režimem manipulován, deformován, lámán a ohýbán, tak jsem podvědomě vytvářel obraz tohoto nepřirozeného a zničujícího tlaku, který v konečném důsledku přinášel všeobecně známou destrukci člověka, schizofrenii, pocit odcizení a ztráty identity. I tak a také proto se rodili mí Vohnouti v ambivalentní krajině před naším světem nebo po něm. V poddajnosti, ochotě ohnout se a touto formou uniknout navíc vidím něco velmi českého.

Zároveň však vaším dílem prochází motiv Poutnice, která je naopak symbolem čistoty, zranitelnosti a naděje. Proč Poutnice, a ne Poutník? Co vás k ní inspirovalo, čím vám Poutnice je a proč jste ji postavil do středu celé své retrospektivní výstavy?

Poutnice je pravým opakem manipulovaného Vohnoutu. Je symbolem svobody. Smířená, ponořená do sebe, nevzrušeně až netečně, ale hlavně svobodomyslně kráčí nepoznanou krajinou a myslí si své. Vyjadřuje prostotu, pokoru a úctu k přírodě a našemu světu. Neohroženě a bez otázek prochází nebezpečnou krajinou, reflektuje ji, ale nehodnotí; nic ji nevyruší z jejího rozjímání, nic ji nevzruší, ba ani nepřekvapí.To ona je v tom všeobecném chaosu garantem jistoty a přirozeného vývoje života. Jednou působí melancholicky, jindy spíš vesele, ale vždy tajemně, protože odkud jde a kam, je pro mne hádankou. Nevím, kde se vzala, tu se vzala. Jednoho dne prostě vešla do mých obrazů. Trvalo mi dlouho, než jsem si zpětně uvědomil, že je to vlastně moje matka. Tak jsem ji v dětství viděl. Přicházela a odcházela s kloboukem na hlavě a s kabelkou v ruce do světa "tam venku", který byl pro mne plný tajemství a nebezpečí. Poutnice se zdá být bezbranná, naivní, ale v jejím vytrvalém putování krajinou plnou nástrah a nebezpečí lze tušit velkou sílu. Nevíme, odkud a kam míří, a proč vlastně, přesto nepochybujeme o tom, že její cesta má hluboký smysl. Jde o podobenství životní poutě každého z nás. To je snad dostatečné vysvětlení, proč jsem nepoužil tradičního poutníka, ale poutnici. I když vlastně hlavním důvodem je, že jsem chtěl uklidnit a získat si feministky, zavděčit se jim. Ve svých teoretických textech jsem totiž nejostřeji polemizoval s kunsthistoričkami a získal si tak pověst ženobijce.

Nejen ve vašich slovech, ale i ve vašich obrazech cítím ironii...

Ironie je regulérní tvůrčí metodou, jak říká Milan Kundera, je "neodmyslitelnou od podstaty každého románu hodného tohoto jména". "Nic není obtížnější pro porozumění, nic nerozluštitelnější než ironie," konstatuje Leonardo Scania a vysvětluje nám tak, proč je v amalgámu uměleckého díla v nějaké míře vždy obsažena. Umění je totiž především tajemství, které se nedá jednoznačně pojmenovat a dešifrovat.

Na svých plátnech jako byste dával na stejnou úroveň kámen, předmět, krajinu, člověka. Chápete člověka jen jako nepatrnou součást vesmíru?

Živé, neživé, předmět, živočich, příroda, člověk, to všechno má jednu podstatu. Tento můj názor ale rozhodně není originální.

Do jedné vitríny jste v Mánesu umístil zaschlé barvy, zaprášené boty, nepopsanou knihu a bílou slepeckou hůlku. Symbolizuje tahle asambláž vaši cestu?

Bílá hůl se stopami barev symbolizuje moji "slepeckou" pracovní metodu. Nikdy jsem nepracoval receptivně, podle předem stanoveného námětu či ideje. Naopak jsem programově "vypínal" racio, abych byl jen prostředkem, skrz jehož tělo je malováno. Myslím si totiž spolu s klasikem, že "názor si tvoříme až dodatečně, a proto názorem netvoříme. Jen slepá víra tvoří, zatímco rozum zkoumá a boří a je netvořivý ve svém postupu." Asambláž se jmenuje Konec malíře a je tak jako celek jakousi sebeironickou symbolickou glosou faktu, že jsem se před šesti lety rozhodl s malováním se nadobro rozloučit.

Jaký jste k tomu měl důvod?

Prostý. Měl jsem pocit, že už nemám co nového říci a nahradit skutečnou tvorbu uměleckou produkcí nedovedu. Malovat jsem začal proto, abych se něco dozvěděl o sobě a o světě. Pakliže se malbou už nic nového nedozvídám, když neprožívám nová dobrodružství poznání, je načase zkusit jinou uměleckou formu.

Proto jste se rozhodl psát?

Dá se říci. I když je to asi složitější. Vnímavý divák si jistě povšiml, že nejsem pouze životní tragik, ale i komik. A tato druhá složka mého já se dlouhodobě cítila ne plně realizovaná. Srandu totiž do obrazu nedostanete. A navíc jsem hypersebekritickej. A tak jsem si jednoho dne řekl před obrazem, s kterým jsem byl pořád nespokojen: Proč bys měl pořád kritizovat sám sebe, když můžeš kritizovat druhé. Zabalil jsem malířská fidlátka a stal se výtvarným kritikem.

Je vaše rozhodnutí definitivní?

Říká se nikdy neříkej nikdy, ale momentálně jsem přesvědčen, že ano. Kritizovat druhé mne totiž náramně baví. I proto, že reakce na malbu má dlouhé vedení, zatímco potrefená husa reaguje okamžitě.

V knížce Umění v Čechách anebo umění žít v Čechách, která soustřeďuje vaše články, kritiky a polemické statě z let 1993 až 1996 píšete, že světové výtvarné umění se dnes ocitlo ve slepé uličce a utápí se v samoúčelu. V čem spatřujete příčiny?

Na odpověď by asi nestačilo ani samostatné vydání speciálu Hospodářských novin. V podstatě jde ale dle mého soudu v prvé řadě o problém umělecké a lidské etiky. Světová výtvarná scéna zarostla plevelem snadnosti. Málokdo je ochoten podstupovat trápení. Tvůrčí zápas - to už je dneska termín z doby uměleckých mastodontů. Tvorba je dnes účelovou hrou na výsledek, již není klopotným procesem, kalvárií z pomyslného bodu A do neznámého bodu X. Na to dnes není čas. Není čas na kritickou sebereflexi, hledání, pochybnosti, zrání, jednoduše není čas na uměleckou a lidskou poctivost, zodpovědnost. Trh totiž nečeká, ten chce další a další zboží. Umělec tak přestal hledět za hranice vlastní osobnosti a pragmaticky se poddal pravidlům aktuálního uměleckého provozu. Tím ztratil svoji nezbytnou autonomii a stal se zaměnitelným dělníkem světové fabriky na umění, jejímž managementem jsou ředitelé muzeí, dealeři, finančníci a kurátoři. Takže umění se dnes nejen zkomercionalizovalo, ale i zinstitucionalizovalo. Ovšem v důsledku toho i zideologizovalo. Co se nás týče opravdu nechápu, proč jsme tak nadšeně shazovali komunistický ideologický chomout, když jsme stejně nadšeně strčili hlavu do ideologického chomoutu nového - kapitalistického. Jednoduše jsme vyměnili Sorelu za Kaprelu.

Také jste napsal: "Svůj život zpola žiji zpola předehrávám či hraji. A to ani nevím, zda více pro sebe nebo pro druhé." Jak to je?

Prostě si rád hraju. Ale baví mne jen vážné hry. A hra, když člověk hodí do banku sám sebe, je myslím vážnou hrou. Mám totiž za to, že motor života roztáčejí dva kabely - hravost a vážnost. Pravá legrace je vážná věc, jinak je to pouhá estráda. Ta bohužel v dnešní době dominuje. O tom, že je to obecný, globální problém, svědčí kniha Američana Neila Postmana, která nedávno vyšla. Její název zní příznačně - Ubavit se k smrti.

Jak tedy vnímáte duchovní klima současnosti?

Hurvínek je Vojanem naší doby, abych to řekl ve zkratce.

Jak vidíte perspektivu výtvarného umění v tomto kulturním klimatu?

Tu vidím v tom, že umělecká tvorba nebude povrchní pásovou výrobou ani pouhou ilustrací dobových trendů a ideologií, ale tím, čím vždycky byla. Individuálním bolestným zápasem o poznání světa, o oslovení druhého, výzvou k dialogu, ke spoluprožívání světa, k lidské solidaritě podněcující vědomí sounáležitosti s ideální Obcí. Že bude mít slovy Karla Kosíka sílu "stát se zázračnou proměnnou, schopnou proměnit utrpení na radost, ponižování a útlak na věrnost svobodě pro všechny... schopnost prolomit zdi mezi cizími zkušenostmi a našimi vlastními, vyjevit pochopení, toleranci a lidskou zkušenost." Amen.

Připravila Zdena Líkařová

Akademický malíř Petr Pavlík se narodil 31. ledna 1945. Vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze. Člen volného seskupení 12/15 a S.V.U. Mánes. Je pedagogem Vysoké školy uměleckoprůmyslové.Vystavoval v Evropě i ve Spojených státech, jeho dílo je zastoupeno například ve sbírkách Národní Galerie v Praze, v pařížském Muzeé d'Art Moderne Centre de George Pompideu, v Puškinově muzeu v Moskvě anebo v národní galerii v Oslu. Do 19. března vystavuje celoživotní tvorbu v pražském Mánesu. Jeho kresby jsou v současnosti k vidění na dlouhodobé výstavě v Muzeé d'Art Moderne v Centre de George Pompideu v Paříži.