Třetího února se Aleš Veselý dožil šedesáti pěti let. Třetího února byla v Galerii výtvarného umění v Litoměřicích zahájena výstava jeho kreseb a projektů. Zahrnuje nejstarší kresby z konce 50. let a z let 60., projekty z 80. let a také kresby pouštních a krajinných projektů z let 90.

Tvorbou objektů se začal Aleš Veselý zabývat v roce 1959. Na začátku 60. let vytvořil sérii asambláží, strukturálních grafik, Stigmatických objektů a Enigmat. Vrcholem tohoto období je socha Židle uzurpátor z roku 1964 (nyní ve sbírce Národní galerie v Praze), která získala Cenu kritiky na bienále mladých v Paříži, a monumentální socha Kaddish (realizovaná v rámci mezinárodního sochařského sympozia v Ostravě v letech 1967-68), jíž bylo uděleno na výstavě Socha a město v Liberci 1969 nejvyšší ocenění – Cena Matyáše Brauna. V 70. letech Aleš Veselý koupil bývalé venkovské stavení a stodolu ve Středoklukách a začal je upravovat jako ateliér, jenž postupně přeměnil v osobní environmentální projekt. Během 70. let vznikla další série plastik Židlí a spolu s nimi plastiky Křivých vozů, Kár, Oken, Dveří a Bran.

Na přelomu 70. a 80. let začaly převažovat v tvorbě Aleše Veselého projekty ohromných kružidel, valících se hmot a obrovských silových mechanismů. Pozornost Aleše Veselého se definitivně soustředila na tvorbu monumentálních soch, které se zabývají specifickými prostorovými vztahy a v nichž jsou síly vyrovnávány pomocí tahů, pnutí, tlaků. Většina z nich měla formu krajinných projektů, využívajících často několikaúrovňové terény (např. obří kružidlo na vrcholku kopcovité krajiny dosahuje svým ramenem do prohlubně a valí se kolem pahorku, jindy obrovská hmota napínána silou pružiny se rozpíná do okolí).

Od konce 80. let pokračuje ve Veselého tvorbě proces spějící k formálnímu zjednodušení. Kromě železa a oceli (v podobě profilů, plátů, pružin, kol nebo jiných industriálních součástí) autor používá přírodní komponenty ponechané v jejich surovém přirozeném stavu (jako např. obrovské balvany či kmeny stromů). V 90. letech se objevují sochařské koncepty brány, koridory, kubusy a krajinné stavby, shrnující a koncentrující několikaleté představy a zkušenosti s prací ve volném prostoru. Skála pro jednoho (projekt pro zahradu Texpressu v Bořanovicích z roku 1997) je socha, která reprezentuje řadu ideí usilujících o postižení fenoménu místa.

Do představ o pouštních a krajinných projektech je integrována letitá idea o "antropometrických sochách" (socha jako místo pro člověka/nebo o člověku/ – místo jako vymezená sochařská forma). Spodní část sochy tvoří ocelovo-železná konstrukce (vnější stěny jsou ze železa, zatímco vnitřní stěny jsou tvořeny vysoce leštěnou nerez ocelí), na níž spočívá obrovský blok kamene o váze zhruba šesti tun. Při pohledu zvenku působí socha jako velmi brutální, uzavřená hmota. Avšak do "skály" je možné vstoupit a zažít zcela opačné pocity než při prvním setkání zvenčí. Uvnitř pociťujeme křehkost a nehmotnost a zdá se, že přirozená gravitace skály je zrušena. Blok kamene nad námi je vyhlouben do oblého konkávního prostoru, v jehož vrcholu – skrze úzký otvor – proudí "z nebe" do sochy světlo. Skála pro jednoho se stává "makomem" – je bodem koncentrace síly a energie a prostorem pro meditaci.

Od roku 1995 se datuje počátek práce na Kadesh Barnea Monumentu - projektu pro negevskou poušť v Izraeli (předpokládaná podoba: monolitický kámen o váze cca 320 tun na nosné konstrukci z nerez oceli a o celkové výšce 11 metrů). Vizuálním odlehčením spodní části vzniká dojem vznášejícího se skalního "místa", sugerujícího pohled na "fatu morganu" uprostřed pouštního terénu. Monument navazuje na řadu ideí a představ, které sám autor shrnuje pod názvy jako "pouštní a krajinné projekty", "pouštní stavby", "pouštní hory", "sochy – stavby", "plující skály", "mezi nebem a zemí", atd. Prostorové konstrukce tohoto typu usilují o postižení charakteru "místa" v jeho fyzické i symbolické rovině. Tato myšlenka není v tvorbě Aleše Veselého ničím novým: V zásadě se objevuje už od 60. let. Nové je to, že "místo" – v podobě rozměrných sochařsko-architektonických konstrukcí – nesledujeme jen zvenčí, ale dá se do něj skutečně fyzicky vstoupit.

VÝSTAVA

Aleš Veselý: Kresby a projekty

Galerie výtvarného umění v Litoměřicích

Otevřeno do 26. března, denně mimo pondělí 9 až 12 a 13 až 17 hodin.

S představou "antigravitace" či "zrušení gravitace" (jak Aleš Veselý nazývá jeden z důležitých elementů své tvorby) souvisí také poslední dokončená socha Messenger z roku 1999 (o rozměrech 530x376x609), která tvoří součást nově otevřeného sochařského parku A Sea of Steel v holandském Wijk Ann Zee nedaleko Amsterodamu. Do místa bylo pozváno jedenáct evropských sochařů s jasným úkolem: Vytvořit monumentální železnou sochu. Materiál a technické zázemí pro vytvoření soch poskytla sousední továrna Hoogvens Steelfactoy of Holland.

Messenger Aleše Veselého působí na první pohled jako ne příliš složitá konstrukce. Čím více se však přibližujeme, socha se stává rozevlátější, expresívnější a enigmatičtější a narůstá její monumentalita. Procházíme sochou jako bránou mezi mohutnými železnými pláty, které svírají ve výšce nad našimi hlavami mohutnou hmotu velkého balvanu. Naléhavost "sdělení", přinášeného messengerem, je umocněna druhým balvanem, sevřeným mezi pokřivenými pláty, tentokrát dosedlým celou svou tíží hmoty na zem u paty brány.

Od roku 1997 probíhá práce na projektu pro Europos Parkas ve Vilniusu (Litva), který rozvíjí zejména projekty "soch-staveb". Projekt je koncipován jako "místo", do něhož je možné vstoupit, procházet velmi těsným prostorem a nechat se obklopit hmotou v jejím bezprostředním působení (v němž dominující je zavěšený hrozen balvanů). Sochu lze vnímat - obdobně jako u dalších projektů z poslední doby – ve dvou rovinách: Jednak zvenčí – jako stavbu (jakýsi altán uprostřed krajiny) a jednak zevnitř (jako expresívní masu železa a balvanů).

Ranější dílo Aleše Veselého bylo často charakterizováno jako expresívně zjitřené. Zejména v 60. letech dominoval pocit labyrintového uspořádání sochy a prostor neměl konkrétní vymezení. Během doby jako by se roztěkané hmoty slily a prostor se koncentroval. Do popředí vystoupil zájem o řešení soch v podobě inženýrsky budovaných mechanismů, které užívají jednotlivé stavební komponenty v jejich holé, nezpracované formě (balvany, kmeny stromů, železné pláty, pružiny a další industriální tvary). Avšak i rozměrné architektonické prostory z poslední doby zůstávají nadále ve výsledku naplněné dynamickou energií a neztrácejí expresívně působivý účin, typický pro celou Veselého tvorbu.

Související