ROZHOVOR
Markéta Luskačová:
Fotografuji život a ten není bez bolesti
Jedna z nejznámějších českých fotografek, Markéta Luskačová (1944) představuje v nově otevřených prostorách Pražského domu fotografie v Haštalské ulici soubor nazvaný Děti - Children. Kolekce zahrnuje černobílé snímky z rozmezí let 1968 - 1998.
Markéta Luskačová absolvovala sociologii kultury na UK, na pražské FAMU studovala dva roky techniku fotografie. Koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let fotografovala Poutníky a slovenskou vesnici Šumiac. Ve druhé polovině sedmdesátých let vznikají ve Velké Británii série snímků o pouličních hudebnících, autorka zachycuje atmosféru londýnských trhů i života v severovýchodní Anglii. V devadesátých letech fotografuje ve Waldorfských školách v Čechách.

Fotografujete na místech a v kontextech, kde je nezbytná hluboká empatie. Tato schopnost se zpravidla nerodí bezbolestně...

Fotografuji život a ten není bez bolesti. O empatii by se člověk měl snažit nejen když fotografuje. Empatie je blízká ženskému myšlení a vnímání světa.

Mělo prostředí, ve kterém jste vyrůstala, zásadní vliv na vaše další směřování?

Děda z matčiny strany Miloš Klicman byl knižní grafik, na přelomu století pracoval pro Knihy dobrých autorů a jiná nakladatelství. Ve dvacátých letech přesedlal a zakotvil v průmyslu. Nicméně přátelství s českými umělci si uchoval po celý život. V roce 1948 s babičkou ztratili svůj domov a léta bydleli u mých rodičů na venkově. Otec i matka pracovali, babička vedla domácnost a já byla pro dědu vlastně jedinou společností. Děda měl vynikající paměť a také vědomí souvislostí. Umění bylo jeho velkou láskou, dělil se o ni se mnou štědře.

První kontakt s uměleckou fotografií jste prý měla zprostředkovaný skrze Josefa Sudka...

Můj děda měl v knihovně Sudkovy knížky, svatební fotografie mých rodičů pocházejí také od něho. Příběhy o Sudkovi a jeho fotografie byly od ranného dětství součástí mého povědomí.

Proč jste se jako socioložka vůbec začala zabývat fotografií, co bylo rozhodujícím okamžikem?

Přesnost kvantitativní empirické sociologie mi nebyla blízká. Tvrdit cokoliv o lidech člověk musí velice opatrně. Uvědomila jsem si, že můj intelekt je spíš intuitivní než analytický, vysokou školu jsem ale dokončila. Můj celoživotní přítel, mentor a profesor na škole Miroslav Disman se mnou tehdy rozebíral myšlenku spojení studia fotografie se sociologií. Navrhl, abych vypracovala ročníkovou práci na téma sociální a sociologická fotografie. Celý druhý ročník jsem chodila do knihovny, studovala dějiny fotografie, rozmýšlela nad jejími možnostmi. Později jsem na rok přerušila školu, vydělala si na fotoaparát.

Spolupracujete nyní na některých projektech s dalšími sociology či odborníky z příbuzných oborů, kteří se vyjadřují převážně psaným či mluveným slovem?

Já byla většinu života se svou prací sama...

Již na škole jste se zabývala tradičními formami náboženství. Zachycovala jste tváře a obyčeje lidí při náboženských poutích na Slovensku. Bylo pro vás prioritní uchovávat pomocí fotografie minoritní ohroženou kulturu, nebo jste vycházela ze spektra geografických a sociálních odlišností pohledu na určité téma?

Důvodů k fotografování Poutníků jsem měla několik. Snad v první řadě šlo o zvěčnění. Existence poutníků v šedesátých letech byl skoro zázrak. Josef Topol v katalogu k výstavě v Divadle Za branou napsal: "Tak se fotografie, cenná už jako dokument, stává i něčím víc - básnickým svědectvím duchovní podoby člověka, našeho současníka, svědectvím o jednom putování tak vzácném v tomto prostoru a čase." Bylo to pro mne o ceně vnitřní svobody, integritě a síle poutníků.

Seriál Poutníci byl vystaven v Levoči dvacet let po svém vzniku... Co se za tu dobu změnilo ve tvářích tamních obyvatel?

V roce 1990, po dvaceti letech, jsem byla zpět v Levoči, ten rok se ještě tak mnohé nezměnilo. Ale v roce 1998 jsem byla v Levoči znovu a to už byla úplně jiná generace. Úplně jiné tváře.

Působila jste také jako fotografka Divadla Za branou, jak vzpomínáte na toto období ?

Při odchodu z Čech Josef Koudelka navrhl, abych to po něm vzala. Šla jsem tedy za Otomarem Krejčou a vysvětlovala jsem mu - fotografuji život, ale divadlo fotografovat neumím. Odpověděl, že on své divadlo vidí jako život a budu-li ho tak fotografovat, bude rád. Působila jsem v Divadle Za branou až do jeho zavření. Moc ráda na ten čas vzpomínám, hodně jsem se tam naučila. Fotografovat po Josefu Koudelkovi nebylo snadné, Josefovy divadelní snímky byly slavné. Josef Topol však tehdy řekl: "Nafotografovala jste vnitřní obsah hry." Pamatuji si, že jsem měla radost jak blázen.

Po odchodu do Anglie jste fotografovala na tržištích, zachycovala jste pouliční hudebníky... Co vás na těchto tématech zajímalo nejvíce?

Mně šlo vždycky o zvěčnění, ať šlo o Poutníky, Šumiac nebo Pouliční muzikanty. Víte, jaký to je zázrak, když se z rohu ulice velkoměsta ozývá hudba?

Při fotografování se dostáváte na nejrůznější místa, pořizujete také záběry ze zákulisí života klaunů. Jakým způsobem k lidem, přes jejich odlišnost, nalézáte cestu?

Mám velké štěstí, že vlastně vždycky fotografuji lidi, které mám nějakým způsobem ráda. A to pomáhá. Lidé jsou na mne vesměs moc hodní. Ostatně já na ně také. Chagall někde řekl, že klauni a akrobati jsou pro něj vlastně náboženské téma.

Děti jsou nedílnou součástí mnoha vašich projektů...

Kdy a jak skončit téma je veliký pracovní problém. Galerie v Sydney mne v roce 1998 požádala o výstavu. Děti jsou velké ženské téma. Rozhodla jsem se, že své Děti srovnám dohromady, ostatně již dříve procházely paralelně celou mou tvorbou.

Zachycujete děti v mezních situacích, ale i v každodenním životě. Na vašich fotografiích na mě působí jako zcela rovnocenné dospělým. Reflektujete tak jen postavení dítěte ve společnosti, nebo spíše nastavujete zrcadlo, ve kterém jsou společenské problémy vidět zřetelněji?

Snad obojí.

Jaké projekty připravujete v nejbližší době?

V Čechách fotografuji Waldorfské školy. A také připravuji knihu - monografii pro nakladatelství Torst. Ráda bych pracovala na svém archívu fotografií a negativů, které jsem nikdy do Anglie neodvezla. To ale bohužel závisí na výsledku soudního řízení ve věci mého družstevního bytu na Petřinách.

Připravila Jolana Havelková

Markéta Luskačová: Děti. Pražský dům fotografie, Haštalská 1, Praha 1. Výstava potrvá do 20. února.