Kraj bažin a komárů nechce už záviset jenom na ropě a zemním plynu

Sibiř se znovu probouzí(?)

Čtyři tisíce kilometrů, čtyři časová pásma a celý den v letadle nebo na letištích. A když nakonec dorazíte do Ťumeně, která ještě zdaleka není na konci světa, spatříte obyčejné statisícové město, jakých jsou v Rusku snad stovky, obklopené nekonečnou rovinou.
Byl už večer, když se unavený Stvořitel po celodenním harcování po Světě zastavil. Posadil se, položil vedle sebe vak, z něhož rozdával nerostné bohatství, a s hrůzou zjistil, že je ještě napůl plný. "Ještě se s tím někam budu vláčet!" zaláteřil. Vztekle vše vysypal a ulehl ke spánku. Když se ráno probudil, nevěřil vlastním očím: "Co jsem to provedl? Všechno na jednom místě?!" Aby to tedy zdejší lidé neměli příliš snadné, zanesl vše bažinou a do vzduchu vypustil myriády komárů.

Od mamutů k ropným studním

Tak podle místní pověsti vznikl tjumeňský kraj. Táhne se západní Sibiří podél Uralských hor od Karského moře pásem širokým 1400 kilometrů a dlouhým 2100 kilometrů a pod třasovišti a věčně zmrzlou půdou se skutečně dodnes skrývají těžko dostupné poklady. Ložiska zemního plynu a ropy stačí i při současné těžbě na staletí, Něnci, Chantové a Mansijci, kteří místa kolem polárního kruhu obývají od tažení atamana Jermaka už čtyři století, se pyšní celou paletou cenných rud a zejména bohatstvím lesů, zvěře a ryb.
Osu více než půlmiliónové Ťumeně na samém jihu největší ruské oblasti tvoří dvě třídy dlouhé několik kilometrů. Původní název Revoluční, druhdy části Sibiřské cesty, po níž prošly do vyhnanství a na nucené práce možná milióny odsouzených, připomíná kavárna Na Carské, na druhé straně bloku, na souběžné Leninově zase láká kavárna Na Spasské (Spasitelově). Obě začínají na návrší nad řekou Turou, kde byla 29. července 1586 založena pevnost Ťumeň, z níž povstalo první ruské město na Sibiři.
Tažení na východ za bohatstvím kožešin, dřeva a úrodné půdy zahájil Jermak z rozkazu cara Ivana Hrozného. Výprava 1650 kozáků se třemi sty koni a třemi děly vyplula na podzim roku 1581. S vojsky sibiřského chána Kučuma se utkali téměř o rok později na řece Tobolu a po pár měsících porazili na hlavu hlavní chánovy síly. Dobyli metropoli sibiřského chánství Kašlyk a vybudovali řetěz strážních pevností podél Obu a Irtyše. Vzniku Ťumeně - z turkického tumen: deset tisíc (vojáků, podle sídla velení chánské armády) anebo mé bohatství - ani dalších ruských měst na západní Sibiři (Tobolsk, Pelym, Berjozov, Surgut, Salechard, Mangazeja) se Jermak nedožil; zahynul v roce 1586 při nečekaném nočním útoku tisícihlavého Kučumova vojska na stopadesátičlenný kozácký oddíl. Carský dvůr pak vysílal další a další výpravy, které během několika desetiletí dorazily k Beringově úžině a zahájily osvojování nesmírných území severní Asie a Aljašky.
Přes výhodnou polohu na transkontinentální obchodní trase zůstávala Ťumeň po staletí provinciálním městem, jakých jsou v Rusku možná stovky. Příliš ho v tomto ohledu nezměnila ani Transsibiřská železnice, která však napomohla rozvoji obchodu a místního průmyslu. Svět se o existenci bažinatého kraje zamořeného v létě myriádami komárů (místní jim říkají hnus) dozvěděl koncem minulého století při nálezu mamutích koster. Pak opět zavládlo ticho.
Zlatý věk západní Sibiře začal 21. září 1953. Po čtrnácti letech zkušebních vrtů začal na okraji zapadlého Berjozova, kam kdysi poslal do vyhnanství car Petr I. knížete Meňšikova, tryskat zemní plyn až do výše padesáti metrů. Bohatým plynovým ložiskům zdárně sekundovaly neméně bohaté prameny ropy. Tehdejší Sovětský svaz se stal světovou plynařskou a ropařskou špičkou, z níž ho sesadil rozpad státu a následující hospodářský pokles.

Pomalé změny? Jak kde!

Jak je to všechno dávno! Stejně se jako daleká minulost jeví sovětská doba, po níž v Ťumeni zůstala jména ulic a Leninův pomník na náměstí; jen budovy oblastního stranického a výkonného výboru obsadily - dost možná se stejnými lidmi - gubernátorova administrativa a městská správa. Nedaleký trh se ničím neliší od tržišť sovětské éry. Obchody nabízejí podstatně více zboží než v letech perestrojky a někdejší fronty kupujících zmizely. Lidé mají, zvlášť po rublovém krachu v srpnu 1998, velice hluboko do kapsy i tady, kde se díky ropě a zemnímu plynu točí velké peníze.
"Žijeme daleko od centra, a než se sem tamní změny dostanou, trvá to celou věčnost," vysvětlil mi Georgij Muratov. Nepochybně přeháněl. Místní Vysoká škola ekonomiky a práva, u jejíž rektorky pracuje jako asistent, vychovává od roku 1996 odborníky schopné prosadit se na celém světě. Vzdělávací cyklus začíná už gymnáziem, které tvoří organickou součást školy. Během studia se intenzívně vyučují světové jazyky (pomáhají zahraniční lektoři) a studenti absolvují praxe v zahraničí. Do dnešního dne absolvovalo školu 171 mladých mužů a žen z celé Ťumeňské oblasti (včetně Jamalského a Chanty-Mansijského národnostního okruhu) i sousedních oblastí.
Škola přitom převrací naruby dosavadní představy o soukromém i státním školství. Je totiž naprosto nezávislá na státním rozpočtu a roční školné 1200 dolarů na studenta - i na poměry zdejšího bohatého kraje velice vysoké - se celé hradí ze soukromých zdrojů. Více než desetina posluchačů si platí studium sama. Většina pak studuje za peníze podniků a institucí, dnes už soukromých společností, které si zaplatí studijní místo a vypíší na jeho obsazení konkurs.
"Zainteresovanost obou partnerů rozhodující měrou přispívá k velmi dobrým studijním výsledkům," konstatuje rektorka Klára Barbakovová. "Absolventi se díky akreditovanému systému uplatní stejně dobře doma jako v zahraničí na místech manažerů, právních poradců nebo odborných tlumočníků."
Mimo protokol se rektorka svěří, že někdejší výsadní postavení její školy patří minulosti. V severních národnostních okruzích zřizují filiálky s podobným studijním programem univerzity ze středního Ruska. Aktivní je také místní státní univerzita, která při Mezinárodním ústavu financí, řízení a podnikání zřídila podnikatelskou fakultu s daleko širším záběrem. V představách o absolventech se však při orientaci na vztahy se zahraničím vzácně shodují, přestože Ťumeňskou oblast zahraniční návštěvníci ani podnikatelé v současné době příliš nevyhledávají.
Zjevně vzácnou výjimkou byla nedávná cesta oficiální české delegace (doprovázené podnikatelskou misí). Náměstka minis-tra školství, mládeže a tělovýchovy Josefa Průšu zjevně překvapilo, že se na Ťumeňské státní univerzitě vyučuje čeština, a velice se zajímal i o případnou změnu studijního systému podle západního vzoru. To, že se na Sibiři nechystají zavádět tituly bakalářů a magistrů, však sotva vypovídá o vzdálenosti (nebo blízkosti) současného Ruska a vyspělého Západu, od kterého si i v Ťumeni mnoho slibují.

Čeká se především na peníze

Dopady rublového krachu na zdejší život nejsou navenek příliš patrné. Při zběžném pohledu by se dokonce mohlo zdát, že se ani od sovětských dob příliš mnoho nezměnilo; oficiální setkání i návštěvy v rodinách se odbývají podle obvyklých rituálů, tedy za prohýbajícími se stoly plnými místních i dovezených delikates a lahví. Zvláštností Ťumeně je velice slušné pivo - vaří se tu několik druhů a třeba Tři medvědi patří i v mezinárodním srovnání k lepší třídě.
Nezaměstnanost nepřevyšuje tři procenta, což místní manažeři označují za příspěvek k zachování sociálního klidu. Největší místní podnik, smíšený koncern Zapsibgazprom, který zaměstnává po celém Rusku 10 tisíc osob, dosahuje obratu pouhých 200 miliónů dolarů. "Mohli bychom velice snadno uvolnit stovky pracovníků. Jenže bychom jen rozšířili řady nezaměstnaných a příliš bychom na tom nevydělali," řekl mi náměstek generálního ředitele Dmitrij Levin.
Navíc i tato na poměry bohatá firma strádá nedostatkem kapitálu. Dobrých devadesát procent příjmů za ropu a plyn totiž končí mimo Ťumeňskou oblast, respektive oba autonomní okruhy. Zbytek zjevně na výraznější rozvoj regionu nestačí. Přesvědčil se o tom náměstek generálního ředitele českého Transgasu Jan Nehoda, který zprostředkoval nabídku podílet se s Zapsibgazpromem na plynofikaci Ruska: "Rádi by získali dlouhodobé investice, které jsou pro nás za dnešní situace velice rizikové," tvrdí.
O kapitál mají zájem i další místní firmy, které dnes přežívají při všech těžkostech pouze díky pětasedmdesátiprocentnímu pádu rublu a zvýšenému zájmu o domácí produkci. Přesto se zdá, že pomalými krůčky, jak se v Ťumeni shodli například představitelé tamní obchodní a průmyslové komory a naší Hospodářské komory, lze zahájit trvalejší partnerství a postupně je rozšiřovat na severní regiony i nová odvětví.

Perspektivní sever

Rozpad Sovětského svazu znamenal i vytvoření nových politických a hospodářských vztahů na území západní Sibiře. Výzvu prezidenta Borise Jelcina vzít do svých rukou co nejvíce moci vzaly zejména ropařské a plynařské autonomní okruhy velice vážně. Jedna oblast, dva okruhy a jedna správa, platilo do té doby. Nahradily ji tři správy se třemi šéfy a zcela nové formy spolupráce. Vlastní Ťumeňská oblast žije z daní, která se platí za těžbu ropy a zemního plynu, v Jamalsko-Něneckém i Chanty-Mansijském okruhu se žije ze zhruba desetiny příjmů za vytěžené palivo. Po hluboké krizi způsobené v ropařství rozpadem těžařské společnosti na několik samostatných firem (plynaři se takovým snahám ubránili) zažíná opět těžba stoupat.
Díky tomu se vytvářejí zdroje, z nichž se hradí stěhování důchodců (první generace těžařů přišla na sever už v padesátých letech!) do centrálního Ruska. Současně se usiluje o zdokonalení životních podmínek těžařů a jejich rodin. "Hlavním problémem jsou byty," tvrdí shodně zástupci šéfů okruhových správ Fuat Sajfitdinov (Jamalsko-Něnecká) i Nikolaj Dobrynin (Chanty-Mansijská). Připouštějí přitom, že perspektivně bude počet obyvatelstva klesat, i když zásoby ropy a zemního plynu postačí na desetiletí a možná i staletí.
A až se ložiska vyčerpají? Do popředí se dostanou třeba rudy a další suroviny, soudí Nikolaj Dobrynin. A Něnec Sajfitdinov jen dodá: "Do popředí se vrátí chov sobů (naše půlmiliónové stádo je největší v Rusku), rybolov - a opět těžba, tentokrát dřeva."

Vladimír Pick, Ťumeň, Praha