Na nepříliš populární Poslaneckou sněmovnu lze pohlížet hned z několika zorných úhlů. Pro někoho je paralyzována opoziční smlouvou. Pro jiného naopak trpí nekonečným hašteřením politických stran. Podle jiných ale pracuje dobře, o čemž má svědčit i docela příznivé bruselské hodnocení legislativních příprav republiky na vstup do EU. Sněmovna totiž za poslední rok přijala na 245 nových zákonů a novel. Její práci je v každém případě nutné posuzovat na základě toho, že jde o složitý orgán sloužící ke střetávání a obrušování, ale především k prosazování diametrálně odlišných zájmů a pohledů na svět. A že složení sněmovny odráží volební pat roku 1998, který přinesl menšinový kabinet. Klíčovou roli hraje fakt, že z 200 křesel jich nyní patří 137 zástupcům ČSSD a ODS.
Navzdory tvrzením, že rozhodování sněmovny je pouhým odrazem tolerance ODS vůči Zemanově vládě, a tedy opoziční smlouvy, byli její aktéři po celý rok v permanentním sporu. Za ním se skrývají odlišné přístupy pravicových liberálů a umírněné levice evropského střihu k ekonomice, sociálním záležitostem i k organizaci státu a společnosti. Klausova strana opakovaně tvrdí, že po odmítnutí návrhů na vytvoření duhové koalice funguje jako hlavní brzda socializujících experimentů. Také za hlasitými slovy čtyřkoalice, že ODS nese plnou odpovědnost za rozhazovačnost ČSSD, je cítit boj o voliče, tentokrát pravicového. Mantinely pro počínání vlády (a i sněmovny) však vytvářejí hlavně globalizovaný obchod a EU, jejíž standardy a většinou i požadavky bývají pro ČSSD i čtyřkoalici téměř posvátné.
Samotná ČSSD soudí, že její ústupky od vlastního programu nejsou zásadní. V jejích řadách se stále více utvrzuje názor o oprávněnosti tradičního dělení na levici a pravici. Ve sněmovní praxi to pak ve srovnání s ODS znamená rozdílné hlasování prakticky o všech normách, které se dotýkají pravomocí samosprávných orgánů, rozmanitých regulací společenského i ekonomického života nebo většiny problémů dotýkajících se minulosti. Prozatímní porážkou ODS skončila pře o podobu pracovního zákonodárství. V oblasti makroekonomiky jsou ale vztahy složitější. Obě strany vycházejí z neradostné reality propadu předchozích let a více než inflace se obávají nedostatečného ekonomického výkonu a tím i restrikcí centrální banky. Ačkoliv mají zcela jiné představy o podobě státních zásahů do ekonomiky, blízké si v této chvíli jsou jejich názory na využití části privatizačních příjmů k hospodářskému oživení a k sanaci veřejných financí. To vše vytvořilo prostor pro letošní nečekaně hladké přijetí státního rozpočtu poté, co se ČSSD při vědomí peněz za prodávané firmy zavázala k bezbolestnému omezování deficitů státního rozpočtu.
Zcela jiného spojence - čtyřkoalici - si však kabinet musel hledat při rozjezdu reformy veřejné správy. Větší názorová spřízněnost mezi ČSSD a zejména lidovci se ukazuje i v dalších záležitostech, jako je letitý spor o vypořádání družstevních podílů či při prosazování referenda, ombudsmana atd.
Při rozhodování o sociálních otázkách a obhajobě drahého, avšak stabilizujícího sociálního státu spoléhá ve sněmovně ČSSD přes všechna slova o programové blízkosti s KDU-ČSL hlavně na komunisty. Těm se tak daří vcelku úspěšně prorážet více než desetiletou izolaci, vlastní legislativní návrhy KSČM nicméně nadále bývají předem odsouzeny k neúspěchu. Pravicová solidarita se zase projevila zablokováním vládní snahy o novou organizaci a celkovou reformu soudnictví, prodloužením platnosti lustračního zákonodárství nebo zavedením nových ideologicky podbarvených státních svátků. Měla však své meze, a to tam, kde ODS nekompromisně a s podporou smluvně opozičního partnera pracovala k budoucí změně politických poměrů. Obě strany odhlasovaly jak změny ústavy omezující pravomoci prezidenta (nyní neprůchodné v Senátě), tak novelu volebního zákona posilující velké strany.
Navzdory bouřlivým politickým sporům mezi pravicí a levicí, nebo mezi zastánci opoziční smlouvy na jedné a jejími odpůrci na druhé straně, dolní parlamentní komora rozhodně nebyla ochromena. Je tu ostatně od toho, aby politické spory ventilovala. Ve srovnání s nedávnou minulostí se dokonce její práce stala klidnější a rychlejší. To na jedné straně přineslo mnoho schválených zákonů a norem, často s tzv. proevropským významem, občas ale chybí jejich důkladné prodiskutování, což vede k nutnosti oprav za pomoci Senátu nebo dalších novel. Do neúnosné míry se rozšířilo předkládání pozměňovacích návrhů jednotlivých poslanců. Za nimi už nestojí stranické, ale spíše obtížně sledovatelné zájmy lobbistů. To vše však lze pokládat za problémy spíše technického rázu, které do jisté míry bude možné postupně systémově omezovat, tak jak se budou hromadit zkušenosti s polistopadovým parlamentarismem.
Nelze očekávat, že ve sněmovně utichnou vzrušené názorové střety a že si všichni padnou kolem krku. Blížící se termín vstupu do EU rozhodně rozmíšky nemusí utlumit. Naopak, existují přece jak velké naděje, tak i nemalé obavy z takového kroku. A navíc: příští rok a zejména jeho druhá polovina zřejmě získají předvolební charakter a ve vzduchu se začíná vznášet výběr nové hlavy státu. V obou případech jde o záležitosti zásadního významu a při nich na formální slušnost a jisté ohledy nemusí v parlamentních lavicích zbývat mnoho místa.

josef.pravec@economia.cz