Počítače i sport ruší bariéry v nás

Zdravotně postižení se na trhu práce více uplatní, až se jim otevřou další vzdělávací šance

Počítače i sport ruší bariéry v nás

Martin Kovář (33 let) vytvořil na paralympiádě v Sydney v plavání nový světový rekord a získal zlatou a bronzovou medaili. O sobě mluví nerad, vlastní úspěch pokládá za důkaz toho, co mohou zdravotně postižení (ZP) sami pro sebe dělat. Úspěch našich paralympioniků v Sydney podle něho svědčí také o tom, že se v posledních letech v jejich životě leccos změnilo. Ale stále to nestačí. I proto M. Kovář už několik let působí jako poradce ministra práce a sociálních věcí pro problémy zaměstnanosti rizikových skupin, koncepci dávek a dotací pro občanská sdružení ZP. Zároveň se angažuje v Nadaci Charty 77 v projektu Počítače proti bariérám. O tom všem si s Kariérou v čase vánočním povídal.

Ke sportu jste měl odjakživa profesně blízko.

Mám za sebou několik sportovních škol. Na fakultě tělesné výchovy a sportu jsem ukončil učitelský obor a loni doktorát v oboru metodika plavání. Moje první studium sportu bylo kombinací s biologií, protože se mi povedlo obhájit diplomku na přírodovědecké fakultě. Ale z oboru jsem brzy utekl. Učil jsem jen čtyři roky, už na vozíku, na gymnáziu v Písku a potom pracoval v managementu soukromé pražské školy.

Proč jste začal trénovat v plavání další vozíčkáře?

Pohyb ve vodě je pro člověka s handicapem ta nejlepší rehabilitace, jakou pro sebe může udělat. Kromě toho si i psychicky začne věřit. U některých dosáhlo plavání postupně sportovní až vrcholové úrovně. V Atlantě to ještě nevyšlo, ale v Sydney se čeští plavci počtem medailí téměř vešli do první desítky ze 125 zemí, což je unikátní věc. Učíme znovu plavat desítky lidí, vrcholově to pak dělá pochopitelně jen menší část z nich, ale důležité je, že většina z nich po překonání strachu z vody zjistí, že má sílu něco dokázat. Najdou víru v sebe a své schopnosti, což je stimul dál na sobě pracovat, nevzdat to.
Ovšem ten kurs plavání má význam hlubší, je spojen s další rekvalifikací.
Věřím na řeckou kalokagathii a z toho vlastně naše kursy komplexní rekvalifikace vycházejí. Plavecký výcvik posiluje fyzickou kondici a sebevědomí. Navíc ho propojujeme s výukou na PC, což dává lidem s handicapem znalosti a dovednosti, které mohou využít v profesním uplatnění. Stávají se na trhu práce zaměstnatelnými. Prakticky si ověří, že i když některé, např. původní profese dělat nemohou, tak se mohou živit jinak, hlavou, u počítače. Objeví kouzlo sebevzdělávání a komunikace s ostatním světem. Snadněji najdou své místo v osobním i profesním životě.

Jaké další aktivity děláte v Nadaci Charty 77?

Především v projektu Microsoftu Počítače proti bariérám, kde naprosto konkrétně realizujeme myšlenku, že počítač může zlepšit kvalitu života - kontakt s lidmi i s institucemi, přístup k informacím. Počítač by se proto měl stát pro handicapované nezbytným každodenním doplňkem, kompenzační pomůckou. Nabízí recept, jak se vzdělávat, jak se zaměstnat.
Mám radost, že řada mých kamarádů si už díky počítači našla práci. Jsou mezi nimi softwaroví odborníci, počítačoví a databázoví specialisté, editoři, kteří umějí digitalizovat a skenovat archívní věci - vzácné tisky, mapy, digitalizovali např. Ottův slovník.

Největší problém asi stále máte s technickým vybavením a financováním projektů.

Jsme rádi, když dokážeme obhájit na Magistrátu hl. m. Prahy náklady tohoto projektu, co se týká organizačního chodu, kanceláří atd. Proto vítáme, že firma jako Microsoft vkládá do projektu softwarové vybavení pro lidi, kteří to nutně potřebují jako komunikační i pracovní nástroj. Ale pořád to nestačí, nemáme tolik peněz, abychom třeba mohli tuto pomůcku dát handicapovaným dětem jako nutnou školní pomůcku. Jsme vděční i za starší vyřazené počítače, protože i ti malí musí mít šanci nějak začít, dostat se na startovní čáru, aby mohli studovat a pracovat jako ti zdraví.

Jste poradce mimo jiné pro trh práce rizikových skupin, co může státní úředník v této oblasti udělat?

Díky práci v Nadaci Charty 77 a současně na ministerstvu se na tu řeku - obrazně řečeno, v níž člověk s handicapem plave, dívám ze dvou břehů - z té státní správy a z nonprofitní organizace. Ten, kdo se do té řeky dostane, se zprvu topí, neví, jak na břeh. Je pravda, že ve státní správě se leccos napravuje, mění se třeba legislativa, která dnes firmám přímo ukládá, aby zaměstnávaly lidi se změněnou pracovní schopností. Nicméně člověk se na ten břeh státní správy hned tak nedostane, už jenom proto, že na úřad, kde ho zaměstnavatel nebo státní úředník čeká, vedou schody.
Z toho ministerstva také někdy vidím, jak se dobře míněná legislativní opatření mohou obrátit proti postiženým, např. když legislativa chce chránit lidi se změněnou pracovní schopností před vyhazovem z práce. Jediné řešení vidím ve vytvoření podmínek na obou březích, aby se lidé dostávali na podobnou startovní čáru v oblasti zaměstnání jako nepostižení. Rovnost šancí by tu měla fungovat. A nic nebrání státní správě začít u sebe, vybrat si mezi lidmi s handicapem kvalifikované zaměstnance státní správy, vyškolit je a oni možná dokáží leckteré návrhy legislativy posoudit z té řeky, kde plují jejich kamarádi.

Často a hodně se teď mluví o integraci společnosti, o toleranci. Ve školství to zdůrazňuje tzv. Bílá kniha.

Bílé knihy jsou asi zbytečné, aspoň pokud se nezmění nic v povědomí lidí. Měli by postižené vnímat především jako svoje spoluobčany, přátele, s tím, co jim pořád ještě zbývá. Zbývá jim toho hrozně moc. Jenom to mají o něco těžší, ale vnímat to pozitivně. Nekoukat na to jen skrz to, co jim chybí, ale skrz to, co mohou společnosti ještě dát. Ty pozitivní rekomandace, jak se tomu říká, by měly válcovat ty negativní. Tomu člověku říct - jsi prima, umíš tohle, tohle, protože on se do té doby setkával s tím, že mu ve špitále a v těch různých zařízeních pořád někdo meldoval, že ty neumíš tohle, nemůžeš tohle a tady máš takový invalidní důchod, protože nesmíš tohle, neumíš tamto. Otočit to do pozitivna, což už mnohde ve světě umějí, např. v Austrálii. V Sydney nám chodilo fandit denně i brzy po ránu 13 tisíc lidí. Nedovedu si představit podobný zájem o dovednost handicapovaných v Čechách. A to je možná to, čemu mohou ty medaile pomoci. Že sport a život člověka s handicapem je věc normální a do společnosti patří.
Alena Kazdová