Síla byla, jest a zřejmě ještě dlouho bude nejpádnějším argumentem v mezinárodních vztazích. Pohříchu daleko efektivněji než tolikrát propagovaná morální síla se prosazuje síla zbraní - a když ji náhodou nelze prosadit, alespoň hospodářství. Právě končící století nebývalého vědeckého, technického a společenského pokroku na tom nezměnilo ani čárku. Snad jen naznačilo, že ani osvědčená zbraň izolování viníka nemusí vždycky přinést kýžené plody.
V posledních letech se proto sankcemi a embargy vůči neposlušným spíše jen vyhrožovalo, i když ani poslední rok druhého tisíciletí jejich množství příliš nezměnil. Členské země Evropské unie by měly od Nového roku zrušit národní embarga uvalená na dovoz hovězího, dohodla se patnáctka rozklížená obavami z nemoci šílených krav. Zda skutečně padnou, není příliš jisté - zákazy zákazů dovozu hovězího zazněly loni a letos několikrát, a přece se je nepodařilo v řadě případu vynutit.
Rakušané by také mohli vyprávět, co ve skutečnosti znamenají takové sankce přijaté Evropskou unií jako trest za to, že se nacionalističtí Svobodní stali spoluvládnoucí rakouskou stranou. Od 4. února do 12. září vzdorovali vůli zbývajících čtrnácti členských zemí i jiných příznivců, mj. českých, v dalších částech Evropy. Patnáctka nakonec ustoupila, když usoudila - ve snaze zachovat si alespoň tvář -, že dialogem se dá dosáhnout cíle daleko jistěji. To, že korutanský hejtman Jörg Haider opustil šéfovský stranický post a řídí Svobodné ze zákulisí, lze sice také považovat za výsledek sankcí, sotva však za onen pravý ořechový.
Zrušení sankcí proti svazové Jugoslávii je příběhem z jiného soudečku. Platily v letech 1992 až 1995, kdy zemi způsobily ztráty kolem 95 miliard dolarů, a od roku 1998. Nepochybně také přispěly k letošnímu pádu Slobodana Miloševiče. V celé paletě příčin jeho konce je však na nižší místa žebříčku odsunuly loňské nálety NATO, jejichž obětí byli především civilisté, a veřejně i zákulisně prosazovaný mezinárodní tlak.
Světové společenství se v jugoslávském případě zjevně poučilo z desetiletí protiiráckých sankcí nastolených jako trest za okupaci Kuvajtu v roce 1990. Diktátor Saddám Husajn, který se tehdy někdejším americkým patronům vymkl z rukou, zůstává dodnes v čele státu a nezdá se, že by se pád jeho režimu, jakkoli oslabeného, blížil. Izolace od světa a sankce už tehdy - a podobně tomu bylo i v Miloševičově případě - nenáviděné vládce a jejich kliky spíše posilovala.
Vyprávět by mohl nestor mezi oběťmi sankcí, Castrova Kuba. Spojené státy je zavedly na veškerý dovoz kubánského zboží a vývoz amerického zboží na Kubu už 7. února 1962 a ještě téhož roku zablokovaly dodávky ze třetích zemí obsahující jakékoli prvky kubánského původu. Kubu hospodářská blokáda nezlomila a Fidel Castro nepadl ani po rozpadu Sovětského svazu, jenž umožnil jeho režimu přežít nejhorší léta, během nichž ostrov utrpěl škody přes 60 miliard dolarů. O dalším uvolnění hospodářských sankcí proti Kubě rozhodli američtí kongresmani letos v září - zřejmě u vědomí, že je lepší být u probíhajících změn a vydělávat na nich než setrvávat na ideologických stereotypech.
Podobných příběhů jsou v poválečných dějinách desítky, možná už stovky. Světové společenství poučené neochotou svých příslušníků zabránit válečným hrůzám efektivně už u zrodu usoudilo, že zákazy a hospodářská embarga připraví potenciální účastníky ničivých konfliktů o půdu pod nohama. Myslí si to - jak nasvědčuje květnový časově omezený zákaz dodávek zbraní do válčících Etiopie a Eritreje, červencový zákaz obchodovat se sierraleonskými diamanty nebo naposledy prosincové zbrojní embargo a další sankce vůči afghánskému Talibanu, nevydá-li do třiceti dnů teroristu Usámu bin Ládina - dodnes.
Jako univerzální "škola řádného chování pro neposlušné" se však nikdy sankce a embarga neosvědčily, stejně jako prostituci či kriminalitu nevykořenily nejdrastičtější zákony. Nepochybně jejich vyhlašování a uplatňování přimělo jejich objekty ke změnám ve směru, který si vyhlašovatelé stanovili. Otázkou je, zda tyto změny byly dostatečné a zda jich nebylo možno dosáhnout zcela jinými, řekněme humánnějšími prostředky.
Na libovolné embargo totiž existuje, jak potvrzují desetiletí nemilovaných režimů, protilék. Na sankcích zpravidla vydělávají ti, proti nimž jsou namířeny, a paradoxně i ti, kdo je inspirují. Trpí jimi řadoví obyvatelé izolované země, kteří ve snaze o přežití hledají jiné způsoby přežití, zhusta kriminálního charakteru, a pochopitelně hospodářsky slabší partneři, jimž uplatňování sankcí působí nenahraditelné škody. Strádá i morálka mezinárodních vztahů, se kterou se sotva snesou dvojí metr při posuzování naprosto stejných činů, jichž se dopouštějí rozdílné subjekty.
Století embarg a dalších sankcí ukázalo, že ve světové politice - a stejně tak v hospodářství - vedou spíše k eskalaci napětí než k nápravě. Mají-li navíc sloužit jako nástroj k odstranění vředů, ať už skutečných, nebo jen virtuálních, na tváři planety, zakládá se jejich zaváděním a uplatňováním na nové, možná ještě nebezpečnější konflikty. Snad se svět poučí - a začne je používat velice, velice opatrně...

vladimir.pick@economia.cz